V zátiší ve sluji pod lebkou s
rohama, kde zápasil prapředek s ledem,
právě se radují, k loupení s vlohama, mládenci s podivným krédem.
Mlátí se do stehen. Tři první lavice zvedají pravice, kdo uloupil nejvíce.
Plácli si rukama, rukama nohama, plácli, teď v tom spolu jedem.
Sedící rabiát, léta se neholil, nad ohněm otáčí srnou,
zapálí opiát i rum dneska povolil, svorně se do akce hrnou.
Sebranky ozdoba dvě vetchý babice, samý bradavice a řídká stolice.
Lupičů kolektiv pěkně se vyhulil. Blbnou, však né vlastní vinou.
Tam ve zlodějský oboře
v dolní horní komoře
lupiči se tetelí
jsou na náš účet veselí.
V jeskyni u lesa jsou všichni ve vatě, zalezlí jak hejno krysí.
Nechybí noblesa, mají se, proklatě, mají se tak jako kdysi.
Až si dost nahrabou, tak v koutě čekají, snad se to utají, bohu se rouhají.
Lapkové v kabátě, v košili, v kravatě, krysy s chamtivými rysy.
Každý se s politikou vyrovnává jinak. Někdo v hospodě u piva řeší vyšší daně, jiný třeba na kuželkách poslední ostudnou aféru vládní špičky. A někdo si složí veselou a skočnou píseň.
Otočíme-li se do minulosti, písní s politickým nábojem bylo mnoho. Texty Karla Kryla jsou přímo prodchnuty odbojem a nesouhlasem vůči tehdejší politické situaci (záměrně jsem nepoužila slovo „režim"), a proto také byly na seznamu těch zakázaných.
Punkové hnutí přinášelo a stále , už jaksi vykřičeně, přináší revoltující protipolitické a protispolečenské texty. Např.:
Pozdě se staráte
To co nám dávate
Není to co chceme
Blbě jsme vyrostli
Blbě se narodili
A nejspíš blbě umřeme
(Visací zámek)
Tak mě napadá, že podle obsahu písní dané doby se dá poměrně
snadno vypozorovat její duch. O čem zpívají
současné české kapely??? Pohoda, klídek a tabáček , v horším
případě Měls mě vůbec rád ( Ewa Farna) a v tom nejlepším něco na styl
Kabátu. Jaksi to vypovídá o naší současné spokojenosti, o trendu: Všechno je
OK, život je fajn. Nemusíme nebo nechceme řešit „úpadek společnosti", a proto
se muzikanti zabývají spíše svými problémy osobními, když už musí. Někdo zpívá
„lásko, mé srdce zlomila jsi" , někdo se se svými neúspěchy u druhého pohlaví
vypořádá po svém:
Moderní holky nosí pěkný nohy
vypadaj svatě, jenže maj rohy
to jsem si našel moc špatnou cestu
piju a kouřím, ježiš já klesnul
Chtěl bych být jiný, mladý a krásny
milovat děvče a být s ním šťastný
oléo, oléo Leo Kangasero
Jenže já jsem denně ožralej
denně ožralej, mám velikej
pupek smrdím
a sem
špinavej
Hodně piju, jím, ženský nebalím
a když někdy o sobě vím hned to oslavím.
(Kabát)
V drtivé většině případů se tedy nemají naši muzikanti s čím vyrovnávat. Píseň Tleskačů je proto spíše výjimkou.
To pár let nazad je situace jiná. Písničky Karla Kryla jsou citelnou výpovědí o jeho nespokojenosti s politickou situací , snad za všechny bych jmenovala Píseň neznámého vojína:
Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,
pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.
Co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!
„Politická" píseň by se tedy dala pojmout dvojím způsobem: Buďto tragickým, neutěšeným, beznadějným anebo veselým a nadsazeným.
Nadarmo si říkám: Karle, nešil,
jenomže já se na tu vojnu tolik těšil,
marně u odvodu
doktorovi obálku jsem dával,
prej mě nevezmou, že mají velkej nával.
Jak to vysvětlím své milované Blance,
ráda se chlubívala, že má chlapce brance,
máma bude brečet, táta rozdupe mi hračky,
už se, chudák, tolik těšil na odznáčky.
(Karel Plíhal)
V 60.letech se taky hodně zpívalo, zuřila studená válka, Američané okupovali Vietnam a přestože bylo hnutí hippies hnutím revolučním, jejich texty měly poněkud jiný, vřelejší charakter.
Rozdávej lásku celý den
rozdávej lásku a zpívej
rozdávej lásku celý den
rozdávej lásku a zpívej.
( Beatles)
Ne všechny skladby však musí nutně odporovat. Zatímco ve filmu Hotel Modrá hvězda zazníval poklidný hit Slunečnice, český
národ se již dva roky třásl před zlovůlí nacistů.
A dál? Co takhle lidové písně? Případně pohádky?
Nevyrovnávali se v nich chudí lidé se svým krušným osudem?
V Hodoníně za vojáčka mňa vzali,
moje vlásky na kraťučko strihali.
Moje vlásky hej, haj na kolena padaly,
moja mamka aj frajárka plakaly.
Je to asi přirozená touha po sdělení, lidé se chtějí rozdělit o své starosti, zpíváním chtějí dát najevo svůj nesouhlas, protože to je často jediná věc, kterou mohou udělat.
Nejlepší obrana je píseň, a možná trochu nadsazeným důkazem je i bitva, jenž se odehrála roku 1431 u Domažlic. Je to ta bitva, ve které prý Husité zahnali křižácká vojska známým chorálem Ktož sú boží bojovníci.
Někdo skládá básně, někdo napíše román nebo namaluje obraz, aby ze sebe dostal své negativní a tíživé pocity, spojené se stavem společnosti a politiky. Nejširší veřejnost si však nejraději zazpívá, protože i Jarek Nohavica říká: „ Dokud se zpívá, ještě se neumřelo."