Jediná dobrá duše v pekle 8 / 12

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Fantasy, Vydáno dne: 13. 05. 2007

Všechno jde, když se chce - osmý díl fantasy příběhu

Přišlo ráno. Strach sice z okolních lesů spadl, ale smutek a beznaděj, ty se prohloubily. Faef jen seděla na nízkém kameni a nevědomky si projížděla prsty v neexistujícím strništi. Byl to zvyk odkoukaný od jejího otce a Keboze. Ostatní jen bezradně chodili mezi mrtvolami a vyhaslým ohništěm.
„Zvláštní,“ řekla Maya. „Ještě předevčírem jsem tyhle lidi neznala a teď bych skoro řekla, že mi chybí. Co bude dál?“
„Nevím,“ pokrčila Faef rameny. „Vyprovodíme je. A potom…“
„Řekl bych,“ ozval se rytíř, „že v tom bude mít prsty Tedof. Prý si poslední dobou zkouší zahrávat s černou magií.“
„Ano, snaží se zneužít Krvavé Oko,“ řekla Faef.
„Možná by nakonec bylo dobře, kdyby ho Dsoes ukradl,“ řekl Koxub.
„Krvavé Oko?“ zamyslel se Baerbel.
„Víš o něm?“
„Jak by ne. Ten černokněžník se pokoušel proklít našeho pána. Celá armáda se ho bála. A já s tvým otcem jsme přísahali, že zprostíme ten té zhouby. Vešli jsme do té zatracené černé věže a tam se teprve začaly dít divy…“ vzpomínal rytíř. „Zástupy nemrtvých. Byly jich desítky, možná stovky. A my jsme byli jenom dva. Čaroděj je vyvolával tímhle kamenem, tehdy však byl ještě černý jako uhel. Vyhráli jsme, ale za strašnou cenu – tvůj otec zemřel.“
„Zemřel?“ podivila se Faef.
„Ano. Mysleli jsme, že je černokněžník mrtvý, ale on, i když byl už bez hlavy a nohy, vrazil tvému otci dýku do zad. Prošla srdcem. Kuxah umřel. Naříkal jsem a prosil boha, ať si ho ještě nebere a bůh mé modlitby vyslyšel. Seslal mi vizi, ve které mi řekl, že mám spojit černý kámen s Kuxahovou krví. Tak jsem to udělal a Kuxah povstal. Byl to zázrak. Sám černý mág z toho byl vyděšený. Z kamene vytrysklo boží světlo, které spalovalo nemrtvé na prach a které nakonec zabilo samotného černokněžníka.“
„Potom bychom možná měli zjistit, jakou moc Oko má a jak proti ní bojovat,“ ozval se Koxub.
„Jak to chceš zjistit?“ podíval se po něm rytíř.
„Najdeš ještě to místo? Tu černou věž?“
Rytíř se podíval na Koxuba a potom na Faef.
„Najdu.“
„Je to dlouhá cesta?“ zeptala se Faef.
„Týden na koních.“
„Tak si zajdeme nejdřív nakoupit.“
„Za co?“ ušklíbl se barbar.
„Vy dva máte přece nějaké peníze za vítězství, ne?“ podíval se Baerbel na Alexe a Mayu.
„Otroci peníze nedostávají,“ řekl Alexandr.
„A moje výhra už padla na jeho svobodu,“ řekla Maya.
„O peníze si nedělejte starosti,“ řekla Faef záhadně.
„A kam půjdeme?“
„Do naší země určitě ne. Copak tady nejsou nějaká města?“
„Zeptej se,“ ušklíbl se barbar a pohodil hlavou směrem k mrtvému Danielovi.
„Ha, ha, ha, moc vtipné,“ řekl ironicky Baerbel a podotkl: „Měli by mít pohřeb jako každý jiný věřící.“
„Ano, ale rychle,“ řekla Faef.
„Tak co: oheň nebo země?“
„Udělat dost velkou hranici rychle by bylo nereálné. Kahahare, vy přece děláte díry na lov zvěře, ne?“
„Kahahar udělat díru?“ zeptal se Kahahar.
„Pochybuji, že to udělá bez nějakého nářadí,“ řekl Alex.
„Myslíš, že neandrtálci vyrábějí rýče?“ řekla Faef.
To už zaryl Kahahar prsty do země a začal hrabat jako pes. Baerbel se jen zatvářil jako by říkal „to je o ničem“ a posadil se na sutiny. Brzy však změnil názor a za hodinu měli jámu takovou, že by mohli pohřbít celou četu.
„Výborně. Ale má to jeden háček,“ řekl zničehonic rytíř.
„Jo, já vím,“ vzdechla si Faef.
„Co je? Vždyť se tam vejdou, ne?“ rozčílil se Krvežíznivá Kovadlina.
„Jenomže Bůh je výhradně proti masovým hrobům.“
„To si děláte snad srandu!“ vykřikla Maya. „To bude jako kopat tři další takové jámy?“
„Další jáma?“ zeptal se Kahahar.
„Ne,“ rozhodla Faef. „Bůh se přece umí slitovat, ne?“
Spustili těla do jámy, pomodlili se a opět hrob zasypali.
„Proč Kahahar dělat jáma, když vy zničit jáma?“ naštval se Kahahar.
„To se prostě tak už dělá. Potřebovali jsme je jenom zakopat, chápeš?“ vysvětlovala Faef.
„Ne,“ zavrčel Kahahar.
„Máš hlad?“ změnila téma.
„Hlad!“ souhlasil neandrtálec.

ZA TÝDEN

Hellerau bylo město plné cizinců velké asi jako Illusium. Skupina vedená Faef prošla branou a zamířila přímo k hostinci. Faef tam všem objednávala největší lahůdky a nejkvalitnější víno. Bůhví odkud pořád tahala další a další zlaté mince. Stále však v hostinci přibývalo jiných lidí, kteří najednou neměli na zaplacení. Když už to začínalo být podezřelé, zvedli se a Faef je odvedla zpět do ulic.
„S tím nemohou souhlasit!“ ozval se Baerbel, sotva opustili hospodu.
„Máš snad nějaký jiný nápad, jak si pomoct rychle k penězům?“ zeptala se Faef.
„Ne, ale mohla jsi objednat jen základní potraviny.“
„Dobře. Budeme fungovat jako skupina, ale jako demokratická skupina,“ řekla Faef.
Kahahar temně zavrčel. Demokratická mu připomínalo slovo démonická a i když neměl jasnou představu, jak taková démonická skupina vypadá, věděl, že to nebude nic pěkného.
„Cože?“ zeptal se barbar.
„Musíme provést nákupy, navíc zbraně a zbroje většiny z nás jsou už nedostatečné. Tak se teď rozejdeme po městě, každý si libovolným způsobem obstará peníze a věci, které potřebuje. Používejte rozum.“
„Já taky?“ zeptal se Kahahar.
„Ty půjdeš se mnou.“
„No dobře,“ řekl Baerbel. „Tak se pak potkáme tady. Dnes.“
A skupina se rozešla.

Maya a Alexandr šli spolu.
„Tak co si koupíme?“ zeptala se Maya.
„Nevím, ale nejdřív bychom si měli vydělat nějaké peníze.“
„Hele,“ ukázal najednou Alexandr, „nebojuje se tam?“
Maya se podívala do malé špinavé uličky. Muž zakutý v brnění právě srážel dva muže k zemi. Alex a Maya tam doběhli a spatřili Baerbela, kolem nějž leželi čtyři zloději. Dva z nich byli očividně mrtví, třetí měl zlomenou ruku a ten čtvrtý byl spíš vyděšený než zraněný. Kousek opodál se krčil tlustý bohatě oděný muž. Přistoupil k Baerbelovi, celý bílý a potící se.
„Chrabrý rytíři, ani nevím, jak bych se ti odvděčil, bez tebe by mě ti parchanti okradli a podřezali, snad přijmeš aspoň tohle,“ řekl a podával Baerbelovi pytlík plný cinkajících mincí.
„Ne, to nemůžu přijmout,“ řekl Baerbel.
„Cože?“ vydechl Alexandr.
Rytíř se na Alexandra podíval. Potom se otočil zpět na bohatého obchodníka.
„Nechte si ty peníze, hodí se vám při uplácení soudců.“
„Při čem?“ podivil se obchodník, ale to už jej okovaná rukavice odeslala do bezvědomí.
Alexandr a Maya jen nevěřícně hleděli.
„Co to provádíš?“ vydechla šermířka.
Rytíř ji podal pergamen. Maya ho rozmotala a spatřila na něm vyobrazenou tvář totožnou s omráčeným tlusťochem. Pod tím byl nápis ODMĚNA ZA DOPADENÍ 200 ZLATÝCH.
„Je to otrokář, obchodník s černým zbožím i bílým masem a navíc zabil tři nevinné lidi.“
„Aha,“ řekli Alexandr a Maya. „Nechceš ho pomoct odnést?“
„Na radnici to je okolo padesáti kroků. Zvládnu to, vy si jděte vydělávat jiným způsobem.“
Hodil si muže přes rameno a šel. Zloděj se pokusil bodnout Alexe do nohy dýkou. Poslední co viděl, byla gladiátorova bota. Oba vyšli zpět na náměstí.
„A to by člověk řekl, že takový potulný rytíř má hluboko do kapsy, že?“ zamručela Maya.
Na náměstí se ukázala Faef provázena Kahaharem. Došla až k nim a zeptala se: „Tak co, jak to jde? Čím dřív, tím líp.“
„My se ale na rozdíl od tebe snažíme vydělat si poctivě,“ řekl Alexandr.
„A kdo říká, že já ne? Pojďte za mnou!“
A vydala se směrem, kde se ozýval nějaký povyk. Brzy došli na velký stadión, kde bylo opravdu živo. Lidé na tribunách skandovali, koně běhali, zápasníci zápasili, lukostřelci stříleli, bardi vychvalovali své pány a rozhodčí se už těšili, jak si doma přepočítají úplatky. Faef chytla jednoho barda, jenž právě šel kolem, plně zabraný do ladění loutny.
„Kde se tady dá zapsat?“ zeptala se.
„Tam,“ ukázal na dlouhou řadu.
Postavili se do řady.
„Myslím, že se tam najde něco pro všechny,“ řekla Faef. „Kdyby se tam dalo i sázet, tak sázejte. Každý na ty tři zbývající!“
„A co mám asi tak vsadit?“ zeptal se Alexandr.
Faef mu podala kradené peníze. Faefin záměr byl zpočátku ušlechtilý, aby si všichni vydělali dost peněz. Jenomže vzhledem k tomu, že se každý přihlašoval samostatně, zvolili si mnohdy stejné obory, což znamenalo, že nemůžou všechno vyhrát.
„Bezva, závody začínají za hodinu, máme čas,“ řekla Faef. „Pojďme si někam sednout.“

Krvežíznivá Kovadlina procházel městem a přemýšlel, jak by si tak mohl vydělat. Kdyby to tak nespěchalo, přihlásil by se klidně do armády, ale on musel vydělat hned. Zlostně zamručel. Koneckonců, co by taky potřeboval kupovat? Meč má, jídlo vždycky platí Faef, snad by si mohl koupit kroužkovou zbroj, možná přilbu. Přikrývka je dobrá jen pro změkčilé měšťany. Rozhodl se věci řešit co nejrychleji. Chytil kolemjdoucí dítě za rameno a zeptal se:
„Potřebuji sehnat práci. Rychle.“
„Tam!“ ukázalo dítě.
Barbar zvedl hlavu. Před ním byla černá zeď popsaná křídou.
„Přečti mi to,“ přikázal barbar.
„Hledám někoho na poklízení stájí, osm až dvanáct stříbrných denně,“ četl chlapec.
„To ne. Hledej něco jako zabít, zachránit, rozmlátit a podobně.“
„Hm. Tady! Zabijte někdo lidožravého kance a doneste ho starostovi, zoufalí sedláci.“
„Co o tom víš?“ podíval se barbar na dítě.
„Hrozné zvíře!“ otřásl se chlapec. „Žere dobytek, ale už zabilo i tři lidi. Je to kanec velký jako kůň, ale sílu má jako drak.“
„Kde ho najdu?“
„Nedávno jsme objevili jeho doupě,“ řeklo dítě.
„Zaveď mě tam a dostaneš podíl z odměny.“
„Kolik?“ zkoušel chlapec vyjednávat.
„Kolik nabízejí?“
„Myslím, že šedesát zlatých.“
„Dostaneš pět a večeři, ber nebo táhni do pekla!“
Chlapec kývl a vedl Krvežíznivou Kovadlinu z města.

Faef, Kahahar, Alex a Maya seděli před hospodou a popíjeli. Procházeli kolem nich lidi, odevšad se ozývaly zvuky města. Nedaleko od nich vystavoval malíř své obrazy. Faef se na něj nejdřív podívala jenom zběžně, potom se však zahleděla pořádně.
„Vidíte toho malíře?“ řekla.
Maya se tam podívala.
„Jo, maluje pěkně. Co je s ním?“
„Počkejte tu,“ řekla a vyšla.
Malíř se na ni podíval.
„Budete si něco přát?“
„Tedof tě vyhodil? Za co?“ zeptala se jakoby nic.
„Cože? Vy mně znáte?“
„Ne. Ale viděla jsem jeden váš obraz na zámku. Podobné tahy a barvy jako tady na těch. Navíc máte skvostné oblečení, které už je bohužel docela obnošené.“
„Hm. Jo, vyhodil mě, co teda chcete?“
Položila před něj hrst zlaťáků.
„Informace.“
„Ptejte se,“ usmál se a shrábl mince.
„Maloval jsi dceru Tedofova kapitána stráží, je to tak?“
„Ano. Je to sotva měsíc.“
„Kde ji najdu teď?“
„No, to není tak jednoduché. Myslím, že jeho rodina teď cestuje s Tedofovu armádou do Illusia.“
„Cože? To nechápu,“ podivila se Faef.
„Vy to nevíte? Illusium je teď v rukou vzbouřenců. Někdo tam pobil celou městskou posádku, tak vzali rebelové město do držení. Tedof se rozzuřil a vyslal na Illusium výpravu. Manželka bývalého kapitána stráží a jejich dcera cestují s nimi.“
„Proč?“
„Já nevím. Jsem jenom malíř.“
„Jak velká armáda, kdy vyšla?“
„Nemyslím, že celá, ale určitě dost na srovnání Illusia se zemí. Vyšla asi před třemi dny, ale jde oklikou, snad právě kvůli těm dvěma ženám. Do Illusia dorazí asi pozítří.“
„Nedorazí,“ zašeptala jen Faef a vrátila se ke stolu.
„Co jsi to s ním řešila?“ zeptala se Maya.
Řekla jim to.
„To chceš tu armádu přepadnout? A kde vezmeš vojáky?“ zeptal se Alexandr.
„Ale já už je přece mám,“ usmála se Faef.
„Počkej, ty jako myslíš, že nás šest zničí armádu? To je šílené!“
„A co v té hospodě?“
„Faef, já věřím, že víš, co děláš,“ řekla Maya.
„Díky,“ odpověděla jí Faef.
Byla ráda, že má někoho jako ji ve skupině. Mnohdy byla Maya jediná, která Faef rozuměla. A její nepochopitelná a bezmezná oddanost byla taky zarážející.

Tedof byl v hrůzu nahánějícím sklepení. Vybělené lebky v policích a hrůznými runami popsané hřbety prastarých knih však vůbec nebylo to, co by ho zajímalo. Seděl a díval se na nevelký kámen ležící na stole. Jakoby se i světlo svíce bálo k němu přiblížit a nechávalo jej svítit vlastním rudým svitem. Ten démon uvnitř s ním stále nechce spolupracovat.
„Však já tě naučím poslušnosti,“ řekl Tedof.
Byla pravda, že černá magie ho uchvacovala stále víc a víc a právě s Krvavým Okem by dosáhl vrcholu. Dveře se otevřely a vstoupil kapitán.
„Pane…“
Vzduchem prolétla dýka a voják se svalil k zemi.
„Nerušit,“ zavrčel Tedof.
Položil ruce na kámen a soustředil se. No tak, musíš mi sloužit.
Nikdy ti nebudu sloužit.
A co když budeš muset?
Nemáš jak mě donutit.
A co když se s kamenem mentálně spojím?
Klidně mohu také posednout tvou mysl.
Tedof se ušklíbl. Přesně na to čekal. Démon ještě neví, jak vytrénovanou má mysl. Jeho okovaná rukavice dopadla na kámen a v kameni jakoby se přehnaly rudé mraky. Tedof se zasmál. Teď tě mám tam, odkud nemůžeš utéct! Budeš dělat to, co já budu chtít!

Krvežíznivá Kovadlina seděl na pařezu a mlčky se díval na mrtvou obludu. Tráva pod obrovským černým tělem byla temně zrudlá krví. Nebyl to těžký soupeř.
„Jak jsem to skončil,“ zamručel barbar.
On přece nikdy nechtěl chodit po světě a zabíjet za pár zlatých nějaké obludy. Sevřel ruku v pěst. Ještě jednu nestvůru zabije a bude hotov. Zvedl se, přistoupil ke kanci, švihnutím mu usekl hlavu, vzal ji do podpaží a šel do města.

TOHO DNE, VEČER

Konečně na smluveném místě byli všichni. A navíc ještě nějaké dítě. Krvežíznivá Kovadlina něj ukázal a zamručel: „Slíbil jsem mu večeři. Pomohl mi.“
Faef kývla a řekla: „Jdeme.“
Vešli do hostince.
„Tak co jste nakoupili, jsme připraveni na cestu?“ zeptal se Baerbel.
„Počkej, my jsme dosud jen běhali, zápasili, stříleli… …nakupovat budeme zítra,“ řekla Faef.
„Zatraceně, já už všechno mám,“ zamručel rytíř a barbar se přidal: „Já taky.“
„No, tak ráno počkáte. My čtyři jsme měli trochu rušnější den. Na druhou stranu jsme vydělali dost na zaplacení dnešní hostiny a snad i zítřejšího nákupu.“

Bohužel se Faef trochu přepočítala. Dlouho do noci seděli v hospodě a objednávali další a další víno. Když k ránu opouštěli hospodu, byli zase všichni bez peněz.
„Super,“ ušklíbl se Alexandr. „Jak si teď seženu zbraň?“
Své kladivo totiž nechal v hořícím hostinci.
„Nebojte se,“ řekla Faef, půjdeme nakupovat spolu.
Šli přes probouzející se město a blížili se ke kovárně. Potom si však Faef všimla něčeho jiného.
„Druhá kovárna?“ podivila se.
„Cože?“ zamumlal Alex.
Ukázala mu bokem, kde stál menší dům se skromnější kovárnou. Uvnitř se svítilo a zřejmě i pracovalo.
„Prosperuje líp,“ řekla Faef.
„Jak to víš?“ zeptala se Maya.
„Obě kovárny mají novou střechu, ale tahle ji má kvalitnější. Krom toho je před vstupem do obou kováren tráva. Před tamtou dorůstá větší výšky, takže tam asi chodí míň lidí.“
„Tak tam půjdeme,“ pokrčila šermířka rameny a rozrazila dveře.
Ocitli se v temné místnosti, kde jediné světlo vycházelo z rozžhavených uhlíků a malého svícnu. U stolu seděli dva muži a mlčky seřizovali nějaký mechanismus. Třetí zatím něco koval na kovadlině. Faef si uvědomila, že se k ní dva lidé potichu blíží zezadu. Sevřela jílec dýky. Prudce se otočila a  podkopla jednomu z mužů nohy. Druhému náhle na zápěstí naskočily nějaké čepele, které se zaleskly v záři uhlíků. Faef použila bleskurychlý kop s otočkou a druhý muž také letěl k zemi. Tam mu přiložila botu na krk. Muž u kovadliny přestal kovat a přistoupil blíž. Faef si všimla, že to je elf.
„To vždycky útočíte na své hosty?“ zeptala se.
Sáhl na meč.
„Stačí mi přitlačit a je po něm,“ řekla Faef.
Jenomže to už Kahahar přistoupil blíž, chytil kováře za límec a zvedl nad zem.
„Zatraceně, ať mě ta obluda pustí!“ nadával.
„Pusť ho,“ řekla Faef.
Kovář dopadl na zem.
„Omlouvám se, ale takto ozbrojení hosté v takovou ranní hodinu, to je skutečně divné.“
„Chtěli jsme jen nakoupit,“ řekla Faef.
„Tak pojďte,“ řekl.
Poražení muži se zvedli a odběhli pryč. Elfský kovář je vedl dál kovárnou a přitom jim vysvětloval, jak vlastně funguje jeho podnik.
„Přišli jsme tu teprve nedávno z východu. Fungujeme tady nejenom jako kovárna, ale i jako malý tábor žoldáků a jako škola boje se zápěstními čepelemi. Co se týče kovárny a dílny, vyrábíme tady jen zápěstní čepele, nic jiného.“
„Jaké zápěstní čepele?“ zeptala se Faef.
„Děláme tady dvacet jedna druhů. Od nejlehčích až po obrovské. Můžeme na ně montovat také vyskakovací mechanismus.“
„Takže můžete udělat každému na míru?“
„Myslím, že si tady každý něco najde.“
„Dobře, tak…“ rozhlédla se po ostatních.
Kahahar to určitě nepotřeboval, Alexandr kývl, Maya zavrtěla hlavou.
„Tak na mě a na něj,“ ukázala Faef.
„Dobře, dobře…“
Muž si je začal přeměřovat, nechal je zkoušet různě těžká závaží a vůbec poskakoval kolem, jakoby se nic nestalo.
„To bude pro slečnu trojitá lehká čepel, pro pána těžší dvojitá válečná čepel, k tomu samozřejmě vyskakovací mechanismus a bude to stát sto padesát zlatých.“
„Myslím,“ řekla Faef důrazně a zkusmo nechala čepele vyskočit, „že nejlepším zaplacením bude, když zapomenu, jak mě tu ti vaši hoši chtěli přepadnout.“
„Aspoň půlku ceny,“ škemral kovář.
Faef mu hodila zlaté, které mu před chvíli vytáhla z kapes. Bylo jich okolo padesáti.
„Jestli chceš dostat víc, tak si promluv s ním,“ řekla a ukázala na Kahahara.

ODPOLEDNE, V DIVOČINĚ

Sedmičlenná skupinka postupovala neúnavně dál krajinou. Ta se však nyní změnila. Hluboké a temné hvozdy vystřídaly strmé ale krátké kopečky zarostlé trávou, v údolích mezi nimi potom řídké lesy.
„Stejně nechápu, jak jsi mě mohla porazit v běhu,“ řekl zničehonic Alexandr.
Faef se ušklíbla.
„Proč?“
„Myslím, že jsem prostě nebyl ve formě. Jindy…“
Faef se jenom smála.
„Tak pojď, dáme si závod tam k té borovici na kopci!“
„Dobře,“ řekl Alex a vyběhl.
Faef běžela chvíli za ním. Měl velmi rychlý start, protože má silnější nohy, které vydrží větší zátěž. Ale nemá silnější vůli. Borovice, kterou ukazovala, byla od nich dva kilometry vzduchem a skoro pět po zemi. Po jednom kilometru Alexandr stále vedl a byl ještě čerstvý, naopak Faef už bolely nohy. Ale běžela. Na třetím kilometru začaly Alexe taky bolet nohy, Faef už píchalo v boku, ale její mysl nedovolovala zpomalit. Kousek před cílem Alexandr rapidně zpomalil kvůli únavě. Faef se tomu jen zasmála a přidala. Proběhla kolem Alexe a opřela se o borovici. Alexandr se dokulhal vedle ní.
„Měla jsi pravdu,“ řekl a opřel se také o strom.
„Nechali jsme je pěkně vzadu,“ vydechla Faef.
Alex se chtěl rozhlédnout po okolí, ale jeho zrak se najednou zastavil na Faef. Chtěl se rychle podívat jinam, ale nešlo to. Díval se na ni, aniž by o tom zatím věděla. Musel se dívat, jak její modré oči kmitají po okolních lesích, jak se její malý nosík neznatelně krčí, když nasává vůni lesa, jak její vlnité zlaté vlasy povlávají ve větru, jak se její zpocená hruď zvedá, když dýchá, musel se dívat na její pevná prsa, dokonalé křivky, dlouhé nohy…
Otočila se k němu. Rozum mu přikazoval, ať odvrátí pohled, ale on to neudělal, protože to ve skutečnosti nechtěl udělat. Chtěl aspoň sklopit oči, ale jeho život ho naučil velké přímosti a tak ani k tomuto se neodhodlal. Stále se na ní díval a ona se dívala na něj. Jaké by to bylo, přejet jazykem po jejich rtech…
Faef naskočily čepele.
„Pozor!“ křikla a sekla.
Alexandr jen uhnul stranou. Postříkala ho krev. Faefiny levé čepele byly v břiše podivného modrého skřeta s šavlí v ruce. Skřet zavrčel a pokusil se šavli použít. Faef naskočily čepele i na pravé ruce a ty mu vrazila do krku. Odhodila bezvládné tělo a rozhlédla se. Byli všude kolem. Ze všech stran přibíhali tihle skřeti. Byli asi metr a půl vysocí, s hrbem na zádech a s šavlemi. Z jejich bledě modrých kůží trčela spousta malých zkostnatělých výrůstků. Alexandrovi také na obou rukách naskočily čepele.
„Co to, u všech pekelníků, je?“ zavrčel a odrazil šavli čepelemi.

„To jsou blázni,“ poznamenal Baerbel. „Čeká nás ještě dlouhá cesta a oni se chtějí takhle uhnat a unavit.“
„Měli jsme si koupit koně,“ poznamenal potom.
„To jo,“ funěl Koxub.
„Jak ty jsi vlastně vydělával?“ podívala se na čaroděje Maya.
„Na pouti. Vytahoval jsem králíky z klobouku.“
„Takže ty umíš kouzlem vytvořit živou hmotu?“ zajímala se.
„Ne. Teleportoval jsem je z blízké králíkárny.“

Alexandr odhodil poslední nehybné tělo. Okolo jich leželo asi dvacet. Oba se stále ještě rozhlíželi kolem sebe, jestli nepřijde někdo jiný. Náhle se všechna modrá těla začala rozpadat. Během okamžiku se rozpadly na prach a ten odletěl pryč. Stejně tak jejich šavle. Jediné stopy po boji byly škrábance na Faef a Alexovi a rýhy v borovici.
„K čertu!“ zaklel Alexandr a svalil se do trávy.
Faef se položila vedle něj. Alexandr mírně otočil hlavu. Byl sotva pět centimetrů od Faefina obličeje. Přiblížil se a políbil ji.
„Maya,“ řekla tiše Faef. „Co…“
Alex zakroutil hlavou a zašeptal: „Ta tu teď není.“
„Není, ale brzo bude. Má tě ráda. Tohle nemůžeš.“
„A zabíjet divné modré skřety, to můžu? Celý tenhle svět je divný a nelogický. Měli bychom si dělat co chceme, dokud to jde, protože můžeme každý den zemřít.“
„Mě ale tak snadno nikdo nezíská,“ řekla Faef a postavila se.
Setřela si pot z čela a poodešla kousek dál. Alexandr ještě chvíli ležel v trávě a přemýšlel. Skoro celý život byl otrokem. Když dobře bojoval, dostával odměny. Mohl mít po každém zápase jinou ženu v posteli. Pravda, většinou strávil noc s ranhojičem, ale i tak…

Konečně ostatní dorazili k Alexandrovi a Faef.
„Promiň,“ ozval se Baerbel, „ale běželi jste špatně, zašli jsme si dost velký kus. Musíme se teď vracet.“
„Ne,“ řekla Faef. „Jdeme dobře.“
„Ale jdeme přeci k té věži, ne?“
„Ne. Na Illusium, které je teď v rukou rebelů, míří Tedofova armáda. To je prvořadější.“
„Chceš se připojit k rebelům?“
„Ne, chci tu armádu zničit po cestě,“ řekla Faef.
Krvežíznivá Kovadlina se rozesmál.
„Jasně, my sami zničíme celou armádu,“ řekl posměšně.
„Kdo se bojí, ať nechodí. Ale já tam jdu.“
„Jsi šílená,“ řekl Koxub.
„Tohle už jsme řešili,“ ozvala se Maya, „já budu Faef následovat, to už jsem říkala.“
„Půjdeme všichni,“ řekl rytíř. „A uvidíme.“

DRUHÝ DEN, K VEČERU

Faef naznačila rukou ostatním, aby se zastavili. Nahlédla přes okraj kamene do údolí. Mezi dvěma kopci, na břehu malého potoka, byl rozložený velký tábor. Mezi stany pobíhali vojáci, někteří už připravovali ohniště na noc.
„Kolik jich tak může být?“ zašeptal Alexandr.
„Vidím kapitána pěchoty a dva jízdy. Tam jsou navíc nějací lučištníci a ten velký stan zřejmě patří generálovi, který má jistě svou osobní jízdu,“ přemýšlel Baerbel. „Může jich být skoro sto. A teď mi teda řekni, jaký máš plán?“
Faef si odepnula zápěstní čepele a sundala batoh. Nechala si jenom dýku u opasku.
„Takže, můj plán je jednoduchý…“

Byla už tmavá noc. Vysoké ohně mezi stany šlehaly a osvětlovaly okolí nestálým světlem. Pro vojáky sedící u ohně jakoby však byla tma kolem ještě černější. Jeden z vojáků odložil láhev s vínem a zvedl se. Poodešel kousek dál do tmy. Nestihl ani rozepnout kalhoty, když mu nějaká ruka zakryla ústa. Druhá ruka ho znehybnila.
„Jediný hlasitější zvuk a zemřeš,“ ozval se za ním ženský hlas šeptem.
Voják se ve strachu začal mírně třást. Ruka na ústech povolila. Voják udělal chybu. Noc prořízl krátký a rychle přerušený výkřik.
„Co to, sakra…“ zasyčel Alexandr skrytý nedaleko tábora.
I Faef ztuhla. Mlčky dřepěla u zabitého vojáka. Nic se nestalo. Vojáci u ohňů se dál smáli a zpívali. Znovu se narovnala. Musí na to jít jinak. Začala se plížit k jednomu z méně osvětlených stanů. Opatrně se přiblížila k jeho zadní části. Slyšela zevnitř nějaké dva hádající se hlasy. Jeden byl zuřivý mužský a ten druhý zoufalý ženský. Opatrně podlezla pod látkou a rozhlédla se po místnosti. Na hromadě kožešin, vedle stojanu se zbraněmi, se válel nějaký zřejmě opilý voják s nahou, bránící se ženou. Zřejmě zajatkyně. Musí s nimi jít nejméně tři dny, později by ji neměli kde nabrat. Bude znát dostatečné informace. Voják náhle přestal být tak surový. Vlastně se úplně přestal hýbat. Žena se tomu snad i podivila. V zuřivé snaze dostat si ho od těla si ani nevšimla, jak má voják nepřirozeně otočenou hlavu. Odstrčila ho a všimla si Faef, která měla prst na rtech. Pochopila to dobře a nevydala ani hlásku.
„Odvedeš mě odsud?“ zašeptala s nadějí.
„Ano,“ řekla tiše Faef, „ale nejdřív mi musíš poradit. S armádou cestuje i jedna bohatá žena s dcerou. Kde je teď najdu?“
„Myslím, že je to ten stan hned vedle generálova. Generálův je ten největší, co je před ním zaražená vlajka.“
„Dobře. Zahrabej se do těch kožešin, až budou všichni mrtví, tak můžeš vylézt.“
„Všichni… …cože…“
Ale to už Faef nebyla ve stanu. Opatrně se plížila kolem celého tábora. Dávala pozor na každé stéblo trávy a každou větvičku, která by mohla křupnout.

„Počítej si zabité,“ řekla Maya Alexandrovi. „Dáme si takový malý závod.“
„Dobře,“ řekl Alex.
„Pst,“ syknul Baerbel.

Desetileté děvče bylo samo ve stanu. Prohlíželo se v zrcadle a zkoušelo si náušnice. Ani si nevšimla, že se k ní přiblížila Faef. Zakryla jí pusu a sundala náhrdelník. Chvíli se na ten stříbrný řetízek s kamenem uprostřed dívala, jak jí ležel na dlani, potom ho zasunula do kapsy u kalhot. Rychle sundala ze zad provaz a svázala dítě. Potom jí strčila kus látky do pusy a takto bezmocnou ji přikryla za stanem kusem kožešiny. Tak, a teď je třeba jednat rychle. Vyklouzla ven ze stanu a přeběhla tiše k dalšímu. Rozhlédla se. Napočítala tři velké ohně, u každého asi deset až patnáct vojáků. To je tak polovina Baerbelem odhadovaného počtu. Zbytek buď spí, nebo je na stráži. Chvíli se ještě plížila mezi stany a potom vlezla do velitelského stanu. Generál zrovna mluvil s nějakou bohatě oděnou ženou. Faef schovala dýku a přikrčená se zezadu přiblížila ke generálovi. Chytla ho za hlavu a škubla. Muž spadl na zem. Ženu umlčela a svázala podobně jako její dceru. Vytáhla ji ven ze stanu a vrátila se. Vytrhla ze země hořící pochodeň a zapálila stan. Vyběhla z něj a s rozmachem hodila pochodeň na další stan. Vzápětí rychle zmizela. Vojáci běhali mezi stany, vyskakovali ze země a chytali zbraně.
„Co se děje, k čertu?“
„Byli jsme přepadeni?“
Všude se ozývaly udivené výkřiky. Náhle zadrnčely tětivy a pět vojáků vedle sebe padlo k zemi. Šípy létaly odněkud ze tmy, nikdo z vojáků nevěděl, kdo na ně útočí.

Maya zakládala do luku už dvacátý šíp. Sledovala, jak Faef zapaluje jeden stan za druhým a opilí vojáci stále nejsou schopni se zformovat. Okolo patnácti vojáků už bylo po smrti, než se dokázali jakž takž ukáznit a vydat do tmy. Bylo jich však příliš moc. Koxub před nimi vyčaroval ohnivou zeď a každý šíp, který přes ni od té chvíle proletěl, vzplanul jasným plamenem. Vojáci se dali od zdi bezradně na ústup.
„Peklo nás přišlo pohltit!“ křičel kdosi.
Vraceli se zpět do tábora, ale netušili, že mezi dvěma smrky před vstupem do tábora už je natažena pětimetrová struna. První dvě řady vojáků byly rozseknuty vejpůl okamžitě, aniž by si něco uvědomili. Řady za nimi sice začaly brzdit, ale ti vzadu na ně prudce tlačili, takže nakonec také skončili na struně. Z armády už zbyla dobrá půlka, když konečně objevili existenci struny a kdosi ji přetnul mečem. Celou tu dobu se na ně však snášely ohnivé šípy.
„Došly mi šípy,“ zavrčel Kahahar.
„Tak jdeme,“ řekl Koxub a zrušil ohnivou zeď.
Místo toho vyčaroval velké ohnivé koule kutálející se z kopce přímo na armádu. Mnoho vojáků koule zapálily a ti potom zapalovali ostatní vojáky. Všichni zoufale běhali po bojišti, vyšší šarže už byly většinou mrtvé a nikdo nedokázal z toho davu udělat něco třeba jen vzdáleně připomínajícího vojenskou jednotku. A to už do nich vpadli válečníci. Zatímco Maya a Baerbel se drželi spíše v obraně a snažili se zabíjet nepřátele po jednom, Alexandr, Krvežíznivá Kovadlina a především Kahahar mezi ně vpadli jako bouře. Desítky vojáků padaly pod údery jejich meče. To už se k nim připojila Faef.
„Stačí, stahujeme se!“ křičela a válečníci se opět obrátili zpět k lesu.
Kahahar běžel jako poslední a odrážel vojáky po několika.

Sedmička běžela lesem s celou čtyřicítkou nepřátel v zádech. První běžela Faef. Pečlivě se dívala po okolí a po zemi.
„Teď!“ vykřikla a všichni se opřeli zády o stromy.
Nikdo ze zběsilých vojáků si toho nevšiml. Proběhli kolem nich a běželi přímo do záhuby – deset metrů před Faef a ostatními byla totiž hluboká rokle. Opět se opakovalo to, co se strunou. Spousta vojáků se zřítila z útesu a další se na ně tlačili zezadu. Když jich zbývaly jen tři řad, pustili se navíc do nich válečníci zezadu. Vojáci neměli kam jít a buď padali ze skály nebo umírali pod údery jejich mečů. Brzy bylo po boji. Poslední vojáci padli a bojovníci, z nichž už nikdo nebyl nezraněn, se opírali o stromy a vydechovali.
„Šestnáct,“ řekla Maya a podívala se na Alexe.
„Nechci tě zklamat,“ vydechoval gladiátor, celý od krve. „Už si to nepamatuji, ale bylo to něco přes třicet.“
„Vidíte, a to jste mi nevěřili, že je možné zničit armádu,“ řekla Faef.
Sáhla do kapsy kalhot, vytáhla řetízek a připnula si ho na krk.

Pomalu se vraceli k dohořívajícímu táboru. Sem tam se ještě mezi stany objevil nějaký voják, takoví se však dávali na prudký útěk. Faef došla k místu, kde zanechala dceru kapitána stráží. Odhodila kožešinu a zvedla děvče. Holčička se třásla a neodvažovala se pohlédnout na Faef. Jakoby se viděla. Jak ji asi viděl Tedof? Rozvázala ji a obrátila se na Baerbela.
„Jdi s ní do Illusia a dej ji nějaké rodině, která se o ni na nějakou dobu dostatečně postará. Setkáme se v Auxiliu.“
„Ty nejdeš do Illusia?“ podivil se rytíř.
„Ne, musím něco zařídit. Spěchej. A v Illusiu si sežeň koně.“
„Co budeš zařizovat?“ zeptal se Koxub.
„Vím, že by v Auxiliu měli být lidé, kteří se přidají na naši stranu…“
Vtom k nim přišel Krvežíznivá Kovadlina, který byl před chvílí na vysoké skále.
„Vidím v dálce, směrem na Illusium, ohně. Asi armáda.“
„Jak velká?“ podívala se na něj Faef.
Pokrčil rameny.
„Jako tahle,“ tipoval. „Jestli chceme zastavit její postup, budeme tohle muset zopakovat.“
„Zatraceně,“ zaklela Faef a nahlas uvažovala: „Když teď všichni půjdeme do Illusia a zničíme tu armádu, Tedof se naštve a pošle celou svojí sílu na Illusium. Nebudeme připraveni. Takže přinejmenším jeden z nás bude muset do Auxilia. A to budu já, protože nikdo jiný z vás neví, koho hledat.“
„Potřebuješ ochranu,“ řekl Koxub.
„Ne, oni tě budou potřebovat víc. Jděte všichni na Illusium, já poběžím co nejrychleji do Auxilia.“
„Zvládneme to bez něj. Neměla bys nikam chodit sama a už vůbec ne divočinou.“
„Dobře,“ řekla. „Tak tedy pojď se mnou.“
„Nerozumím tomu. Koho to vlastně chceš přivést?“ zeptal se Baerbel.
„Illusijský zlodějský cech byl vždy také v Auxiliu. Může se tam teď skrývat další stovka, možná dvě zlodějů. Navíc odtamtud pocházel náš bývalý mistr šermu. Nevím, jestli ještě žije, ale jestli ano, jistě půjde za mnou.“
„Tak hodně štěstí,“ řekl Alex.
„Vy ho budete potřebovat víc,“ řekla a vydala se na cestu.

 Pokračování příště...