Dotyk duše Anety Langerové

Dotyk už se sice nějakou dobu prodává, ale proč o něm nemluvit?

Už nějaký pátek koluje éterem nová deska Dotyk Anety Langerové. Čekalo se na ni s napětím. Aneta totiž měla dokázat, jestli svůj hudební potenciál bude umět rozvinout, jak si od ní slibovala spousta muzikantů i kritiků. Vždycky jsem z Anety cítila jakousi svázanost tím, co se kolem ní začalo dít. Album Spousta andělů jakoby nebylo její, člověk vůbec nenacházel duševní propojení Anety a písní, které zpívala. Pochopitelně proto chtěla udělat svůj druhý počin po svém. Svěřila své počínání do producentských rukou výrazné postavy naší hudební scény Jana P. Muchowa. Byl to od ní odvážný, ale chytrý tah. Anetě totiž hrozilo, že někteří její fanoušci nepřenesou přes srdce Muchowovy invence, mohly se stát minulostí vysoké tržby. Na druhou stranu kombinace Anetiny píle a talentu s producentskou a muzikální citlivosti Honzy Muchowa slibovala zajímavý hudební zážitek a v nejednom posluchači probouzela zvědavost. I já jsem s napětím mačkala tlačítko play při prvním pouštění Anetina CD.

 

Dotyk uvádí píseň Malá mořská víla – velice dobře vybraná titulní píseň. Asi nejvýstižněji rozkresluje náladu celého alba a zároveň odkrývá pravou Anetinu tvář. Při hlubším poslechu začíná mít člověk pocit, že v ní interpretka komunikuje se svým vnitřkem a se svým životem. Pomalu se začínáte nořit do niterné hudby s jemnými gradacemi v refrénu ve stylu Coldplay nebo českých Kryštof (kterým mimochodem Muchow produkoval album Mikrokosmos).  V podobném duchu se nese i píseň Jiný sen – snivá niterná atmosféra podbarvená kytarovým a klávesovým bubláním na pozadí táhlých zvukových ploch rušených jen jemným šumem. Na tyto dvě náladou navazují písně Hledám, mířím, netuším a Slib mi dej, přičemž Hledám, mířím, netuším se lehounce vkrádá do posluchačových uší s potenciálem slibné rádiové hitovky v nejlepším slova smyslu. Chytlavá melodie s jednoduchým ne příliš vynalézavým přesto líbivým a neklišoidně působícím textem jsou také atributy písně Slib mi dej. Anetu Langerovou všeobecně považujeme za pop rockovou dívčinu, takže nás mírně překvapí elektronické doplňky v jejich nových skladbách, ale co víc! Aneta si dovolila mírně zaexperimentovat a půjčila si trochu z taneční hudby a hip hopu. Píseň Vysoké napětí podložená beatboxem podpořeným mírně syntetickým vzhledem se sice rozvine ke kytarám, přece jen původní rytmika je stále slyšet, což je zajímavým osvěžením. Dokonce i Poplach (jediný produkovaný M. Ledvinou)svým strojovým rytmem mírně odkazuje k tanečním stylům a to z něj dělá výbornou „tepačku“ na festivalové koncerty. „Možná za sedmero horami, objevíš cestu, která mi hlavu rozmotá,“ zpívá Aneta  v dalším kousku Možná, ozvláštněným rytmickými instrumentálními výkřiky a také pěveckou prací souzněnou s hudbou. Odlehčeným počinem je Desetina, skladba plná nadhledu nad nemožností všechno zvládnout. Většinou ale Aneta používá typická inspirační témata, jako v písni Podzim, kde působí  přesně tak melancholicky, jak byste to od podzimní písně očekávali. Album uzavírá posmutnělá písnička Němá. Ač  má prostý doprovod a stejně prosté vrstvení melodie výrazově dokáže pohltit. Je tolik tichá jako slovo němá, až máte strach se pohnout, abyste to ticho neporušili nějakým neurvalým zvukem.

 

Album plyne naprosto přirozeně, což je jeho největší přednost. Místy je dost patrná práce J. P. Muchowa. To není sice prohřeškem, protože to neruší pozitivní dojem, spíše jen důkazem toho, že Aneta ještě potřebuje skladatelskou pomoc. Co se týče textů, nepatří sice k těm nejhvězdnějším, ale jsou od srdce. A to posluchače kolikrát potěší mnohem víc než načančaná faleš. Slečna Langerová se nikde nežene do extrémů, vsází na upřímnost, netlačí na pilu. Působí uvolněně – jednoduše žádná křeč. Mohla by však více využít hlasového výraziva, ale kdo ví, jestli by to byla ještě ona. Aneta se totiž ponořila dovnitř sebe a právě tím se více otevřela svým posluchačům.