Breaking The Habit

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Psychologické Drama, Vydáno dne: 15. 06. 2007

Odlehčený příběh založený na teoretickém konfliktu USA 30. let (doba Amerického snu) s dnešními styly hudby, ve kterém jsem použil jméno a částečně i minulost mého oblíbeného zpěváka (Chester Bennington).

1:10, Dnes
Ležím zlámaný v kaluži vlastní krve, na černém asfaltu. Zatraceně, teče mi snad úplně odevšad. Uniká mi z hrudi, teče mi z úst. Neonová světla nad mou hlavou září stále stejně, ale už se netočí. Nevšímám si obličejů sklánějících se nade mnou, nevšímám si poskoka v bílé košili, ani ženy s perleťovým kloboukem a splývavými šaty, jen se dívám vzhůru, jako kdybych tam něco hledal. Žluté, zelené a rudé světlo z průčelí kasin stoupá jako zlověstný opar vysoko nad město. Dělá z oblohy jen snovou plochu horečnatých snů. Přesně uprostřed jsem však zahlédl malou hvězdu na posledním kousku černé oblohy. Zavírám unavené oči. Jak jsem se to tady vlastně dostal?

21:00, Včera
Taxikář čekající na mě před letištěm si ve volné chvíli leštil už tak dost naleštěný taxík. Vyjeli jsme. Poslouchal jsem brumlání motoru a díval se z okna na ulice San Edwardes. Sledoval jsem všechny ty nové věci; všechna ta světla, záři neonů stékající z obřích reklam a líně plynoucích nad černou cestou jako přízračná řeka, odlesky oblých zapalovačů, namodralé obláčky dýmu, sebevědomý lesk očí, v nichž vypadaly odrážející světla zcela přirozeně. Sledoval jsem bílé šály, velké obleky a široká ramena, rozevláté šaty, nové účesy. Tohle je svět, o kterém jsem snil, když jsem hleděl z okna a viděl jen bezútěšné moře písků, s jediným odstínem měsíčního světla. Tady jsou odstínů milióny. Jsou zde čtyřmetroví kovbojové z neonu, prodávají se tady ty největší doutníky na světě a každá vteřina je hodnotná jako celý život. Tady, v téhle záři mluvící o velké slávě, vítězství, ohni a pomíjivosti, jen tady může chudý zpěvák ze zablešeného zapadákova najít svůj osud. Taxikář mi otevřel dvířka a já jsem vystoupil. Zůstal jsem na chvíli stát na kraji cesty a nechal se pohltit pocitem monumentálnosti plynoucího z pohledu na královsky tvarované průčelí korunované neonovým nápisem Great Cowboy Casino. Poskok stál před proskleným vchodem a falešně se usmíval. Jako plastový panák. Prošel jsem kolem něj a pohltilo mě kasino. Zde bohatí muži v nažehlených oblecích hráli pokera, který se pro ně stával očistcem i rájem, jen ne pozemským světem. K čemu něco jako pozemský svět? Ruleta se točila; kulička poskakovala; víno šumělo; karty šustily; svobodné ženy odhalovaly lesklá lýtka otírající vyzývavě jedním o druhé, zatímco mezi dvěma prsty držely aperetiv s citrónem; kostky chrastily; bankéř se mračil jakoby jiný stav ani neznal, stál u stolu, jakoby k němu přirostl, nebo jako by byl jeho částí; zadané ženy se tiskly k mohutným ramenům hrajících mužů, zakrývajíc cudně tělo jednokusovými šaty od krku po paty, pohybujíc se s cvičenou elegancí a krásou nevinnosti, lehce nalíčené tváře, blýskavé šátky a překombinované klobouky. Jen kudy jsem prošel já, tam se čas odhodlával plynout jinak, muži pomalu vzhlíželi a jakoby se celou tu nekonečnost, než jsem odešel dál, kriticky dívali na mé staré a potrhané rifle a košili s napůl rozepnutými knoflíky, bez kravaty a saka. Na pódiu stáli Mexikánci v červených vestách a hráli zrovna vážné písně černých jazzmanů. Došel jsem až na konec velkého kasina, kde rudý koberec končil před skleněnými dveřmi.
„Jdu za panem Fiskem,“ řekl jsem.
„Má soukromou hru,“ odpověděla gorila s kloboukem posazeným hluboko do čela.
„Jsem zpěvák, který měl dnes přijet.“
Gorila se zamyslela.
„Jméno?“
„Chazy.“
Vyslovil jsem to slovo s potěšením a protahoval jsem každou slabiku. Už žádný Chester neexistuje. Ten se kdesi na západě unudil k smrti. Utopil se v moři stále stejných pouští, cest a benzínek. Mafián se vrátil ze salonku a ukázal mi, ať vstoupím.
„Dobrý den, pane Fisku,“ řekl jsem a vytáhl ruce z kapes.
V čele stolu sedící muž mohutné postavy, v bílém perfektně padnoucím obleku, s rudou šálou kolem krku a prsty plnými prstenů, se na mě podíval a vytáhl si z koutku obrovský žhnoucí doutník.
„Jdete pozdě,“ řekl mi a jeho pohled mě přímo drtil.
„Já vím, letadlo mělo zpoždění. Ale vystoupení stihnu v deset hodin, přesně jak jsem to slíbil.“
„To je dobře,“ pan Fisk se podíval na mé oblečení a dodal: „Doufám že budu přinejmenším tak spokojen, jak to sliboval pan Ashley.“
„Nepochybně,“ slíbil jsem a odešel zatím něčeho napít.

22:00, Včera

Postavil jsem se na pódium a přehlédl diváky. Na chvíli nechávali hry, aby se na mě podívali. Byli zvědavi na změnu oproti mariachim. Podíval jsem se na svou kapelu. Bubeník kývl. Kytarista zkusil dva tóny. Začala lehká a klidná hudba, já jsem zatím mlčel, jen se díval divákům do očí. Do očí toho davu, který očekával, kdy začnu zpívat. Po půl minutě hudba mírně ztlumila na své síle. Nadechl jsem se, předklonil dopředu, přivřel oči a vypustil vzduch z plic. Křičel jsem. Řval jsem. Ječel jsem. Hudba přitvrdila, vydávala ostré zvuky. Naladil jsem se na melodii a ponořil se hluboko do svého světa. Cítil jsem vzrůstající nedostatek vzduchu a bolest v krku. Křičel jsem text o svědění mé kůže, o ranách, které se už nikdy nevyléčí a strachu. Ztlumil jsem hlas do hudební balady, vkládal veškeré své emoce do těch neskutečně krátkých okamžiků, zpíval o své bolesti a potom jsem křičel, protože to jinak nešlo, když jsem chtěl vyjádřit všechny pocity. Zpíval jsem a znovu křičel, neustále držel tón, vzduch pořád plynul a nezastavil se. Zpíval jsem o zmatku, ve kterém nevím, co je pravdivé a co ne. Přede mnou mizelo pódium, kapela i diváci. Vyrůstaly kolem mě chladné zdi z čistého ledu. Tiskly se na mě tak blízko, až jsem nemohl dýchat. Když jsem křičel, tak se lámal, ale pak zase dorůstal. Když jsem naposledy vydechl a instrumenty dozněly, zavládlo v sále hrobové ticho. Lidé stáli celí zkoprnělí a nevěděli, jak mají reagovat. Když se ke mně blížily gorily s nasupeným výrazem, pochopil jsem, že toto publikum nebylo na mé inovace připraveno. Nerozumí nu-metalu.

23:00, Včera
Byli jsme v malé uličce vedle kasina. Jeden muž mi držel obě ruce za zády, druhý do mě zepředu bušil pěstmi. Fisk se jen díval a pokuřoval doutník. Pustili mě a nechali spadnout k zemi. Vyplivl jsem krvavou slinu a zkusil se na rukou nadzvednout. Nešlo to. Měl jsem pocit, jako by se ve mně něco přetrhlo. Ucítil jsem kopanec do žeber, stáhl se do klubíčka a zaskučel. Oči mi zaplnily slzy bolesti.
„Až budeš příště chtít zprznit hudbu v mém kasinu,“ řekl Fisk, „tak pozabíjím tebe i s celou rodinou. Rozumíš?“
Nemohl jsem odpovědět. Odhodil na mě konec doutníku a všichni tři odešli. Zůstal jsem sám ležet mezi odpadky. Utrpení se pomalu mírnilo, bolest ustupovala a s hořkou radostí jsem shledával, že nemám nic zlomené, jen pár modřin a podlitin. Zaslechl jsem šumění jemné látky ve vánku. Otočil jsem hlavu a pohlédl přes sebe. Výhled mi zaplňovala žena, kterou jsem zřejmě viděl poprvé v životě, přesto však ve mně vyvolávala zvláštní pocity, jakoby něčeho důvěrně známého a úplně elementárního – snad to bylo její archetypálností, která hluboce působila na mé alterego a vzbuzovala ve mně zvláštní touhy, z části vášně dospělého muže, z části zvláštní touhy po tajemnu od mladého chlapce, ale také aspiraci po ochraně, jistotě a důvěře, jako bych byl dítětem nebo barbarem. První, co jsem viděl, byly její šaty, začínající u krku a končící téměř až na zemi, ta velká bílá plocha, která ač nebyla vůbec ničím vyztužená, v horkém městském větru vlála do stran, jako posvátná záře andělů nebo mávající křídla holubic, jako vzpomínka na nedělní návštěvy kostela a na všechnu tu marnou snahu najít interpretací něco smysluplného v knězově žvástech. Tentýž vítr způsoboval, že vždy když vykročila jednou nohou kupředu, hebká, vláčná látka těsně přitékala na hladkou kůži a obtékala její stehna, která byla spíše plná a širší, než tenká; spíše zdravá než taneční; přesto ladná. Měl jsem z toho zvláštní, vzrušivý pocit. Elementární, zvířecí pocit zvědavosti, zvědavosti, co je kopírované těmi šaty; přestože jsem odpověď znal a také si to dokázal dost dobře představit, pořád jsem ten pocit měl. Zvedal jsem hlavu a za krkem mi lupalo. Její boky byly mírně širší do stran, ale štíhlé z profilu. Její rukávy vlály a zvýrazňovaly linie útlých rukou. Poklekla ke mně, na jejích šatech se vytvořily záhyby. Nosila je s elegancí, ale přesto jakoby ji spoutávaly. Sice byly bílé a prototypem jakési čisté krásy, přesto jakoby barva, která se zdá být sladěná s její aurou, neexistovala ve spektru lidského oka. Skláněla se ke mně. Měla obličej srdcového tvaru, s úzkou, zakulacenou a subtilní bradou. Potom jsem si všiml toho magického obličeje, rudé podlitiny pod levým okem a natrženého obočí nad ním. Zvláštníma očima, které jakoby nepatřily do tohoto města, jakoby se v nich odrážely hvězdy zářící na nespoutanou divočinu, na nekonečné pláně a vřesoviště. Když jsem se jí do těch očí díval, přehodnocoval jsem své názory. Myslel jsem si, že toto město je světem svobody a nezávislosti. Teď jsem to teprve viděl. Tady se nekřičí na pódiích. Tady se nechodí v riflích. Přál jsem si běžet po dalekém moři, po inkoustových vlnách, až za tím velkým měsícem. Ano, za tím měsícem, jehož jedno světlo jsem chtěl nahradit všemi neony. Měla plný obličej, s právě tolika masem, že nevystupovaly žádné kosti – ne víc, ne míň. Hladké čelo, bez vrásek, ale s malými jizvami. Plné rty, bez rtěnky, pobledlé a kontrastující se zdravou barvou obličeje, která se stávala skoro až mystickou, když přes ní proplouvaly oblaka zelených a žlutých barev ze světelných reklam v ulicích. A vlasy, ty vlnité, splývavé kadeře, čisté, suché, povlávající ve větru, bičující jemný obličej. Cítil jsem z ní zvláštní, silnou a nepopsatelnou vůni, která mě neskutečně přitahovala. Byl to pach, který mi připadal jako něco zapomenutého, nebo ukrytého tam, kam jsem nikdy nemohl dosáhnout. Jako vůně mentolu a něčeho ještě jiného, pro co nemám názvu. Celkově mi dívka připadala jako přízračná a krásná Atali, dcera mrazivého boha, která odváděla zraněné ze severských bojišť do záhuby.
„Pojď, potřebuješ ošetřit,“ řekla (hlas zněl jako zvonky) a pomohla mi vstát.
Její ruka byla teplá, krví pulzující a při mém doteku i lehce vlhká.

23:15, Včera

Byli jsme v městském parku, u kašny s čistou vodou. S mateřskou zručností (podivuhodnou a obdivuhodnou u tak mladé ženy) mi omývala rány.
„Mimochodem, jsem Sofie,“ řekla a podívala se mi na chvíli do tváře.
„Chazy.“
„Jen Chazy?“
„Jen Chazy,“ řekl jsem nesmlouvavě.
„Líbilo se mi, jak zpíváš.“
„Díky.“
Usmála se. Jizvy se jí zkřivily a zbělaly.
„Kdo zbil tebe?“ zeptal jsem se.
„Wilson Fisk. Můj manžel.“
„To je tvůj manžel?“ reagoval jsem překvapeně.
Největší boss zdejší mafie a ona – ne, to mi nešlo dohromady. Ale ona kývla hlavou.
„Dnes mě zbil víc než jindy,“ snažila se to říkat s klidem, ale hlas i prsty se jí chvěly.
Sevřel jsem její ruku.
„Utekla jsem. Už jsem to nemínila déle snášet. Už ne. Dnes se ve mně něco zlomilo a já jsem se rozhodla radši umřít hned a bolestivě, než se pomalu nechat slisovat časem.“
Pokýval jsem hlavou. Zvedl jsem se a rozhlédl po parku. Byl skoro úplně prázdný. Opodál byl panelový dům a před ním popelnice. Kolem kašny rostly duby.
„Proč jenom Chazy? Jaké je tvé pravé jméno?“
„To už neexistuje. To mě váže s mou minulostí. Seru na celou tu minulost. Seru na to jméno. Nenávidím celou svou minulost. Nenávidím matku, tu děvku, která dala každému, kdo měl aspoň deset dolarů. Nenávidím otce, který se uchlastal v hospodě a chcípnul ve vlastních zvratkách v nějaké špinavé uličce. Nenávidím pedofilního strýce, který ho do mě vrážel, když mi bylo deset. Všechno to skončilo. Jsem jenom Chazy. Jsem jiný člověk. Tam ten už umřel.“
Vzpomínky ve mně vyvolaly vlnu zlosti. Stiskl jsem pěsti a zaryl do dlaní nehty. Sofie stála a přemýšlela o tom, co jsem řekl.
„Víš, žiji tenhle život už pět let, od té doby, co mě můj otec prodal Fiskovi za vlastní život. A něco ti řeknu – každý okamžik z těch pěti let jsem měla pocit, že už jsem vlastně mrtvá. Nepracovala jsem. Jen seděla doma a doprovázela muže do společnosti. Byla jsem jen jako jeho módní doplněk. Celou společnost lidí, se kterou jsem se mohla stýkat, byly ty debilní slípky z ostatních domů. Pekly ty hnusné sušenky, odklízely sníh, i když ho napadalo jen půl palce, pily čaj se zdvihnutým malíčkem a dokázaly se bavit jenom o takových kravinách, jako je mytí oken, drby, úklid, koláčky, pudli, šaty a já už ani nevím, jaké další nesmysly. Měla jsem jen poslušně chodit za svým manželem a neustále se usmívat, jak jsem šťastná. Šťastná, za všechny ty peníze, za všechny ty diamantové náhrdelníky a sto let staré drinky. Za šaty, služky, obrazy. Zahrnul mě takovou hromadou peněz, že už přes ni nebylo prostoru pro nás dva. Každý znal mého muže lépe než já. A já jsem jen seděla, usmívala se, pila čaj s malíčkem ven, diskutovala počasí, sledovala, jak ostatní ženské stárnou, aniž by cokoliv zažily a jak jim to ani nevadí a čekala na věčnost. Pořád se to všechno ve mně kumulovalo. Všechno to držení těla, úsměvy, etiketa, slušná mluva, nesmyslné kecy sousedek, pohled na všechny ty muže a ženy, kteří vypadají jako velká nemyslící masa černých fraků a záplava stále stejných šatů; a v neposlední řadě manželovo bití. To vše se vtěsnávalo do maličkého prostoru a hrozilo explozí. Bylo toho už tolik, že jsem to nemohla vydržet. A pak ses tady objevil ty. Jiný. Prolomil jsi zašlost. Ukázal jsi mi, že nejsem sama. Když jsi křičel, křičela má duše s tebou. Musela jsem potom za tebou jít.“
Díval jsem se na ní. Přišlo mi ji více líto než sebe. Prokletý Fisk! Prokletí muži v oblecích! Zničehonic jsem zařval a kopl do popelnice. Prohnula se, vyletěly z ní odpadky a spadla na zem. Zvedl jsem další nad hlavu a hodil pryč. Rozsypala se a ozval se rachot. Sofie kopla do další popelnice.
„Utečeme tomu všemu!“ křičel jsem a běžel parkem.
Převraceli jsme lavičky, vysypávali koše a k smrti vyděsili několik starších pánů. Doběhli jsme před kasino.
„Budeme spolu křičet!“ řekla ona toužebně.
Řvali jsme. Ječeli jsme, až jsme přešli do chrapotu, ječeli jsme, až lidé utíkali.
„Sereme vám na řád! Chtěl jsem rozumět téhle společnosti, do které nepatřím! Chtěl jsem! Ale nejde to! A já ji nepotřebuji! Nepotřebuji nic! Všichni chcípněte!“
Trhal jsem si oblečení a házel ho proti překvapenému poskokovi. Sofie si roztrhala šaty na několik částí.
„Vezmi si to všechno, Wilsone, nechci to! Udav se tím!“
Roztrhl jsem si košili, zmuchlal ji a hodil proti kasinu. Sofie si strhla z krku perleťový náhrdelník a hodila s ním o zeď. Perly se rozkutálely po silnici. Praštil jsem o zem riflemi. Kolem se začali znovu scházet lidé a přihlížet našemu běsnění. Před kasino vyběhl Wilson Fisk.
„Sofie! Co to děláš? Zostuzuješ i mě!“
Neodpovídala. Ještě jsem chvíli sledoval světla kasina, ale mé oči se rozostřovaly vzrušením. Potom jsme běželi ulicemi. Byl to šílený běh, všude kolem neonová světla, auta a lidé. Tam kam jsme vběhli se měnil stereotyp v paniku. Bylo to vše příliš nečekané, než aby ti lidé věděli, jak mají jednat v tomto případě.

Půlnoc, přelom dnů

Když jsme doběhli na střechu jednoho vysokého hotelu, začalo lehce pršet. Ale my jsme jen doběhli až k okraji střechy, naklonili se dopředu, nad město zářící všemi barvami, nad barvy hluboko pod námi a opojení závratí jsme křičeli o své bolesti, tak, aby to slyšelo celé město. Když už jsme nemohli, lehli jsme si na mokrou a studenou střechu z betonu. Déšť smýval pot z naších těl.
„Proč jsme nedostali šanci na lepší život?“ promluvil jsem.
„My máme ten lepší,“ zašeptala ona a připlazila se ke mně.
Její skoro nahé tělo bylo celé vlhké, špinavé od bláta a chvějící se. Potom jsme si klekli a dívali se na sebe. Všechny neukojené vášně vyplavaly napovrch. Spalovala mě touha, tak šílená a silná, že jsem si připadal jako v nejsilnějších horečkách. Líbal jsem ji na rty, dotýkal jsem se ústy její pokožky, cítil na jazyku její pot. Divoce jsem ji cuchal vlasy. Nevěděl jsem, co dělám, bylo to nekontrolovatelné jako bouře, jako výbuch, jako vulkán. Zajel jsem prstem za její rudé kalhotky. Kousala mě zuřivě do rtů. Její nehty se zarývaly do mých zad. Byli jsme oba pokrytí žhavým potem a naše těla po sobě klouzala jako dvě mýdla. Pomíjivost. Cítil jsem pomíjivost. Cokoliv teď udělám, nebude mít v konečném výsledku žádný význam. Přesto to budu dělat. Budu bojovat, budu pokračovat, budu jiný. Jenom proto, abych si nikdy nemusel vyčítat váhání, abych si nemohl říct, že jsem nebojoval. Vím, že svůj boj prohraji, ale když budu bojovat, zemřu s pocitem, že jsem udělal maximum a že třeba existuje někdo, kdo můj boj zaznamená a bude ho chtít chápat. Nakonec z toho všeho stejně nezbude nic. Ale co na tom záleží? Rudé spodní prádlo přeletělo přes okraj střechy a plachtilo do ulic zalitých světlem. Kůže se o sebe třely a pach potu přehlušil vše kolem nás. Znovu křičela. Z ran na zádech mi tekla krev. Věděl jsem, že jestli bude mít dítě, nebude Fiskovo. Něco po mně zůstane.

1:00, Dnes
Nemělo smysl utíkat, Fiskově gangu bych neutekl. Slyšel jsem ho a jeho chlapy běžet po schodech. Na pravé rameno se mi tisklo dívčí tělo. Čekali jsme. Fisk se zastavil, někdo další totiž šel po schodech.
„Pusťte nás, policie!“
Vstal jsem a pohladil ji po vlasech. Jednou tu muselo skončit. Na střeše se objevilo celé komando zásahové jednotky. Měli pistole a samopaly.
„Ani hnout! Ruce za hlavu!“ komandovali.
Zvedl jsem ruce za hlavu. Policista mně přišel spoutat.
„Chestere Benningtone, jste zatčen pro vraždu rodinného příslušníka. Máte právo…“
Už jsem je neposlouchal. Díval jsem se omluvně do Sofiiny tváře. Dívala se na mně jako na bestii.
„Zabil jsi ho?“ zeptala se zoufalým hlasem. „Zabil jsi strýce? Řekni mi, že to tak není!“
Smutně jsem sklopil hlavu.
„Třikrát jsem ho bodl lámacím nožem.“
Skryla si tvář do dlaní, klesla k zemi a jak seděla nahá na zabláceném betonu, tak se rozplakala. Všichni ji ublížili. Je zmatená z tohoto šíleného světa. Můžu snad pro ní ještě něco udělat? Na střeše se objevil Wilson Fisk se svými muži. Přihlížel, jak mě zatýkají. S šerifem byl očividně jedna ruka. Fisk. Ten Fisk. Ten Fisk, který ji zbil. Už jí to nikdy neudělá, stejně tak, jako strýc už nikdy neublíží mi. Vytrhl jsem policistovi pistoli a vystřelil. Fiskův mozek se rozstříkl po střeše. Policejní zbraně začaly štěkat a jejich kulky mi úplně rozervaly hruď. Udělal jsem pár kroků dozadu, zatápal ve vzduchu a přepadl přes okraj. Ten okamžik, kdy jsem letěl, se mi zdál věčností, po kterou jsem si připadal svobodný. Letím. Točím se ve vzduchu, kolem mě jsou točící se víry barevných světel. Tohle je ten velký svět! Tohle je ta Amerika! Amerika snů! Dopadl jsem a bolest mě ohlušila. A teď už jen ležím zlámaný v kaluži vlastní krve, na černém asfaltu. Neonová světla nad mou hlavou září stále stejně, ale už se netočí. Nevšímám si obličejů sklánějících se nade mnou, nevšímám si poskoka v bílé košili, ani ženy s perleťovým kloboukem a splývavými šaty, jen se dívám vzhůru, jako kdybych tam něco hledal. Žluté, zelené a rudé světlo z průčelí kasin stoupá jako zlověstný opar vysoko nad město. Dělá z oblohy jen snovou plochu horečnatých snů. Přesně uprostřed jsem zahlédl malou hvězdu na posledním kousku černé oblohy. Zavírám unavené oči a vidím ji se smát. Vidím ji přicházet špinavou uličkou. Vidím ji běžet a křičet, vidím ji svobodnou. Jaký je tenhle svět? Je to pustina opuštěných duší, nebo krásný svět, do kterého jsem já nemohl zapadnout? Byl jsem nespoutaný? Zlomil jsem jejich Americký sen a snil svůj vlastní Americký sen. A co bude teď? Budu mít syna nebo dceru? Ale, co na tom záleží, minulost jsem pohřbil a budoucnost je mi zapovězena…


$$ ^^^^ KONEC ^^^^ $$

I don't know what's worth fighting for
Or why I have to scream
I don't know why I instigate
And say what I don't mean
I don't know how I got this way
I know it's not alright
So I'm
Breaking the habit
Tonight

(Linkin Park - Meteora - Breaking The Habit)