Převýchova
Pojď sem, chlapče můj,
pofoukám tě na čelo,
a zlehka pohladím tvůj zlatý vlas.
Pojď sem, chlapče můj,
venku se setmělo,
to mlha se stahuje okolo nás.
Pojď, ať tě obejmu,
ať se tě nabažím,
vždyť ještě chviličku můžem si hrát.
pojď, ať tě obejmu,
já slzy zadržím,
ještě se můžeme společně smát.
Oni tě odvedou,
však teď na to nemysli,
v tvých modrých očích nesmí být žal.
Oni tě odvedou,
však ještě sny nezkysly,
chci vidět na věky, jak jsi se smál.
Pojď sem, synku můj,
políbím tě na víčka,
ruce mé ještě jednou, ať tě obejmou.
Pojď sem, synku můj,
zbývá jen chvilička,
než mi tě stíny navěky odejmou.
Ach chlapče, chlapče můj,
máma tě miluje,
pojď ať ještě chvíli můžeme si hrát.
Ach chlapče, chlapče můj,
máma tak lituje,
že jenom do smrti slyším tě se smát.
Jsem lebka a hnáty v plechovém těle,
chuť mých rtů radno je zakusit.
Trvá ti chvíli, než dojde ti směle,
že se tě snažím zadu…
Sype se vápno do černé jámy,
sníh nebo pírka od husy?
Sype se zlehka – na pány i dámy,
všechny můj polibek zadu…
Sýček se směje nad strmým srázem,
můžeš se o útěk pokusit,
avšak drahý – dojde ti rázem,
že musíš se ve mně udusit!
Jak hladoví vlci po kostech lezem,
že se ti z toho všeho chce blít?
Zadrž drahý, ještě se vezem,
ještě se smějem, tak netruch…
Chlípně se svíjíš v mém nahém těle,
přestože už dávno tlí,
potíš se, vzdycháš – bavíš se skvěle,
tady se – tu se netruch…
Chlívy jsou plné vychrtlé zvěře,
co kdysi prý byla šlechetný lid.
Jsou to jen čísla, tak zavřete dveře
a prosím vás… Prosím! NETRUCHLIT!
Hadrová panenka
Ruce, co jen tak vlají ve větru,
a bříško vycpané slámou,
úsměv mi navěky vyšili do tváří
kostěnými knoflíky.
Ruce, co jen tak vlají ve větru,
ty, co se tak snadno zlámou,
ve lněných šatičkách klopýtám zkroušeně
po cestě vystlané hřebíky.
Tělo, co kdosi sešil z hadříků,
a místo srdce rudý střep,
nikdy se nedozvím, co by mě potkalo,
kdyby mě měli raději.
Tělo, co kdosi sešil z hadříků,
a věčná touha po křídlech,
bytí, co páchne; bytí, co tak smrdí
touhou po ztracené naději.
Kůže mi vybledla z dlouhých dnů od deště,
Život - ten vidím jen temně,
všichni mě míjejí a nikdo se nezeptá,
jakou to cítím ztrátu.
Kůže mi vybledla z dlouhých dnů od deště,
a nikdo mě nehladí jemně,
jsem jen hadrová panenka, co vlaje za větru
sama na ostnatém drátu.