Sledoval malou třísku, kterou měl v dlani pod kůží už několik hodin. Teď už byl v teple a bolest byla výraznější, než dokud měl ruce studené. Seděl pohodlně s nataženýma nohama a díky nepatrné třísce vzpomínal na předchozí hodiny.
Vracel se autem domů. Už brzy ráno vyrazil za obchodní záležitostí daleko za Prahu. Jel ještě za tmy a téměř nevnímal okolí. Soustředil se jen a pouze na silnici. Až teď, cestou zpátky, zaregistroval ty poničené stromy kolem silnice. Vzrostlé zdravé stromy byly často přelomené v půli. Včerejší vichřice byla skutečně ničivá.
Ani nevěděl proč, ale na nejbližším odpočívadle zastavil. Vracel se hlubokým sněhem k těm stromům. Jeho polobotky nebyly zrovna vhodnou obuví do takového počasí, ale jako zástupce firmy musel dbát na vzhled. Ještě než došel k prvnímu stromu, byl celý promrzlý a promočený.
Neměl nejmenší zdání, proč to dělá, ale pohladil drsnou kůru umírajícího stromu. Rozhodně z něj nechtěl čerpat energii. Sám si uvědomoval, že ten strom už žádnou nemá. Ale ten kontakt s kůrou měl určité kouzlo, to si musel přiznat. Jakoby vnímal vzpomínky toho stromu. Zcela zřetelně viděl včerejší vichřici a chvilka, kdy se strom zlomil, byla plná bolesti i pro něj samotného. A ta bolest byla fyzická.
V prvním okamžiku si tu třísku ani neuvědomil. Celková promrzlost vyžadovala rozhodně víc jeho pozornosti než maličká tříska v dlani. Ale teď, po dlouhé teplé sprše, cítil tu třísku ze všeho nejvýrazněji.
Cítil naprosto iracionální vinu za smrt toho stromu. Uvědomoval si, že šlo čistě o hru přírody, že nenese absolutně žádnou zodpovědnost. Ale přesto tam cosi bylo. Nikdy by to byl nepřiznal, ale dokonce obdivoval ten strom, že ještě ve smrtelných křečích se dokáže dostat pod kůži někomu dalšímu. Ač sám zlomený, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby na nepatrnou chvilku zůstal v něčích vzpomínkách.
Držel v levé ruce jehlu a opaloval ji zapalovačem. Její doběla rozpálený hrot ho fascinoval. Okamžik váhal, zda nenechat třísku vyhnít. Ale pak zvolil krátkou, okamžitou bolest. Byla to zcela nesrovnatelná bolest s tou, když se lámal strom. A on cítil znovu skoro provinění, že se s tím vyrovnal tak rychle. Krátký pohyb rozžhavenou jehlou a tříska zmizela navždy z jeho života.
Sám strom byl v jeho životě vlastně jen prchavý okamžik, ale ta tříska opustila jeho dlaň až příliš rychle. Cítil, že nebyla pod jeho kůží jen tak, bezdůvodně. Měl pocit, že udělal až dost – hladil a soucítil s umírajícím stromem, který už nešel zachránit, dokonce částečně absorboval jeho bolest. Tu třísku bral dokonce spíš jako nevděk. Natáhl pomocnou (ačkoliv spíš jen soustrastnou) ruku a dočkal se pouze bolesti. Nepatrné, pravda, ale bolesti.
Usínal s myšlenkami, kterých se za každou cenu snažil zbavit. Ač sám věděl, že ve chvíli své starosti o strom už mu nebylo pomoci, podvědomí tlačilo na pilu - vážně se nedalo udělat nic, aby ten strom tak netrpěl...?!