Skoky (2): schodiště

Autor: Foton <Svaty.Foton(at)seznam.cz>, Téma: Mystery, Vydáno dne: 16. 08. 2007

Stoupám po točitém schodišti, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci. Pozorovaná realita také závisí na stavu pozorovatele.

 „...Ale, půjdu dál, jsem zvědavý, kam mě to dovede. Pohledem nahoru zjišťuji, že to ještě bude chvíli trvat. Nikde žádné odbočky."

        Stále jdu po točitém schodišti, a už mě to prudké zatáčení nějak vyčerpává. Musím zastavit a odpočinout si. Přitom se pořádně podívám nahoru. Je to dost divné, ale zdá se mi, že schodiště se táhne dál do obrovské výšky, snad až donekonečna. Jenže, přece nesmí přesáhnout výšku domu, ten není žádný mrakodrap. A že by se z něho tyčila nahoru nějaká převysoká věž, to je nesmysl. A dále, dům má jednotlivá poschodí, musí k nim odněkud být přístup, nějaké odbočky, východy. Podle všeho jsem už pěkně vysoko, a zatím jsem nic takového nezahlédl. Ne, na tom proklatém schodišti nemohu věřit svým očím, nejspíše si tu se mnou zahrává optická iluze. S tím určitě souvisí i ten rozdíl mezi zakřivením schodiště, které vidím, a jak na mě skutečně působí chůze přes něj.

       Trochu se zamyslím... asi je to nějaké zobrazení, které každý bod v podstatě válcové obvodové plochy prostoru schodiště o konečné výšce zobrazí na válcovou nebo kuželovou plochu táhnoucí se neomezeně nahoru, tak, jak ji teď vidím. Z důvodu perspektivy se z mého pohledu obvodová plocha směrem vzhůru sbíhá do jednoho bodu. S tím by se však musela stejným směrem, ve velmi vysokém úhlu stoupání, protáhnout i šroubovice schodů, což nepozoruji. Ta musela být nově vygenerována jako řada původních šroubovic o stejném tvaru na sebe navazující, tak, aby to sedělo na té nekonečné kuželové ploše. Z tohoto generování asi vyplývá ten rozpor, který pozoruji vzhledem ke skutečné chůzi. Jenže jak a na čem je zobrazená ta nekonečná plocha?  Nekomplikuji to příliš? Třeba je na stropě jen důmyslný systém zrcadel odrážející původní schodiště. Ale to by znamenalo, že zatím se nacházím na tom původním, normálním schodišti. Ono, když se to tak vezme, podivné je, když toto normální schodiště se ve skutečnosti zužuje a stává se tak vlastně méně přístupným do vyšších pater. Tak že by mě naopak klamaly nohy, hmat, a oči viděly ryzí skutečnost? Bohužel s sebou nemám žádné dalekohledy, měřící přístroje, čím bych se tomu mohl více podívat na zoubek. Provedu alespoň malý průzkum v lokálním prostoru okolo sebe. Rukou přejedu po šířce schodiště až ke vnější stěně, to vizuálně odpovídá. Když se očima soustředím na jedno místo na schodu nebo na stěně, hýbu hlavou dopředu, dozadu a do stran, ono místo se odpovídajícím způsobem zvětšuje, zmenšuje a posunuje. Obrazy v periferním vidění nedělají rozpor. U každého takového místa je to O.K. Jenže samozřejmě, co platí v malém měřítku, nemusí platit v tom větším. Podobně jako se efekty speciální relativity projeví jen při velmi vysokých rychlostech, takže o nich běžně nevíme... Ale co to sem zas tahám?

     Nevím, je to velmi zmatené, a asi už víc nevymyslím. Po odpočinku zase vstanu a vydám se ještě výše. Půjdu trpělivě, pohodlným krokem, abych stačil, a nebudu se když tak příliš ohlížet na to, co vidím. Jde to. Za okamžik slyším odněkud píseň Richarda Müllera „Po schodoch". Sláva, konečně byt, a v něm si lidé pouští hudbu. To mi dodá energii a náladu, a hned se mi lépe pochoduje. Navíc, zdá se mi, že slyším všechny ty zvuky, které Richard v písni popisuje:

  „...Počuť hlasné stereo aj výstrahy pred neverou,

ktosi čosi vŕta v paneloch,

tatramatky ródeo sa mieša kde tu s operou..."

    Veselé. Takto vyjdu asi další kus. Píseň se blíží ke konci a současně s tím klesá její intenzita i intenzita všech dalších zvuků. Vzdálil jsem se od těch bytů. Zakřivení schodiště zase stoupá. Najednou zpozoruji, že za sebou pořád slyším takový slabý šelest, jako kroky. Provází mě to celou dobu, ale až teď tomu věnuji pozornost. Zneklidním a zastavím. Šelest se ozývá stále. Několikrát dupnu a ty zvuky se hned opakují, jako ozvěna. Pořád slaběji, jenže opakují se několikrát. Vlastně pořád. Ještě slabě heknu, i to se pořád opakuje. Zvuky jakoby krouží kolem mě. Nakonec vyzkouším ještě zapísknutí, zvolám „hééj" a „halóó". Skutečně, přesně identický zvuk hned začne znít znovu a pomalu slábne jeho intenzita. Teď už se tu strašidelně mísí plno různých „hej", „haló", pískotů a ťukání. Opouští mne rozvaha, zešílím. Zběsile se vrhnu nahoru do schodů, chci utéct. Marně, zvuky stále duní. Utíkám, zakřivení schodiště stouplo natolik, že už se vlastně jen točím dokola okolo své osy. Obraz i zvuk splývá v neurčitý balast a já jen vytvářím kruh. Zběsile rotující. V tom si vzpomenu na své skoky. Soustředím se na kruh, a prostě z něho vyskočím pryč. Bác! - Dopadám na pevnou zem, a lehnu vyčerpáním.