Nejlépe je vzpomínat na horké letní dny, když za okny svítí únor

Ticho, blesk, oheň, tepna.
Síla pohledu,
klidná vločka uhlíku
okouzluje inkoust velkého času.
Ranní slovo v hrdlech poletavců
drží na uzdě rozptýlení.

Nechat padat vločky času,
nechat sněžit naše těla,
poslouchat staccato dechu.

Nahoře racci křižují křik,
když je vražedná modř
vyvrací z mořských kořenů.
V dlani stínu nádech západu,
perleť duše v podmaněném těle,
probuzené rytmy vlnobití a tepen.

Naše přítomné časy nádherně zpívají!

Osudný lom v oku:
tančí tam na hřebeni ranních mlh
naší šeptané krve.
Propírali jsme vlnu pod jejím trním
a snažili se pronásledovat racků let,
ale byli jsme jen hadi
na prameni svých gest.

Zpěv ve svalech, plesání duší,
nahá melodie v těle
nevyslovená...