V centru Jižního lesa byla noc věčná, ale sotva postoupili dále na sever, spatřili všude kolem sebe denní světlo. Sain’ziël, Faef a Maya klusali vepředu na bělostných pegasech, hned bezprostředně za nimi jely tři sedmistovkové oddíly dryád, hvězdných bojovníků a vil. Faef stála v čele oddílu dryád – byly tam v rovných řadách, krásné a vznešené; seděly na pegasech, stále stejné bílé roucho, jen teď místy upevněné a zajištěné, takže vypadalo spíš jako nafouknutá košile a sukně, na ramenou lehké ocelové pláty a na zádech luky stejné jako Faefin. Faef sama měla přes rameno luk, u pasu však také dobrou dýku „Bezbolestnou“ a na zápěstích čepele. Pravda – od zářivě bílých dryád se odlišovala, neboť neměla fialově bílé vlasy s vetkanými lístky, ale jen své zlaté vlasy, nyní svázané ve dva dlouhé copy, jejichž konce jí splývaly přes ramena dopředu na hruď; jela také ve svém hnědě zeleně černém obleku. Ohlédla se na Mayu; šermířku v bílo šedé košili a stejných kalhotách; následoval ji početný oddíl hvězdných bojovníků – asi půl druhého metru vysokých bojovníků s kůží barvy modré noční oblohy; na zádech měli dlouhé úzké pochvy na blýskavé lehké meče, jejich vlasy korunující jejich ušlechtilé obličeje, byly dlouhé a bílé, za špičatýma ušima vlály ve větru jako nezkrotné živly; v jejich očích se točily galaxie se zářícími hvězdami; legendy říkají, že tito válečníci sestoupili z hvězd spolu s dávným hrdinou Aëmylmerem Hvězdným a že jen oni znají pravdu o tomto legendárním muži. Víly letící vedle nich jediné neměly pegasy, vznášely se nízko nad zemí, bystré a pohotové tváře otočené kupředu, neustále při letu mírně klesající a stoupající. V rukou svíraly krátké luky, které jistě nedostřelily tak daleko ani nestřílely tak prudce jako luky dryád, Faef se však doslechla, že z těchto luků mohou vypouštět i léčivé šípy, které po zasažení uzdravují. Jejich obnažená kůže byla hlavně bílá, místy však přecházela až do fialové či zelené, trochu i do modra. Jejich vysoké výrazné řasy dokonale ladily k jejich hustým silným černým vlasům, které jim ošlehávaly obličeje. Toto byla síla lesa, jenže ta by sama na zdolání Tedofovy síly jistě nestačila. Naštěstí byla Sain’ziël velmi vlivná a měla velkou spoustu přátel, kteří byli ochotní následovat generály, jež určí a jít do boje proti sílám zla.
Tedof nebyl slepý a také měl své zvědy. Věděl, že se k němu stahuje několik armád, které svištěly vzduchem na rychlých pegasech.
„Barbaři ze severu,“ vypočítával mu vrchní generál, „neandrtálci z jihu, spousta podivných bytostí z lesů, naštvaní hraničáři, rytíři, kouzelníci… …jak se tomu postavíme?“
„Nemůžeme teď zaútočit, protože bychom jen roztrhli své síly,“ řekl Tedof.
„Vyzbrojíme vojsko a udržíme pevnost. Až se vyčerpají marným útokem na naše zdi, vyrazí proti nim naše skvělá jízda.“
„Radši bych přesunul bitvu mimo pevnost,“ řekl jiný generál. „Útočníci mohou přijít jen z jihu, neboť všude jinde jsou močály… …vyjdeme jim tedy naproti.“
„Ti útočníci létají,“ křikl druhý generál.
„Nebudou létat. O to se já postarám,“ prohlásil Tedof tajemně.
Armáda zelených elfů dorazila až na úroveň Illusia za necelé čtyři dny. To už pegasové přistávali.
„Dál tato zvířata nemohou. Zdá se, že se Tedof na náš útok dobře připravuje, vynesl už totiž temná zaklínadla, která spálí každého pegase, který se přiblíží k jeho pevnosti,“ řekla královna.
„Vládne takovou mocí? To se mi zdá nemožné,“ řekla Faef.
„Pegasové jsou zvláštní tvorové a magií velmi zranitelní. To, co ty ani nevnímáš, je zabíjí. A on to moc dobře ví. Proklatě, stojíme proti nebezpečnému soupeři.“
Během dalších dvou dnů se k nim připojila všechna vzbouřenecká síla, vedená mocným Alexandrem, jenž už svíral v pěsti mohutný perlík. Na druhou stranu, Sduarejský lid nepůsobil příliš mocně – byli to především sedláci a řemeslníci, v obyčejných, ač pláty pobitých, šatech nevolníka. Svírali především zbraně jako sekery, jednoduché píky, kosy, cepy a zřídka také meče. Alexe velmi překvapilo, že nebude bojovat v sedle, ale on byl na pěší boj zvyklý. Zhruba v těch dnech přijeli také rytíři vedení ušlechtilým Baerbelem. Byli to čestní a svatí muži, zakutí do blýskavých zbrojí, plní síly a odhodlání, dokonalí a precizní, stejně jako jejich sedmnácti milimetrové zbroje – převážně měli buď meče v pochvách, nebo kladiva na sedlových brašnách, všichni však nyní svírali dlouhá kopí, jenž jsou při nájezdu nejlepší. Těm, co neměli helmice, bylo vidět do tváře; ta byla ostře řezaných rysů, buď hladce oholená nebo s přísně zastřiženým zlatým či bílým, méně pak černým, vousem; dlouhé vlasy, často vzadu svázané; hrdé čelo; hranaté brady vystrčené nebojácně kupředu, planoucí pohledy plné odhodlání a víry ve správnost věci. Oni neseděli na pegasech, ale na vlastních válečných ořích. Druhý den, k ránu, přijeli jak barbaři ze severu, tak neandrtálci z jihu, hraničáři z lesů, žoldáci z Východu a čarodějové z řádu Hvězdné hole. V čele barbarů stál silný, kůží přepásaný, Krvežíznivá Kovadlina, tolik podobný svým vojákům. Byli to samí silní, spoře odění muži, jenž stáli hrdě, odvážně a v jejich očích jakoby byla vidět ta zuřivost, která je jim vlastní; byli jako smečka šedých vlků – tak ošlehaní, nezdolní a dychtící po krvi. Na jejich holých zádech, kde se vlnily tvrdé pletence svalů, visely široké pochvy, v nichž byly pradávné obouruční barbarské meče, které byly vykovány snad ještě za dob starých království a které se už tisíce let dědily z otce na syna. Neandrtálci šli pěšky, proto jim to trvalo tak dlouho, i když to měli v podstatě nejblíže. Byli to všichni více než dvoumetrové hroudy svalů, skutečně nahánějících hrůzu; největší a nejzběsilejší z nich potom byl jistě Kahahar, který měl nyní na sobě kalhoty pobité kovem, přes hruď medvědí kožešinu a v pravé ruce svíral kyj velký jako kmen menšího dubu. Ti nebyli hrdí, ani nestáli vzpřímeně; krčili se jako divoká zvěř před skokem. Hraničáři, kteří přišli, byli jasní synové lesa – ač to byli lidé, vypadali spíše jako oživlé keře – hnědě zelené obleky, šedé pátravé oči, luky přes rameno a tesáky u pasu. V jejich čele levitoval modře zářící duch Kaxuse. Žoldáci, kteří přišli z východu byli zvláštní směsicí, vesměs však měli spoustu společných rysů – byli to tvrdí a nemorální muži, poctivě bojující za toho, kdo je platí. Měli své zbraně v opotřebovaných pochvách – byly to především meče, občas však také kuše, sekery, kladiva, méně jich potom drželo takové exotické zbraně jako šavle, řemdihy, bijáky, palcáty nebo třeba ocelové hole. Někteří šli pěšky, jiní jeli na svých rychlých koních. Občas někomu na rameni nebo na zápěstí seděl sokol. Koxub, oblečený v plášť, s holí v ruce, přivedl zástupy vousatých čarodějů, vyzařujících magii a moudrost. Všichni měli pláště, jen někteří přišli ve volných košilích; někteří měli hole, jiní jen krátké hůlky, někteří svírali v rukou zlaté kříže nebo měli na krku rituální náhrdelníky. Jen málo z nich mělo klobouk, většina z nich si na hlavu nasadila kožené čapky, které alespoň trochu chrání, zbytek měl hlavu holou. Všichni však měli na šatu znak modré hole, kolem níž září bledé hvězdy a nad níž se sklání zlatý měsíc.
Tehdy se královna elfů naklonila nad Faef a řekla, že více posil už nemohou čekat. Faef kývla hlavou. Dalších pár chvil všichni sledovali krásné pegasy, jak odlétají pryč a nechávají zbytek na dvounožcích. Armáda pomalu utichala a klidnila se, až nakonec všichni, vyrovnání ve čtvercích, mlčeli. Pomalu se obraceli k Faef, která nyní stála úplně vepředu a za ní velký půlkruh oddílů. Otočila se k nim. I královna od ní odešla a připojila se k armádě. Faef přehlédla pohledem všechny ty lesknoucí se zbraně, brnění a muže. Nikdy by se jí ani nesnilo, že by někdy mohla vést tak velkou armádu. Ani její otec, velký válečník, nevelel tak silnému vojsku. Je ale připravena? No, je jediný způsob, jak to zjistit.
„Generálové!“ zvolala.
Její hlas, i když ve výkřiku, zazněl na obrovské ploše docela slabě a bezvýznamně. Její přátelé a královna i velitelé žoldáků k ní přišli blíž a udělali kolem ní malé kolečko. Oddíly vojáků zůstaly nehybně stát na svých pozicích. Faef chtěla promluvit, ale dřív zachytila pohled od Mayi. Dívala se na ni tak nějak užasle a nejistě. Nikdy nikomu nevelela. Ani já ne, pomyslela si Faef. Ne, ani Kahahar. Ale zlé doby si vyžadují velké hrdiny. A velký hrdina musí být schopen vést armádu. Položila jí ruku na rameno a sklonila se až k ní. Jejich krásné tváře se ocitly blízko sebe. Faef zašeptala: „Není nic, co by mohlo odolat vůli a odhodlání. Máš obojí. Až ti bude srdce bušit nejvíc, vzpomeň si na to, za co bojuješ.“
Maya jí vložila prsty do vlasů a šeptala: „Nás už nic nerozdělí. Mám tě ráda, pamatuj na to, i kdybych večera nedožila.“
„Tak i já.“
Narovnaly se a Faef prudce tasila dýku. Natočila její ostří a to odrazilo blýskavé světlo slunce. Potom klekla a ostatní se nad ní sklonili. Kreslila půdorys jejího bývalého domova.
„Znám tu pevnost,“ řekla. „Deset let jsem tam žila. Tehdy to ale byl jen málo chráněný zámeček. Teprve Tedof kolem vybudoval tuhle pevnou zeď a tyhle čtyři věže.“
Faef ukazovala špičkou dýky na místa, o nichž mluvila.
„Nevím, jak bude Tedof reagovat, upřímně říkám, že nejsem dobrý stratég; očekávám však, že nejprve se nás bude chtít rychle zbavit a vyšle prudké jezdce. Potáží-li se oni s moc tvrdým odporem, stáhnou se do pevnosti a budou očekávat náš útok.“
„Jasně,“ ozval se jeden ze žoldáků, „nechají nás unavit útokem na bránu a nakonec znovu vyrazí.“
„Ano, ale já myslím, že oni chtějí udělat něco trochu jiného. Očekávají, že si netroufneme na dobytí brány a že oblehneme město a pokusíme se ho nechat vyhladovět. Tedof čeká, že ve snaze pokrýt celý obvod kruhu, uděláme příliš tenkou řadu, kterou potom nebude problém prorazit.“
„A co uděláme my?“ zeptal se Koxub.
„Dobře, já to vidím asi takhle…“
Když jim Faef řekla svůj plán, odešli generálové zpět ke svým vojákům a potom se dali všichni na pochod.
Tedof, oděný v černou plátovou zbroj, vystoupil na hradby nad branou a hleděl do dálky. Viděl tam, jak se směrem, kudy kdysi přijel na tento hrad on, nyní blíží velká a rozličná armáda. Věděl, že jezdci jsou už připraveni u brány, ale co nevěděl, bylo to, že přímo na druhé stráně brány, v křoví, které se dotýká hradební zdi, se krčí mladá dívka, která kdysi jediná přežila tento masakr. Armáda elfů a lidí již byla jen něco přes tři sta metrů od zdí. Zastavila se a jako by se svou chmurnou velikostí vysmívala Tedofovi. Zamručel a dal povel jízdě. Zazněla trubka. Brána se otevřela a vyřítila se z ní nekončící záplava jezdců v brnění. Ti se začali s dokonalou přesností a precizností formovat před branami do velkého obdélníku. Stáli zachmuřenými obličeji přímo vstříc druhé armádě. Ozval se mocný řev neandrtálců, potom válečný pokřik seveřanů a nakonec jemné, avšak mocnými hrdly zpívané, hluboké tóny vznešených rytířských písní. Rudí jezdci mlčeli jako hrob. Vyrovnalo se jich tam přes šest tisíc – dost na to, aby slabší armádu úplně zničili. Brána se s rachotem zavřela. Křoví, opírající své šlahouny o zeď, již bylo prázdné. Rudí jezdci vyjeli nejprve chůzí, potom se ozval mocný velitelský výkřik, který se rozlehl jako náhlý třesk. Jezdci plynule přešli do klusu a za chvíli už jeli tryskem. Střet měl přijít každým okamžikem. Neandrtálci, barbaři a rytíři, jenž stáli úplně vepředu, se chopili zbraní, rytíři z řadu se dokonce přichystávali na rozjezd.
Faef nezpozorována proběhla celým dvorem, spatřila chystající se tisícovky pěšáků a vnikla do zámku. Probíhala podivně ztichlými chodbami, do kterých doléhaly zvuky z venku. Občas zahlédla v místnosti, jak se u zdi krčí služebnictvo nebo ženy a děti vyšších důstojníků. Konečně došla k velkým těžkým dvoukřídlým dveřím, které vypadaly jako ze zlata, i když to ve skutečnosti zlato nebylo. Před nimi stáli dva strážní – jediní vojáci, kteří nebyli venku, aby čelili armádě. Tlumeně se mezi sebou o něčem bavili. Faef hodila dýku a skočila dopředu.
Přes hlavy mužů přeletěly šípy jako hustý oblak. Dopadaly mezi rudé jezdce jako smrt. Hrůzný obraz: šípy vnikají mezi pláty, do krků a do kůže koní; jezdci padají ze sedel, některým však zůstane na koni noha a ti jsou vláčeni dál, jiní, s šípem v hlavě či rameni, padají k zemi, kde je ostatní ušlapávají. Svist. Dopadnutí. Zvedání štítů a mhouření očí. Kapky krve na kyrysu. Chrčivé výkřiky. Bolest. A znovu: šípy na obzoru. Probodání koně se zarývají tlamou do země; jezdci z nich padají a končí pod kopyty. Někteří se zvedají, aby je vzápětí dorazil další šíp. Kdosi v rudé zbroji kulhá směrem k barbarům, ruku v železné rukavici si drží na roztrženém rameni. V čele armády zelených elfů stojí nyní barbaři a zuřící neandrtálci. Rudí jezdci mírně zpomalují a nejistě se rozhlížejí, kamže to při tom všem zmatku odjeli Kaëlští rytíři. To už však Baerbel zvedá k nebi své třpytící se kopí, které se na slunci leskne jako křídlo anděla.
„Za čest a Utamise! Ve jménu našich žen a dětí!“ křičel, jak to bylo u rytířů zvykem.
„Na smrt a věčnou slávu!“ buráceli rytíři a zaryli ostruhy koním do slabin.
Kopí naklonili dopředu, sklonili se, jejich šíje kopírovaly koňské krky a tak se z nich staly dokonalé stroje na smrt. Řítili se na rudé jezdce ze strany. Ti si jich konečně všimli a začali se chaoticky otáčet. Rudí velitelé se snažili křičet rozkazy, ale nikdo je už neposlouchal. Rytíři narazili na cíl. Praskání a křik. Hroty projíždějící zbrojí a masem. Prudkost lámající štíty. Odloupávání plátů ze zbrojí. Vzpínající se koně. Vyděšené řehtání. Kopyta vydupávající divoký tanec. Koně začali zpomalovat, rytíři odhazovali kopí a chápali se rychle mečů. Několik jich už také padlo. Kovové rukavice svírající pevně jílce. Ostří prohýbající helmice. To už však Kahahar zařval a vyběhl kupředu. Když běželi neandrtálci, bylo to, jako by se země chvěla. Hned okamžik po nich vyrazila smečka tvrdých barbarů, kteří zuřivě máchali ve vzduchu obrovskými meči. První řady obou oddílů se sice zprvu střetly s tvrdým odporem a mnoho jich skončilo na rudých kopích, potom však prorazili a už zabíjeli jak jezdce, tak zvířata. To se však do boje začali zapojovat i čarodějové, kteří se nyní dostali blíž. Z jejich holí, které svírali pevně nad hlavami létaly ohnivá, ale i mrazivá kouzla, které se jako zvláštní sféry vznášely k obloze a potom dopadaly do největších chumlů rudých vojáků. Tam se rozpraskávaly a zabíjely jezdce po několika. Vzadu se pohnuli hvězdní bojovníci a vyrazili kupředu. Jenže to už se ve hradební zdi otevírala brána a ven vybíhali pěšáci.
Faef vytrhla dýku z mrtvoly, překročila oba muže a zatlačila do dveří. Samozřejmě se nic nestalo. Vytáhla z boty paklíč a strčila jej do zámku. Neočekávala, že to bude lehký zámek. Po deseti minutách se však ozvalo cvaknutí. Vytáhla paklíč a strčila do dveří. Mírně se pootevřely. Vstoupila do malé místnosti, ve které vládlo příšeří s temně rudě žhnoucí koulí uprostřed. Krvavé oko. Konečně bude zničeno. Nejdřív tohle, potom Tedofa. Přistoupila k podstavci, potom ji však šestý smysl v hlavě zařval. Dřív, než stihla na cokoliv pomyslet, instinktivně skočila stranou. Vzduch, v místě kde ještě před chvíli stála, pročísl vržený trojzubec. Zarazil se s brutální silou do zdi. Ze stínu vystoupila postava temného muže v potrhaném rudém plášti. Sevřel ruce v pěst a podíval se na Faef očima plnýma zuřivosti. Byl to ten pekelník, kterého spojenými silami zničili. Ale teď je s ním sama. Těžké dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely. Faef naskočily zápěstní čepele.
Maya, která běžela v čele spanilých hvězdných bojovníků, doběhla konečně k vyrovnaným řadám rudých jezdců. Dokud běžela, čas se vlekl. Teď však letěl jako splašený kůň. Úder. Úder. Kryt. Úder. Kryt. Úskok. Meč. Kopí. Meč. Kryt. Odrážela jeden útok za druhým a pomalu se probíjela dopředu. Spatřila Kahahara, jak chytil jezdce za nohu a shodil ho na zem. Potom svým kyjem podmetl dva koně jedinou ranou. Otočil se zpět k ležícím jezdci. Kyj se zvedl. Dopadl a žebra zapraskaly. Maya jen o kousek uhnula svištícímu meči. Bodla směrem, kde tušila útočníka a k zemi spadl rudý jezdec. Vtom do ní však ramenem vrazil velký a těžký muž. Nevědomky pustila meč a spadla k zemi. Ozbrojenec ji zalehl, tasil dýku a pozvedl pravou ruku. Bodl. Ale špička nedopadla, protože jezdce zasáhl blesk; jezdec dostal šok a odletěl opodál. Maya spatřila poblíž stát Koxuba provázeného dalšími čaroději. Zvedla se a chopila se znovu meče.
Krvežíznivá Kovadlina rozpoutal zběsilou bouři mečů. Všude kolem něj bylo jen umírání. Hlava v rudé helmici se kutálela. Krev stříkala. Úder střídá úder. Nepříteli odpadávají končetiny. Do každé rány vkládal celou sílu vzpomínky na mrtvolu své vysněné ženy. Sekl tak prudce, že urval jednomu jezdci prsní pláty i svaly z hrudi a spatřil jeho krví potřísněné kosti hrudníku, pod nimiž bylo nemálo orgánů. Probojoval se až k Baerbelovi, který již také stál na nohou, neboť jeho kůň ležel kdesi probodán a zle posekán.
„Kde je Alex, k čertu?“ zařval Krvežíznivá Kovadlina.
Baerbel se rozhlédl. I když slavili zatím úspěchy, jezdci začínali opět mít situaci pevně v rukou. Vtom spatřil, jak vpadají vzbouřenci vedeni Alexandrem jezdcům do zad.
Alexandrovi hrál na rtech pekelný a zlověstný úsměv. Byl ve svém prostředí. Bojoval tak přirozeně jako dýchal. Jeho kladivo jako by se stalo třetí rukou, tak zručný a obratný s ním byl. Drtil. Ničil. Šlapal po ležících tělech. Vzbouřenci konečně vypustili svou zlobu. Ale ačkoliv se bili statečně, zrovna z nich nepřežil prakticky nikdo.
Víly se zatím držely radši u země, protože u hradních zdí se formovalo příliš moc lučištníků. Poletovaly kousek nad dryádami a pomáhaly jim v ostřelování nepřítele zdálky. Stejně tak činili i zkušení hraničáři, kteří však neměli nekonečné střelivo a když vyprázdnily toulce, tasili tesáky či meče a s pokřikem vyrazili vstříc rudé armádě, teď zčerstva posílené o pěší vojska.
Pekelník se řítil na ni. Udělala první, co ji napadlo – vrhla se kupředu a za letu chytila rudou kouli. Udělala kotoul a zvedla se. Rudé oko drželo v rukou. Čas jako by se najednou zastavil. Kolem nastalo ticho, těžké záclony přestaly povlávat. Nemohla se hnout, mohla jen sledovat, jak k ní pekelník pomalu otáčí tvář. Potom otevřel ústa a promluvil, pomalým, skřípavým hlasem.
„Držíš v rukou mocnou zbraň. Můžeš ji zničit, stačí s ní jen hodit. Ale proč bys to dělala? Není to snad věc, která tvému otci zachránila život? Patří přeci neodlučně k tvé rodině, k tvému dědictví. No tak, nenič dědictví. Nenič cenný artefakt. Nenech zničit tvůj rodný dům, který otec vlastníma rukama pomáhal stavět! Nenech tu armádu šílenců, ať to všechno zničí.“
A tehdy se Faef usmála. Usmála se takovým úsměvem, jako nikdy předtím v životě. Usmála se zlomyslně a zákeřně. Mocichtivě. Položila kouli zpět na podstavec. Trhnula prudce rukou a z prázdna se jí v ruce zhmotnil čistě rudý plášť s kapucí. Hodila si ho přes ramena a nasadila si kapuci až do půli čela. Položila všech deset prstů zpět na kouli a ta jakoby se měnila v tekutinu a vsakovala Faef do kůže. Celou dobu měla Faef zavřené oči. Když koule zmizela, otevřela víčka a pod nimi se objevily rudé žhnoucí oči. Zasmála se hlasem, který jakoby najednou zhruběl.
„Je dobře, že…“ promluvil pekelník.
Faef křikla, vymrštila směrem k němu ruku s otevřenou dlaní. Pekelník zaúpěl bolestí. Stiskla pěst a pekelník explodoval. Sklonila hlavu a prudce rozrazila dveře. Je čas skoncovat to s tou zatracenou armádou ubohých ničemů. Procházela opět ztichlými chodbami a vyšla opět před hrad. Vystoupala na hradby a blížila se jistým krokem k Tedofovi. Kušištníci nahlížející přes hradby se pomalu otáčeli a vyděšeně hleděli na postavu v rudém. Nakonec se otočil sám Tedof. Podíval se na Faef.
„Co to…“
Faef ho odstrčila a postavila se přímo do prostředku hradební zdi, do nejbližšího místa k zuřící bitvě. Pohlédla na tu vojenskou vřavu a začala se připravovat na finální kouzlo. Pozvedla ruce nad hlavu a začala temné zaklínání.
Koxub začal cítit, že se děje něco nesprávného. Podíval se směrem k hradu a zařval na čaroděje okolo něj.
„Cítím temnou magii na hradbách zámku. Musíme se tam rychle dostat.“
„Hloupost!“ zavrčel Baerbel, bojující poblíž.
„Už teď čelíme armádě dvakrát větší než je naše – aspoň tři tisíce z nás už padlo. Neprobijeme se ani k hradbám, natož se ještě dostat dovnitř. Můžeme leda umřít v bitvě a proto to udělejme rychle!“
Odrazil štítem meč a probodl útočníka. Koxub toho však nedbal. Měl špatné tušení, že se něco děje s Faef. Vyrazil a doufal, že tím chumlem nepřátel proběhne. Jenže po pár krocích zjistil jak se spletl. Uvědomil si, že to je konec. Spatřil ostří, jak se blíží příliš rychle na to, aby mohl reagovat. Vtom zezadu vyletělo druhé ostří, trochu užší a zastavilo jej. Koxub hleděl zastavené smrti do tváře. Maya bodla a pěšák klesl mrtev k zemi.
„Kam se to snažíš probít?“ křičela Maya.
„Musím k hradbám… …něco se tam děje s Faef!“
„Tak pojď! Zkusím tě provést!“
A začala se s přimhouřenýma očima probíjet skrz vojáky. Koxub se jí držel v patách a sesílal na obě strany útočná kouzla. Královna zelených elfů je spatřila a vydala se i s několika dryádami a vílami k nim. Posílaly na všechny strany svištící šípy, které klestily mezi rudým vojskem cestičku.
Tedof pohybem ruky zarazil kušištníky chystající se ke střelbě. Třeba mu jen Rudé oko posílá pomocného čaroděje. Faefiny ruce v rudých rukávech vzplály jasným plamenem a začala se nad nimi formovat stále rostoucí ohnivá koule. Nejprve byla velká jako kámen, potom jako dospělý muž a vzápětí jako vůz. Pak už byla tak velká, že zastiňovala Faef i všechny kolem ní. Místo slunečního světla na ně teď dopadala pekelná záře ohně. Tedof pocítil, jak mu kůže vře horkem. Koule rostla pomalu, ale určitě rostla. Nakonec byla velká jako samotný zámek za ní, byla tak velká, že si ji všimli i vojáci obou armád a přestali bojovat. I zmatení neandrtálci se zastavili a hleděli na obří oheň. Faef se podívala dolů přes hradby a natáhla ruce směrem k bojišti. Koule se dala vzduchem do pomalého pohybu. Přitom hlasitě vřela a zle hučela. Potom Faef spatřila pod hradbami malé postavičky.
„Musím nahoru!“ křičel Koxub a podíval se na víly.
Čtyři víly chytily Koxuba, tři Mayu a dvě jejich královnu. Pomalu s nimi vystoupali až na hradby. Kušištníci byli tak fascinováni, že si jich ani nevšimli. Koule už visela nad armádami. Koxub, Maya a Sain’ziël seskočily na hradby a víly se vzdálily.
„Faef?“ vykřikl nejistě Koxub.
Faef na něj upřela rudé oči.
„Cože?“ ozval se náhle Tedof.
Sain’ziël si ho všimla a bleskurychle vypustila šíp. Tedof natáhl ruku a šíp se zastavil před ním. Chytil ho a zlomil. Sain’ziël odhodila luk a tasila dlouhý nůž. Vyběhla vstříc Tedofovi, který tasil meč. Jejich zbraně se srazily, až od čepelí odskočily bělostné jiskry. Koxub se mezitím blížil k Faef. Maya se zmateně rozhlížela kolem sebe, nevěda, co teď.
„Faef!“ křičel zoufale Koxub. „Krvavé oko tě ovládá? Nesmíš se mu přece podvolit!“
Faef se na něj dívala jako na cosi cizího. Ohnivá koule začala sestupovat na panikařící armády.
„No tak! Vrať se, Faef!“ křičel Koxub.
Faef natáhla ruku a Koxub se s bolestí vznesl kousek do vzduchu, kde zůstal viset. Maya se rozběhla k démonické Faef.
„Faef!“ křičela.
Potom přešla do tiché řeči, ve které zaznívalo zoufalství a skoro i pláč: „Není přece žádné kouzlo, které by mohlo zrušit přátelství.“
„Chtějí zničit můj dům,“ zavrčela Faef.
„Čert vem dům a Krvavé oko. A všechnu minulost. Minulost ti nic nedala, jen bolest a smutek! Budoucnost ti dá klid! Děti! Domov! Proč lpět na hrůzné minulosti? Jsi snad otrok, abys sloužila nějaké ubohé kouzelnické tretce? Jsi svobodná! A to je hlavní! Ukaž přece vůli! Udělej něco, za co by na tebe byl tvůj otec hrdý! Udělej něco, abys mohla být s těmi, co tě mají upřímně rádi!“
Potom si klekla na kolena a zašeptala: „Prosím.“
Faef se podívala na kouli. Začala se zmenšovat a chladnout. Rychle se zmenšila zpět na velikost kočky a úplně zčernala. Pak spadla neškodně do trávy. Koxub spadl k zemi. Faef se na něj dívala. Chtěla ublížit někomu, koho miluje. Co se to s ní stalo? Zatraceně! Vykřikla, strhla ze sebe plášť. V ruce se jí zhmotnila rudá koule – Krvavé Oko. Vztekle s ním praštila o zem a oko se roztříštilo na tisíc střepů. Podívala se na Koxuba svýma modrýma očima. Zvedla ho ze země a objala. Zvenku k nim opět doléhal zvuk bitvy. I zde se však začalo bojovat. Kušištníci se vzpamatovali a začali střílet. Maya je stínala mečem.
„Pomoz ji,“ řekla a postavila se.
Podívala se směrem k zámku. U vstupu do zámku bojoval Tedof se Sain’ziël. Byl to nerovný boj a Sain’ziël se už spíše jen bránila. Náhle Tedof seknul příliš prudce a zranil Sain’ziël na noze. Nebyla už schopná boje. Musela do bezpečí.
„Zasloužím si domov,“ řekla Faef odhodlaně a vyběhla směrem k Tedofovi.
Koxub už pomáhal v boji proti kušištníkům. A venku zuřila bitva. Vojska zelených elfů však už byla v převaze a nyní se blížila k hradu, kam se rudí vojáci stahovali.
Faef proběhla nádvořím až k Tedofovi. Odrazila čepelemi jeho meč a křikla na Sain’ziël: „Utíkej!“
Potom se postavila králi. Už dokázala překonat strach. Několikrát na Tedofa zaútočila a podařilo se jí ho odzbrojit. Zkusila zaútočit, ale on ji náhle chytil pevně za zápěstí. Trhl a sundal jí obojí čepele. Kopla ho kolenem do břicha. Tedof zavyl a dal se na útěk dovnitř, do zámku. Faef běžela za ním. Tedof běžel po schodišti. Ztěžka funěl, zbroj na něm řinčela. Ale běžel rychle. Faef ho dohnala v observatoři, úplně nahoře. Odsud už neměl kam utéct, leda velkým oknem na střechu. Vytrhl z opasku dýku a postavil se hrdě proti Faef. Nepronesli ani jedno slovo. Vrhli se prudce na sebe. Snad celých dvacet minut jen cinkaly dýky, občas někdo krátce sykl, když ho ten druhý lehce řízl. Žádné těžší zranění se však ještě nestalo. Tehdy však Tedof udeřil tak prudce, že Faef neudržela dýku v ruce a ta jí odletěla. Zakopla a spadla zády na velký psací stůl. Tedof se nad ní sklonil a pozvedl dýku. Nebyla šance na přežití. Tehdy však jakoby Tedof zaváhal. Spatřil na stole ležet tu krásnou nevinnou dívku. Vzal jí všechno. Udělal jí ze života peklo. Na to neměl právo. Zaváhal jen vteřinu nebo dvě. Potom chtěl bodnout. Ale už nemohl. To zaváhání jí stačilo. Kopla ho nohou. Proletěl místností a vypadl z otevřeného okna. Spadl přímo na šikmou taškovou střechu, po níž začal klouzat dolů. Zachytil se až okraje, kde si uvědomil, že visí snad padesát metrů nad dlážděním. Vytáhl se nahoru a opatrně stanul na okraji střechy. Vtom však oknem na střechu vstoupila také Faef, s dýkou opět v ruce. Tedof si uvědomil, že je bezbranný. Jeho čarovná moc už zmizela, spolu s rudým kamenem. Dívala se na něj.
„Mám plné právo na tvrdou pomstu. Zničil jsi mi život. Zabil jsi nesčetně dobrých lidí. Musíš jít do pekla.“
Udělala krok k němu. Zachvěl se. Neměl, co říct. Vždyť má pravdu.
„Nikdy jsem netušila, že to dotáhnu tak daleko, ale toužila jsem po tom.“
Připravila si dýku k hodu. Tedofovi sjížděl pot po tváři.
„Možná bych ti však měla poděkovat. Nebýt tebe, byla bych jiná – změkčilá, slabá, povýšená a můj život by byl stejně zbytečný jako život každé bohaté ženy v této společnosti. Díky tobě jsem taková, jaká jsem – silná, odhodlaná a seznámená s pravým smyslem žití. Viděla jsem krásy, o jakých se mi předtím ani nesnilo. Zažila jsem jen krátký život, ale byl stejně plnohodnotný jako dlouhý. A také proto, že nejsem jako ty, ti… …odpouštím.“
„Ty… …mě… …nezabiješ?“ vykoktal zmatený Tedof.
Faef se mírně usmála a podívala se směrem za něj, jak malé postavičky její armády pronikají přes otevřenou bránu a hemží se všude po nádvoří. Vítězství. Už chybí jen malý krok k vysněnému životu.
„Odpouštím ti dlouhou a bolestivou smrt, kterou jsem ti vždy přála. Zemřeš rychle.“
A hodila dýku. Špička se zabodla do Tedofovy hrudi. Otevřel ústa a z koutku mu vytekl pramínek krve. Zvrátil se dozadu a už to vypadalo, že spadne. V tom sebou však mrštil dopředu, udělal dva kroky a překvapenou Faef chytil za rameno. A potom se konečně svalil na střechu a i s Faef v objetí se kutálel. Přeletěli přes okraj. Tedof padal dolů a Faef se chytla jediné tašky. Děkovala bohu za záchranu. Jenže bohové jsou nevyzpytatelní. Taška se uvolnila a Faef padala. Naposledy spatřila dům na zelené louce, Koxuba a jejich dítě a potom…
…dopadla zády na dlažbu. Okamžitě jí to zlomilo vaz. Ležela tam tak smutná, smířená a překvapená zároveň. Všichni, kdo ji spatřili, museli plakat. Její oči byly zavřené. Už nikdy se jejich modř nebude na nikoho dívat. Její zlaté vlasy byly natažené do všech stran kolem její hlavy. Už nikdy je nebude čechrat vítr. Ležela klidně, jakoby v hebké posteli. Ruce jen mírně od těla, nohy rovně. Elegantní tělo. Jakoby stále žila a každým okamžikem se měla postavit. Nikdo si nevšímal zlámaného Tedofa a všichni přistoupili k Faef a klekali ji u nohou a plakali. Koxub se zhroutil a stáhnul do klubíčka, Maya klečela koleny na studeném kameni, hleděla na oblohu a po tváři ji tekly slzy. Jakoby nikdo nepotřeboval nic říkat, všichni byli jen ve svých vzpomínkách. Všichni, kterým Faef pomohla, ukázala jim svou složitou a krásnou duši, všichni, které měla Faef tak upřímně ráda a všichni, kteří měli tak rádi pohled na veselou dívku, která nastavuje tvář slunci a směje se. Jakoby vítr odnášel její zvonivý smích daleko. Příliš daleko, než aby ho někdo slyšel. Květiny po celé zemi tehdy jako by se jen smutně vlnily ve větru, stromy jako by se shrbily nad tou ztrátou. Kahahar ležel na zemi, vyl jako zoufalý vlk a bušil pěstmi do dlažby. Baerbel se opíral o svůj meč, hleděl směrem do dáli a mírně se pousmál, jako by se s Faef chtěl rozloučit úsměvem. Barbar seděl a opíral se o zeď domu. Myslel si, že to není správné, měl přece umřít on, nebo starý rytíř… …ne ona, ne tak mladá, ne tak nevinná, ne tak plná snů. Všichni jako by ztratili svou dceru a matku zároveň. Elfům ztmavla hvězdná záře v očích a od těch dob chodili smutní lesem jako šedivé a vybledlé přízraky. Alexandr chtěl obejmout a utěšit Mayu, ale nedokázal to. Jen spadl na kolena vedle ní a hleděl bezvýrazně na Faef. Nikdy se Faef neprošla bosýma nohama po svěží trávě.
Zvítězili. Ale teď jako by to vítězství bylo jen nějakým šedým nevýznamným stínem. Postupně se rozcházeli pryč, žili a stárli. Ze všech nakonec byli bělovlasí pamětníci, kteří leželi bezmocně v posteli. Jen Faef nikdy nebyla stará, nikdy nebyla slabá ani méně krásná, než jakou ji viděli naposledy. Minuly desítky let, ale v srdcích lidí a elfů zůstala Faef navždy tou krásnou bytostí s plavými vlasy a velkýma, kulatýma očima plnými snů, tužeb, přání, radostí i smutků. Nikdy v jejich myslích nezestárla a i poté, co se mocná království obrátila v prach a zářivá Atlantida skončila pod vlnami, ona byla v písních bardů stále stejná, neposkvrněná, andělská bytost, dávající lidem klid v dobách zoufalství. A teprve za další tisícovky let, kdy skončil starověk, nakonec přišla vláda lidí, kteří znali tajemství atomu a kteří k měření času potřebovali cesium. Málo z nich si na ni už pamatuje, ale já nezapomenu. Neumím dost dobře zpívat a stejně už na tomto šedém světě není nikoho, kdo by rád seděl v hradební síni, sledoval plápolající krb a naslouchal mým příběhům. Tenhle svět už nerodí hrdiny, protože je už nikdo nechce. Už nikdy se nenarodí nikdo jako Faef. Už nikdy se nenarodí jediná dobrá duše v pekle.
KONEC