Nemám kapesní nůž
na který by
plakal sníh, padal déšť.
Jen po kapsách tajemství.
.
Před domem
čekali muži v černých oblecích.
Voskovky byly rozsypané
v modrozelených očích,
i v pětiletých blond vlasech.
V květnu ta drobná mlčenlivá holčička
už nechodila na dětské hřiště,
aby tam ukazováčkem do písku psala
písmena, kterým nerozuměla.
Jednoho dne se tam vrátím
až mi sundají sádru.
.
Prosincové vločky i letos padají
na můj věk.
Cukroví se kazí
a babiččiny hodiny
se zase zastavily.
Moje zestárlá matka
sedí na židli a dívá se z okna,
jako každý rok.
Možná jen přemýšlí kam schovala
moje voskovky..