Zatáhl za masivní madlo a dveře se otevřely. Zevnitř se na nás vyvalil nepříjemný mráz.
„Jdi,“ řekl prostě svým chraplavým hlasem a já jsem poslušně šel...
Zabouchly se za námi těžké kovové dveře a obklopil nás chlad. Rudý muž mě beze slova vtáhl do stínu mezi dvěma regály, stojícími až úplně vzadu celé obrovské mrazící haly. Vnímal jsem mohutnou postavu za sebou, která mi gumovou rukavicí překrývala ústa a také pomalé kývání zavěšeného masa, těch polotorz, které zde na hácích čekaly, až přijde jejich chvíle v kuchyni. Prve jsem se podivil, k čemu potřebuje jedna kavárna takové zásoby masa a vůbec všech potravin, vyrovnaných v téměř nekonečně vysokých regálech, pak jsem si však uvědomil, že po celé délce dalekosáhlých zdí je mnoho podobných utěsněných dveří a že každým jedním exemplářem dveří je mnoho chodeb, menších skladů, kuchyní a různých hospod, restaurací, barů, kaváren či vil. Uvědomil jsem si, jak může být i něco tak obyčejného jako gastronomický systém tolik šílené, neobsažitelné, nedosažitelné a nezmapovatelné.
Chtěl jsem se už ze sevření muže v rudém vymanit, avšak on mě stiskl ještě pevněji – a dobře udělal. Maso se rozhrnulo a v mém zorném poli se objevila hrbatá a pokroucená, přesto však mnohem vyšší než nejvyšší z lidí, postava. Její detaily jsem neviděl, neboť zrovna jako my stála z větší části ve stínu. S nelidským mručením stáhla obluda maso z háku a hodila si ho přes rameno. Zastává tuhle funkci a jenom tuhle funkci snad už tak dlouho, že se k ní přizpůsobila celým tělem a myslí? Je toto stvoření více nosičem surovin než člověkem? Stvůra se již měla k odchodu, když tu se náhle zastavila, otočila a udělala několik houpavých kroků k nám. Když se blížila, všiml jsem si, že její jinak skoro lidskou kůži pokrývají husté černé štětiny, snad určitá forma ochrany vůči mrazu. Zastavila sotva tři metry od nás – bylo mi jasné, že nás určitě vidí, nebo spíš cítí. Také již hlasitě čenichala svým obludným rypákem. Snažil jsem se ignorovat její smrad a bál se vlastního srdce, které najednou bilo jako by chtělo vyskočit stvůře přímo do náruče. Zrůdná tvář se přiblížila až těsně k nám a teprve jsem si povšiml, že nemá vůbec oči. Ba co, že nemá oči, nemá dokonce pro ně ani důlky, jen velké, svraštělé a chlupaté čelo. Zaslechl jsem, jak muž za mnou něco povytahuje od opasku – chladný zvuk kovu. Nestvůra si odfrkla, otočila se, popadla znovu maso a po hmatu lezla pryč, až se úplně ztratila v dálce.
Konečně mě muž za mnou pustil.
„Co to mělo být?“ vykřikl jsem hlasitěji, než jsem zprvu chtěl.
„Mlčení jest lepší bratr řeči,“ zašeptal tiše rudý muž, vzal z police pytlík s ledem a přitiskl si ho ke tváři.
K mému údivu začala z pytlíku stoupat hustá pára.
„Ale já nechci mlčet. Něco, snad dokonce tohle monstrum, uneslo tudy jednu dívku! A pak ty… …kdo ty vlastně jsi?“
„Jméno mé je Amthauer. To jméno mi daly mocnosti pekelné a já si ho do dneška ponechal na znamení toho, že jsem nezapomněl a neodpustil ničeho. Avšak mnoho lidí, snad většina, znát mě bude spíš pod jménem Irenus První.“
„To myslíš vážně?“ ušklíbl jsem se podezíravě.
„Žert nevhodným je společníkem v časech vážných. Věř mi, mládenče, věř mi, můj vzdálený potomku, věř mi, Irene Jedenáctý.“
Otevřel jsem ústa, abych se ohradil proti všem lžím, muž jako by si však náhle uvědomil, kudy jít.
„Mé oči vidí věci, které nekreslí jen světlo. Pojďme tudy, chceš-li dívce té pomoci.“
„Ale, ale, vysvětlíš mi to všechno?“
„Co bys chtěl vysvětlit? To že se každé ráno budíš a nevíš, proč tu jsi? Že je každý den za dnem úplně stejný, jen ten dnešní ne? Že jsi byl poprvé po patnácti letech práce u šéfa a že jsi skončil pracovní dobu dřív? Chceš vědět, co se to děje se světem? Protože cítíš, že je v něm něco špatně, ale nevíš, co to je.“
„Ano,“ řekl jsem zamyšleně a vzpomněl si přitom na malířku.
„Však už bylo možná na čase, těch ostatních a stejných dnů byla příliš dlouhá řada. Upřímně řečeno, ani si nepamatuji, kdy jim byl začátek,“ říkala tehdy a jako bych ta slova znovu slyšel.
„Ty to víš?“
„Vím? Vím co bylo, vím co je, ale nikdo neví co bude. Chceš znát příběh, který nás dva dovedl až sem, který nás dovedl na toto místo, v tuto dobu?“
„Rád bych…“
Došli jsme k největší železné bráně s rudým nápisem jatka. Amthauer se dotkl kliky, ale než ji stiskl, řekl: „Dobře, poslouchej tedy dávný příběh. Začíná se před více než pěti sty léty…“
Příběh tohoto světa
2032 – Začíná zuřit třetí světová válka. Atomové bomby téměř zničí celou planetu.
2033 – Lidská civilizace je v troskách. Vyčerpané velmoci končí válku.
2034 – Ze známého světa je jen nekonečná a bezútěšná pustina, téměř bez lidí.
2050 – Zbylých asi sto tisíc lidí se shromažďuje na nejméně zasaženém místě, někde v Antarktidě. Budují tam nový stát, zákony a vládu.
2088 – Obrovská bouře lidi téměř úplně zdecimuje. Technika je opět mimo provoz, chybí suroviny a dokonce i čistá voda. Radiace se pomalu dostává i na tato místa.
2100 – K tomuto roku zbývá na zemi asi patnáct tisíc lidí.
2107 – Z nebe přilétají obrovské lodě z dosud neznámých kovů, z nichž vystupují podivné bytosti, které svou technologií neutralizují záření a vyrábí dostatek tekutin i potravin pro lidi. Vděční lidé je nazývají Nebešťany a prosí bytosti, aby jim vládly. Ty nabídku přijímají.
2109 – Přilétají další podivné bytosti, zřejmě z úplně jiných koutů vesmíru. Snaží se zotročit lidi, kteří je ve strachu nazývají Démony. Nebešťané ovšem lidi ochrání i před tímto nebezpečím a uvězní všechny Démony do podzemních kobek, téměř až u zemského jádra.
2110 – Lodě Nebešťanů se rozkládají a vzniká z nich obrovská továrna, ve které se rozjíždí stroje produkující vzduch, jídlo a pití.
2118 – Rozmnožování lidí začíná být kontrolováno a prováděno skrze inkubátory.
2123 – Nad továrnou začíná růst vysoká Administrativní věž, do které se Nebešťané uchylují. Vrcholek věže se ztrácí až kdesi v oblacích. Obyčejní lidé mají přístup jen do několika spodních pater.
2130 – Začínají se budovat další stavby a kolem továrny roste velké město.
2156 – Tohoto roku již město pokrývá celý povrch Země – dál se rozrůstá do výšky a hloubky.
2189 – Tohoto roku již město pokrylo celý objem Země a z ní se tak stává jeden velký kovobetonový mechanismus. Lidé přestávají obsluhovat stroje, které se automatizují, a stahují se hluboko do ulic a do domů.
2192 – Palivové články, které si s sebou přivezli Nebešťané, začínají pomalu vyhasínat.
2198 – Palivové články vyhasínají, Nebešťané bez nich nemohou žít a tak pomalu slábnou a stahují se stále výš a výš do věže.
2199 – Lidé vidí, že vládcové se málo zajímají o jejich záležitosti a začínají se bouřit.
2200 – Zlomový rok. Nebešťané používají svůj Absolutní stroj, který dokáže měnit fyzikální pravidla vesmíru, a deaktivují světlo. Od těch dob oheň hoří a pálí, ale nesvítí, elektřina hřeje, ale nezáří, slunce vydává teplo, ale ne světlo. Celý vesmír upadá do definitivní tmy.
2201 – Nebešťané začínají v Administrativní věži vyrábět a vydávat zvláštní Lucerny. Ty se stávají jedinými světelnými zdroji v celém vesmíru. Lidé je dostávají pod jedinou podmínkou – každý člověk, který chce dostávat lucerny, se musí nechat označkovat. Nikdo z lidí však netuší, jaká je ve skutečnosti pravda – při značkování je lidem očkován do mozku implantát, který způsobí, že po dosažení třiceti pěti let, ztrácí člověk nad sebou kontrolu a pochoduje do Administrativní věže, kde upadá do katalepsie a dalších asi 150 let slouží Nebešťanům jako zdroj výživy a energie.
2236 – Rodí se budoucí velký vůdce, Irenus, později znám jako Irenus První nebo Amthauer. Irenus nikdy nešel na značkování.
2243 – Rodí se Sofie, později známá jako Věštkyně.
2265 – Potkávají se Irenus a Sofie.
2276 – Irenus a Sofie mají spolu dítě – jmenuje se Irenus, později je znám jako Irenus Druhý.
2278 – Sofie, která byla na rozdíl od Irena očkována, jde Administrativní věže. Irenus ji však zoufale nechce pustit, nešťastnou náhodou přitom Sofie padá z dvanáctimetrové výšky na schody. Jako zázrakem přežívá, implantát v její hlavě se však poškodil a funguje nepatřičně. Sofie má od té doby zvláštní prorocké sny, které mimo jiné začínají ukazovat, jaké jsou v Administrativní věži slabiny a co by měli lidé dělat, aby zvítězili nad nadvládou Nebešťanů. Irenus tedy vede podle jejich snů armádu lidí do věže a po dlouhém boji poráží Nebešťany. Ti nastupují do únikových modulů a odlétají pryč ze Země. Vládcem města je vyhlášen Irenus, od těch dob již nazýván jako Irenus První. Jeho prvním činem je, že poškodí Absolutní stroj odstraněním jedné součástky. Světlo je opět aktivováno a fyzikální zákony fungují víceméně stejně jako předtím.
2280 – První stroje se začínají zastavovat, lidé poznávají, že nejsou schopni sami udržovat planetu a celý její mechanismus v chodu.
2288 – Většina strojů již stojí, vypukají hladomory, dochází pitná voda a ztrácí se atmosféra.
2295 – Irenus První spolu s městskou radou rozhoduje, že lidé nedokáží dále ovládat město. Snaží se zkontaktovat znovu Nebešťany, avšak bez výsledku. Ze zoufalství tedy udělají výpravu do hlubin planety s cílem najít podzemní kobky druhé mimozemské rasy – takzvaných Démonů.
2300 – Irenovi Druhému se ve věku dvaceti pěti let rodí syn Irenus Třetí.
2304 – Irenus První, v té době již šedesát devět let stár, nachází vězení Démonů. Pod slibem, že znovu zprovozní stroje je pouští. Právě v nejvyšší čas – lidé již umírali po tisících. Jedenáctičlenná rada Démonů obdarovává Irena zvláštním darem – posvěcením či prokletím, že každý sudý muž v jeho linii bude silný, mocný a odvážný; naopak každý lichý bude slaboch, zbabělec a bezvýznamný člověk. Irena samotného se kletba netýkala, nicméně Irenus Druhý od té doby vynikal ve všem co dělal, naopak Irenus Třetí se jen krčil ve stínu svých slavnějších předchůdců.
2305 – Démoni ukazují lidem svou pravou tvář. Sice znovu obnovili funkce všech strojů, ale do ulic se vrací strach a teror. Lidé stále častěji mizí a prázdnými ulicemi chodí stíny bez hmotných majitelů. Populace se bojí a stahuje hlouběji a hlouběji do stínů gigantických budov. Začínají tiché doby. Démoni si tehdy také všímají Sofie, která už překročila šedesátku, a jejího zvláštního nadání. Unášejí ji do Administrativní věže, která se znovu uzavírá. Při pokusu o její záchranu spadne Irenus První do pekelného ohně. Sice se z něj včas vyprostí, ale žárem se mu navždy připekl rudý plášť, rudé boty, rudé rukavice a rudá maska k tělu. Tato zvláštní guma environmentálního obleku se stala jeho druhou pokožkou. Démoni jej potom uvěznili do jiné dimenze – do pekla, kde Irena zpracovávaly nepopsatelné síly ohně a zla. Sofii zatím uvrhli do kómatu a připojili ke strojům vysoko v Administrativní věži.
2312 – Formuje se odboj, v jeho čele je Irenus Druhý.
2325 – Rodí se Irenus Čtvrtý.
2320 – Nebešťané plánují návrat na Zemi, prozatím však teprve vysílají na povrch své agenty, kteří se mísí mezi lidi. V temných uličkách města, kde se kříží agenti, démoni, lidi a stínové, vznikají postupem času zvláštní nadpřirozené mutace.
2337 – Rodí se Irenus Pátý.
2343 – Irenus Druhý uvolňuje místo ve vedení odboje svému vnukovi Irenovi Čtvrtému, protože se cítí na další boje příliš starý.
2356 – Irenus Druhý umírá ve věku osmdesáti jedna let.
2361 – Irenus První se vrací z pekel změněn k nepoznání – Démonickými silami byl změněn v ďábla a zlého přisluhovače Démonů. Spolu s tím přijal své nové ďábelské jméno Amthauer.
2369 – Rodí se Irenus Šestý.
2386 – Amthauer svádí v sobě vnitřní boj a nakonec jeho vědomí opět získává svobodu. Odmítá dále vést Démonské operace a je proto uvězněn zpět do pekel a toho nejstrašnějšího utrpení.
2387 – Irenus Čtvrtý se vážně zraní a je upoután na lůžko. Vedení odboje nejprve předává svému synovi Irenovi Pátému.
2390 – Irenus Pátý ze strachu rozpouští odboj.
2391 – Irenus Třetí umírá ve věku devadesáti dva let.
2392 – Rodí se Irenus Sedmý.
2393 – Irenus Pátý umírá ve věku padesáti sedmi let. Po jeho smrti se odboj znovu formuje pod velení Irena Šestého.
2394 – Irenus Čtvrtý umírá ve věku sedmdesáti let.
2410 – Rodí se Irenus Osmý.
2444 – Rodí se Irenus Devátý.
2459 – Irenus Sedmý umírá ve věku šedesáti osmi let.
2462 – Irenus Šestý umírá ve věku devadesáti čtyř let a spolu s ním definitivně zaniká odboj, přestože se Irenus Osmý pokoušel o jeho udržení.
2473 – Irenus Osmý umírá ve věku šedesáti čtyř let.
2483 – Rodí se Irenus Desátý.
2518 – Irenus Devátý umírá ve věku sedmdesáti pěti let.
2521 – Rodí se Irenus Jedenáctý.
2524 – Irenus Desátý umírá ve věku čtyřiceti dvou let.
2553 – Současnost. Amthauer je stár tři sta osmnáct let a konečně se mu podaří utéct z pekel. Je však navždy poznamenaný.
Roku 2553, v měsíci únoru, dne dvacátého druhého, v šest hodin ráno, probouzí se Irenus Jedenáctý, oproti svým předchůdcům osamělý a zmatený člověk, ve svém bytu.