Převtělení
Petra se zvedla. Jak dlouho asi spala? Podívala se z okna. Už se stmívalo. Asi dost dlouho. Ale teď si to mohla dovolit, Honzík byl u babičky a ona je doma sama. Uvědomovala si moc dobře, že kdyby neposílala svého čtyřletého syna tak často k rodičům, zešílela by. Neměla nikoho, kdo by ji pomohl. Z jejího bývalého manžela se vyklubal vrah. Nechtěla něco tak úděsného znovu prožít. Dali ho do vězení na sedm let. Už je venku. Občas ji navštěvoval, nechtěla se s ním však vůbec stýkat. Nešlo konec konců o ní, ale o Honzíka. Nechtěla, aby se s nim vůbec stýkal. Honzíkovi řekla, že tatínek je pryč a že to je dobře. Ozval se zvonek. Petra se vydala po schodech dolů do předsíně. Otevřela dveře a zhrozila se. Za dveřmi stál její bývalý manžel Aleš Lakomý. Bývalý vrah Aleš Lakomý.
„Co chceš?“ zeptala se stroze.
„Chci vidět Mirečka,“ pravil Aleš a vytáhl z bundy modré autíčko.
„Jmenuje se Honzík a není tady. Jdi pryč.“
„Proč jsi ke mně taková?“ zeptal se, jako by neznal odpověď.
„Proč asi?“
„Protože jsem vrah? Tak já ti teda něco řeknu,“ Aleš se nadechl, „Já ho nezabil úmyslně. Já se bránil, napadl mně! Bránil jsem se!“
„Bránil jsi se vidlemi? To určitě. Zabil jsi ho proto, že jsi psychopat!“
Taková slova ho vždy uváděla do varu. Byl velmi vznětlivý a zvlášť nesnášel, když o něm někdo říkal že je psychopat.
„JÁ NEJSEM PSYCHOPAT!“ zařval.
Petra vycítila, že je nejvyšší čas ukončit hovor. Zabouchla dveře. Okamžitě začal do nich Aleš bušit. Potom bylo ticho. Když se Petra podívala kukátkem, spatřila jak má Aleš v ruce sádrového trpaslíka s konvičkou ze skalky a jak s ním hází směrem k domu. Z kuchyně se ozvalo tříštění skla. V ten moment by se v ní krve nedořezali. Vešla do kuchyně. Aleš k ní byl otočený zády a přehraboval se v kuchyňském šuplíku. Otočil se s nožem v ruce. Na zemi ležel rozbitý sádrový trpaslík. Měl uraženou konvičku a hlavu. Zvedla ho a praštila s ním Aleše přes hlavu. Padl na kolena. Vytrhla mu nůž a vbodla do těla.
„Proklínám tě!“ vykřikl a zemřel.
Petra měla celé ruce od krve. Na zemi byla spousta krve a jedno tělo. A tohle byla vražda.
„Co teď?“
Bylo půl jedenácté večer. Na střeše jednoho domu bylo vidět postavu, jak cpe plný sportovní pytel do komínu.
Petra si už půl hodiny drhla ruce. Měla je už tak sedřené, že mezi Alešovou krví se objevila i její krev. Petra byla velmi nepokojná. Co když se něco semele a rodiče ji přivedou Honzíka dřív. Nechtěla, aby viděl všechnu tu krev. Pohlédla do kuchyně, na střeše tam leželo malé modré autíčko. Po tváři ji tekl pot. To s tím komínem bylo velmi namáhavé, ještě že byla tak šikovná. Konečně měla ruce čisté. Komín stejně nepoužíváme, tak na to nikdo nepřijde, pomyslela si. Vytáhla hadr a začala utírat krev v kuchyni. Když to měla hotové, pohled ji znovu padl na malé autíčko. Bylo podivné, že ho pološílená strachem a vypětím zvedla se slovy: „Honzíkovi se bude líbit.“
Konečně šla spát.
Už zbývalo pár minut do půlnoci a Petra stále nemohla usnout. Ležela v domě a měla pocit, že tady někde je. Je v komíně a směje se ji. Bylo nešikovné umístit ho do komína, napadlo ji a uslyšela zvuk. Bzučení. Byl to komár. Neuvěřitelně velký komár. Nechala jsem dole ležet zakrvácený nůž, napadlo ji. Komár ji přistál na pravé ruce a zapíchl svůj sosák. Rychle ho smetla na podlahu. O chvíli později si uvědomila, že necítí ruku. Pravou ruku. Chtěla s ní pohnout, ale nešlo to. Potom se ruka začala hýbat sama. Ruka se zvedla a sebrala z nočního stolku pero. Vedle pera ležel papírek. Ruka na něj začala psát. Petra stále ležela a neviděla, jaký nápis se formuje na papírku. Zvedla se a pohlédla na ten nápis. Stálo tam: „To bylo velmi vychytralé s tím komínem. Kominíka asi čeká překvapení.“
„Jsi moc vtipný. Ale my topíme elektrickým topením,“ řekla ona.
Její vlastní pravá ruka ji chytla pod krkem. Ozval se úder zvonu na kostelní věži. Petře pomalu docházel dech. Druhý úder. Spadla z postele. Třetí úder. Levou rukou si rvala pravou ruku dolů z krku. Pravá byla bohužel silnější. Čtvrtý úder. Bojovala z posledních sil. Pátý úder. Šestý úder. Sedmý úder. Omdlela. Osmý úder. Devátý. Desátý. Jedenáctý. Při posledním úderu kostelního zvonu Petra zemřela. Byl to smutný úděl pro tak mladou ženu, která v životě udělala jen tu velkou chybu, že si vzala psychopata.
Dvacet čísel
Seděl mlčky u telefoního přístroje a čekal. Čekání se zdálo dlouhé jako celé věky. Telefon zazvonil a on ho zvednul. Chvíli naslouchal a potom povolil stisk ruky. Sluchátko mu z ní vyklouzlo a ztěžka dopadlo na podlahu. Muž vydal tiché heknutí a sesunul se za sluchátkem. Ve stínu u dveří by náhodný svědek mohl spatřit ruku s pistolí s tlumičem. Ale žádný náhodný svědek tam nebyl.
Franta měl za sebou namáhavý den, a tak se hned po návratu z práce sesunul na pohovku a natáhl se po dálkovém ovladači. Obrazovka televize se rozjasnila a začaly zprávy. Bylo mu celkem jedno, na co se bude dívat, hlavně že ho přestane bolet hlava. Nějaký cizí muž v obleku byl najednou u něho doma, jenom aby mu mohl povyprávět o událostech v Asii. Potom však hlasatel zmlkl a jako by přes obrazovku pohlédl přímo na Frantu.
„A tak se premiér rozhodl, že… …pět, osm, devět, šest, čtyři…“ mluvil monotóně.
„Co to je za kravinu?“ podivil se František a vypnul televizi.
Otevřel noviny a přehlédl první stránku. Největší titulek na stránce zněl: V PLZEŇSKÉ NEMOCNICI SE 53387 OTEVÍRÁ NOVÉ ODDĚLENÍ. Odložil noviny a jenom nevěřícně zakroutil hlavou. Někdo zazvonil. Za oknem se začalo smrákat. Otevřel dveře, ale nikoho nespatřil. Jen přede dveřma ležela obálka. Zvednul ji a vrátil se do domu. Roztrhl ji a četl: „Jsi ve velkém nebezpečí, stejně jako já. Rozhodl jsem se totiž opustit mou organizaci, abych zastavil to vraždění. Řeknu to stručně. Několik lidí na světě nevědomky zjišťuje dvacetimístné kódy a po jejich zjištění jsou zabiti… …sakra, vyhmátli mě, musím kon“. Zbytek byl rozmazaný. Co to je za blbost? Zase někdo zvoní. Franta otevřel. Před domem stál malý kluk.
„Co je?“ zamumlal ospalý Franta.
„Jedna, jedna, dva, devět…“
Franta zabouchl dveře. Do háje! Už vím čtrnáct čísel! Co teď? Televize se sama od sebe zapnula. Objevil se Večerníček, ale místo Dobrý večer pravil: „Čtyři…“ Pološílený Fanda chytil bustu Wolfganga Amadea Mozarta a hodil ji vší silou po obrazovce. Televize se rozsypala jako domeček z karet. Patnáct! Musím utéct. Vyběhl z domu zrovna ve chvíli, kdy se samo od sebe rozehrálo rádio a kdy do rytmů dechovky nějaký zpěvák zpíval čísla. Naštěstí jim nerozuměl.
„Taxi!“ křikl a vrhl se do žlutého auta, které kousek od něj zastavilo.
„Kam to bude?“ zeptal se šofér.
„Co nejdál… …třeba do centra.“
Taxík po chvilce jízdy zastavil.
„Kolik chcete?“ zeptal se Franta.
„Pět,“ odpověděl řidič.
„Tak málo?“ podivil se Franta, než mu to došlo.
Rychle rozrazil dveře od auta a utíkal pryč. Začala zvonit budka, jakýsi prodavač u stánku na něj pokřikuje čísla, ale on ho neslyší. Honem nastoupil do tramvaje a usadil se vzadu. Uklidnilo ho, že nic neslyší. Teprve po chvíli se zaposlouchal do hovoru dvou stařenek a s hrůzou zjistil, o čem se baví.
„Jedna,“ pravila jedna.
„Sedm,“ odpověděla druhá.
„Tři…“ říkala zase ta první, ale to už Franta utíkal pryč.
Vběhl do hospody, sednul si ke stolu a zacpal uši. Asi i usnul, protože, když se probudil, bylo k ránu a hospoda s nočním provozem se zavírala.
„Musíte už odejít,“ domlouval mu hostinský.
Vtom zazvonil na zdi telefon. Franta na něj pohlédl jako na něco nebezpečného. Číšník to zvednul a po chvíli říká: „To je pro vás.“
Franta jen velmi pomalu přišel k přístroji a přiložil sluchátko k uchu.
„Dvě!“ ozvalo se ze sluchátka a Franta ucítil na krku ústí tlumiče.
Potom se ozval výstřel a jeho tělo se skácelo na podlahu hospody, pod nohy hostinského s pistolí.
A teď vy! Přečtěte pozorně následující řádku:
1 5 9 7 6 4 3 2 8 8 5 6 3 4 8 7 9 6 3 2