První báseň vybírám ze sbírky Pulsy (1947), která je už osobitou záležitostí. Zcela svébytný styl, zdrcující i něžný, osamělý i kolektivní se prodírá skrz všemi smysly. Nejde už o pouhé vizuální receptory, báseň můžeme uchopit, naslouchat jí a cítit. Sbírka Pulsy je mnohými považována za první Mikuláškův vrchol.
ČERNÁ MŮZA
Kdybych jen začal třebas o náprstku,
kdybych jen začal,
vím, co bys mi odpověděla.
Že dřív byl prst.
A kdybych se prstem jal
kresliti v písku znaky Archimedovy,
o ruce vedla bys řeč,
jež hodivši kámen
chce stvořit
nového Pluta či Uran
a kdyby do vody padl,
Saturna s měsíci všemi -
kdybych jen začal.
Nad tělem bys luskla.
A přece - z mého těla
vychází hlas
(navečer jako zvěř)
a ze mne jde mlčení,
jímž uctívám lunu.
Viděl jsem kyvadlo,
ten neklid hodin
tak klidných,
člověka pendlováka,
který přešlapuje.
A slona, jak se kývá a kývá,
nesmírný vesmír masa
kymácet se,
tak moře se přelévá v pauzách.
Najít střed vesmíru,
toť vše.
Ale co víc - na jeho obvodě hořet
jak líh,
vykázaný.
A jenom smích tě svrhne
z tvého trůnu,
má černá můzo, dionýský smích
(a já se směji),
a jenom pláč,
pláč mapující skály trhlinami,
vodami pohne
(já pláči),
a jenom křeč
a jenom láska
a jenom smrt,
kdykoli smrt,
obrátí v sutiny ticho,
měsíční ticho pouště Gobi -
plačte tedy,
milujte se,
zmírejte,
smějte se,
lidé.
Hned,
tuto chvíli.
To vše je život.
Přeskočme neradostné období padesátých let, kterými Oldřich Mikulášek i tak prošel, ve srovnání s jinými klasiky poezie s úctou, (najděme přirovnání k mistrovské sbírce Ortely a milosti!)a přenesme se do radostných, bouřlivých šedesátých let. Let, kdy se otevírá brána mladým autorům, dosud nepublikujícím. A také, kdy se konečně otevírá brána i autorům umlčeným a uvězněným. Jejich hlas nemůžeme přeslechnout. Mikulášek vydechne do éteru hned několik vrcholných sbírek: Svlékání hadů (1963), To královské (1966) a Šokovaná růže (1969). Poté byl jeho hlas také umlčen, na dobu delší než deset let. Sbírka To královské obsahuje nádherné portréty nástrojů. Ale pro pochopení básníkova údělu jsou podstatnější tyto verše.
S BÁSNÍ SÁM
Odněkud slétne sova
Valná schůze ticha
na větvi.
Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.
A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.
A ze surových úst.
STARÉ STŘÍBRO
Ještě foukáme do hasnoucích citů.
Kouří se však z nich jenom trochu
jako ze spálenišť.
A saze rozmazaná slzou
je drahá k ústům,
už jen mlčícím.
A je lhostejno,
jestli se zaleskne šedý vlas
na tmavé kdysi skráni,
anebo hřeben stříbrný
zachází trýzní
laskat se s tvou hlavou
a neuslyšet, jak jiskry srší v noc.
Jezy se češou nazad
a proti proudu slepnou
rybím steskem.
Tak to je příliš krátká ukazka z díla Oldřicha Mikuláška.
Zbytek je na vás...