Egon Bondy - živá část Zbyňka Fišera

jako osobnost byl jistě zajímavý, upoutal mě hlavně způsobem života a bojem proti autoritám

            Egon Bondy se narodil 20. ledna 1930 v Praze jako Zbyněk Fišer a dne 9. dubna 2007 zemřel na popáleniny v bratislavské nemocnici. Kdo byl Egon Bondy? Jakou roli sehrála jeho postava v československé a české kultuře od roku 1947? 

            Právě v roce 1947 přerušil Egon Bondy gymnázium a vydal se cestou bohémského života spisovatele, básníka a filozofa, který přijal filozofii Karla Marxe, ale nikdy se nedokázal smířit s vývojem socialismu po roce 1948. Svůj pseudonym si zvolil během vydání surrealistického sborníku s Honzou Krejcarovou, Židovská jména, který ostře kritizoval antisemitismus ve vykonstruovaných procesech padesátých let. Jeho zájem o filozofii ho přiměl v roce 1957 k dokončení maturity a téhož roku začal studovat dálkově filozofii a psychologii na FF Univerzity Karlovy. Roku 1962 dokončil svá studia (během nich pracoval jako noční hlídač) a byl zaměstnán ve Státní knihovně. Zlomový byl pro Egona Bondyho rok 1967, kdy dostal titul doktora - kandidáta věd a vyšla mu první kniha pod vlastním jménem, Otázky bytí a existence.

            V období normalizace se stal vzorem pro bigbeatovou skupinu Plastic People of the Universe, která zhudebnila řadu jeho textů. Navázal kontakty s Ivanem Martinem Jirousem. Tak jako dobrovolně v 50. letech spolupracoval se Státní Bezpečností, v 70. letech tak činil z donucení, věděl o spoustě protikomunistických materiálů a přesto žádné z nich neprozradil, vždy vedl policii na slepá místa. Avšak díky této spolupráci nebyl oblíben mezi disidenty a jeho podpis Charty 77 nebyl přijat. Tím Egon Bondy zatrpkl vůči protikomunistickému hnutí a prohlašoval, že Václavu Havlovi nejde tolik o demokracii, jako o převzetí moci v Československu. V 80. letech ovlivnil tvorbu Jáchyma Topola a J. H. Krchovského. 1981 sepsal knihu Prvních deset let, kde popisoval bouřlivé dění mezi roky 1947 - 1957, která měla vyjít až 50 let po jeho smrti, ale vydání se dočkala již v roce 2003.

            Po Sametové revoluci se opět nedokázal smířit se situací v Československu a kritizoval rychlý přístup ke kapitalismu. Neztotožňoval se ani s rozdělením republiky v roce 1993 a proto přesídlil v 90. letech z Prahy do Telče a později do Bratislavy, kde vyučoval na univerzitě filozofii.

            Jako celoživotní kuřák doplatil na svoji slabost 9. dubna 2007, kdy usnul s cigaretou v posteli a zemřel na popáleniny od hořícího pyžama. Jeho přátelé o něm dnes mluví jako o dítěti, které si bez družky, Julie Novákové, nedokázalo ani nakoupit. Ke konci života žil z darů od známých v podobě zbytků jídla a obnošeného oblečení.

 

 

Poezie Egona Bondyho 

            Bondy psal poezii od svého dětství a za svůj život napsal kolem čtyřiceti sbírek. S Ivo Vodseďálkem založil v 50. letech samizdatovou edici Půlnoc a vydal svou první sbírku Totální realismus, název této sbírky předurčoval směr, kterým se Egon Bondy dále ubíral. Totálním realismem vyjadřoval odklonění od tehdejšího surrealismu a reagoval na skutečnost, komunistické fráze o budování byly v rozporu s viditelnou realitou. Výrazným argotem se snažil co nejvíce ironizovat dění po únorovém puči. Bondyho básně byly vždy politicky zaměřené. Jak kritikou ranného socialismu, tak polistopadovou kritikou konzumní společnosti.

Ukázka poezie ze sbírky Totální realismus:

I.

Chtěl jsem si vzpomenout na Marii

ale nemohu

chtěl jsem si vzpomenout na lásku

ale nemohu

chtěl jsem si vzpomenout na soudruhovu popravu

ale venku už svítá

a já zbůhdarma promarnil noc

zatímco to všechno je pryč

a my vlastně nechceme-li umřít

musíme začít znovu

 

A musíme začít znovu

nechceme-li vlastně umřít

zatímco všechno je pryč

zbůhdarma jsem promarnil noc

venku už svítá

chtěl jsem si vzpomenout na soudruhovu popravu

ale nemohu

chtěl jsem si vzpomenout na lásku ale

nemohu

chtěl jsem si vzpomenout na Marii

 

A my musíme začít znovu

zatímco všechno je pryč

venku už svítá

a já jsem zbůhdarma promarnil noc

chtěl jsem si vzpomenout na lásku

nechci-li vlastně umřít

ale nemohu

 

II.

Dnes odpoledne jsem odjížděl od svého otce

který mě právě vyhodil z domova

smál se uvnitř v tramvaji jeden stařík

a průvodčí škádlil dítě

 

Jeli jsme kolem domů

a pak kolem zahrad a tenisových kurtů

kolem zavřené plovárny

Když jsme přijížděli k Vltavě

zvedl se vítr

který v těchto místech dělá někdy vlny

až třiceticentimetrové

 

 

Ožralá Praha

Na ulici

Po ulici choděj esenbáci
kteří dělají těžkou práci
Nad hlavou mi lítá éro
a já mám u jména numero
v seznamu na policii
neboť nedělám a jenom piji
Na domě mi visí plakát
na něm je Stalin - má modrej kabát
potom tam taky stojí
že se nás Truman bojí
Za vejkladem vidím srnce
a elektrický hrnce
U řezníka je uherskej salám Stojí tisíc korun
s babou jsem se hádal vo rum
u pultu v Metru
Měla díru ve svetru
pustili radio: že se v Ostravě dělá
líp než se dělalo včera
Vokolo jdou na špacír vojáci
to jsou pane junáci
oficíři maj epolety
aby bylo v armádě víc osvěty
Všichni shlédněte film Štědré léto
jak mysleli že to nejde a jde to
V půl šestý hlásej na ulici zprávy
že se maj přihlásit zdravý
že maj jít do výroby
pokud to nejsou veřejně činný vosoby
Taky nedostanou žádný lístky
tak to maj jistý

Na starejch zámeckejch schodech

jsem si voddech
Dole vidim Prahu
a elektrickou dráhu
Naproti je Rudolfinum
a za nim věže vod Týnu
Na řece se koupaj ženský
můžou bejt hezký
A nade mnou Hradčana
ty tvořej panoráma

V prdeli

Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký