Lípa

Kdo ví...


Pod váhou let
strom tíhne k zemi,
čmárá větvemi po větrné hlíně.

Až rozlomí se kmen,
bezhlesý ulehne v nivu dodýchat,
poslední přání světu,
jež pod sebou léta přehlížel,
on nedopoví.
Chlácholen svou vznešeností,
ukájel se pod sukní oblohy.
Kdo ví.

Uzlovité kořeny milují
staré cestičky k podzemním pramenům.
Po paměti věrně plní mízovody
do rozvětvených údů.
Srdce však dutě dotlouklo.
Vlastně dávno není.

A pohřební vichřice
s duněním navléká
severním mrakům
zčernalá rouna.
V dálce zvoní.