Spánek se zapomněl,
naše slova zhášejí tmu.
Do žil modřejších než večer
slunce sázelo své tajné pomeranče,
své dýky,
po celý den
a jejich hroty nás dál pronásledují.
Melodie krve,
při níž se otvírá a zavírá sladká rána
žádostivosti,
hudební křivka,
co ji vnitřní lampa bez námahy skládá,
tělo tak průsvitné a tvým tělem prozářené
otvírá své prohlubně žízni,
jež vypuká..
V očích doširoka rozevřených
se svět pomalu sžírá,
naše ruce na zemi se otvírají
a chabnou...