Přepychem je i televize

Autor: Pavel Kotrba <koziii(at)seznam.cz>, Téma: Fejetony, Vydáno dne: 13. 01. 2007

tak, jak to vidím já

Nedávno jsem sledoval cestopisný pořad, který namlouvali Jiří Bartoška s Miroslavem Donutilem. Byl o jedné vesnici, na jejíž jméno si teď nevzpomenu, která byla vybudována nad vodou. Byla zcela pokryta elektrickou sítí – neshledal jsem tedy jediný důvod, který by bránil tomu, aby se ve vesnici mohly vyskytovat televizory. Jistěže vesničané nemohou být pozadu, a už jsou obrazovkami vybaveni, akorát s tím rozdílem, že na celou tuto chatrčovou osadu připadají celkem čtyři tato zařízení. Počet mě nepřekvapil, ale co mě udivilo bylo to, že se celá vesnice schází každý večer na něčem, čemu oni říkají náměstí, a sleduje programy společně, a to bez hádek o ovladač. Trochu mi to připomnělo pokrokovou ústní lidovou slovesnost v českých zemích, a navíc mě to donutilo zamyslet se nad slovem „přepych“, protože to, co se nám jeví jako přepych, jiným lidem přijde jako standard a dalším jako nedosažitelný způsob života. Bazén na dvorku, gauč z pravé kůže, vlastní solárium, kaviár v ledničce, mnoho dalších prostředků, jak si udělat život snadnější a příjemnější. Naproti tomu idylická pohoda před čtyřmi obrazovkami spolu se všemi sousedy. Hodně kontrastní, ale s tím nic neuděláme. Jelikož jsem přesvědčen, že i přepychu se každý jednou přejí, tak i muž na koženém gauči přestane pojídat kaviár, protože mu přestane chutnat. A kdy si svůj přepych uvědomí vesničané nad vodou? No přeci, až se všichni budou scházet u televizorů a někdo cestou potká dítě brouzdající se ve vodě a sbírající mušle a zeptá se ho, proč se nejde dívat s nimi, a ono s hrdostí odpoví: „Nechce se mi.“