Je večer.
A jakkoli se to může zdát prosté,
ten večer je mi blízký.
Možná jsem někdy chtěla být básníkem.
Žít od básně k básni a snít.
Teď vím, že snít je špatné.
Vím to stejně jako to,
že obraz nahé Muchovy milenky mě nevzrušuje.
Proto i vím, že jsem velmi špatným básníkem
nebo snad jím ani nejsem.
To je také důvodem,
proč otevírám zažloutlé sbírky francouzských poetů
a vzápětí před nimi zavírám oči.
A jakkoli se to může zdát prosté,
voní mi i šeřík před mým domem.
Není v tom žádná melancholie ani cit.
Voní mi stejně jako třeba pečená husa.
Mít ovšem šeříkovou alej, asi je začnu nenávidět
jak silná je jejich opojnost.
Víte, také jsem často cestovala do různých přístavů
a nejvíce přitom přemýšlela o Ježíši.
Přemýšlím o něm dodnes,máme stejný datum narození,
a čím víc to dělám, tím víc mi dochází, že ho nemám ráda.
Je skoro noc.
A naše blízkost je sedřená až na kost.