Allus, Mesto, Inoitis - 5. díl - Různé začátky

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Romány, Vydáno dne: 03. 09. 2007

A náš příběh nyní může započít. Už nebude cesty zpět, ale snad dojdeme do šťastného konce. A i kdybychom se šťastného konce nedobrali, je vždy lepší věřit, že tam někde, v dáli nedohledna, je. Takže, první střípky dobrodružství se scházejí v Metalském pokoji Karla Christiana…


25. července, 5005 n. l.
Karel Šedivec nikdy nepochopil, jak z těch miliard patnáctiletých adeptů vyberou vždy osmdesát chlapců a stejně tolik dívek. Objeví se e-mail, že byl vybrán a jestli má zájem. Karel neznal nikoho, kdo by byl býval odmítl. Každý chtěl být na Akademii, každý chtěl být Fidohalerkem. Co je vlastně tak úžasného na tom nosit tmavě modrý plášť, mít plno moudrých řečí a jednoho dne padnout v boji. Nic, co by se Karlovi zamlouvalo. Vlastně chtěl být pilotem dopravní vzducholodi. Nic záživného, ale taky nic nebezpečného. Nechtěl být jako jeho otec, který si manželku přivedl odněkud z daleka. Byl tam prý s Fidohalerky, ale proč, to nikdy neříkal. A teď Karel hledí na jasně znějící text: Byl jste vybrán pro studium na Akademii pro výcvik Fidohalerků. Je to těžké studium, trvající 40 let a mnohdy velmi bolestné a unavující. Avšak, lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Síla bojovat je už ve vás, my ji jen probudíme. Jen vám ukážeme cestu. Cestu, po níž už nikdy nebudete muset kráčet sám. A stejně tak, jako je lepší tři slova říci a rozumem svým je vyložiti, nežli tisíc slov nesrozumitelných, tak nyní říkáme pouhá tři slova, za jejichž význam budete ochotně umírat:  Allus, mesto, inoitis. Přece neodmítne, když se mu tak poštěstilo. Jak ho ale mohli vybrat? V čem je lepší než ostatní z Metalu?
„Tati, co to znamená aljus mesto inótis?“ zavolal.
Jeho hlas vyšel ze dveří, sletěl do přízemí a rozvibroval vnitřní části ucha Karlova táty.
„Odvážný, rychlý a moudrý!“ ozvala se odpověď od jeho otce, Jana Šedivce.
„Díky.“
„Proč se ptáš?“
„Byl jsem vybrán na Akademii.“
„COŽE?!“ ozval se výkřik a v přízemí se něco rozbilo.
„Nedělej si z nás srandu!“ zvolala odněkud jeho matka, Martina Šedivcová.
Oba dva vrazili do jeho pokoje a lačným pohledem přejeli obrazovku. Vlnu euforie a radostného pokřiku brzy vystřídal smutek. Znamená to čtyřicet let totální izolace. Z Akademie se nesmí dostat informace. Tak hlásají i hlavní čtyři pravidla Akademie: 1, Sebemenší informace se z Akademie nedostane. 2, Nikdo z žáků se nedostane z Akademie, aby se nikdy nestvořil nekompletní Fidohalerk. 3, Nikdo bez pozvání Fidohalerka nedostane se na Akademii. 4, Porušení kteréhokoliv z nejvyšších pravidel znamená bezpodmínečnou smrt pro viníka, i toho kdo napomáhal, pro Fidohalerka okamžité zbavení funkce a vyhnanství.

Ten den proudily do jejich domu houfy návštěvníků: narychlo svolané tety, strýčci, babičky a dědečkové. Uspořádala se velká oslava, ale nikdo se Karla nezeptal: „Poslyš, a hodláš to přijmout?“ Všichni brali jako hotovou věc, že nemůže odmítnout. Vlastně musel sám sebe v duchu pokárat, za to, že pomýšlel na odmítnutí. Bude z něj Fidohalerk. Ještě dlouho do noci se mu to honilo hlavou. A pořád nemohl přijít na to, čím to je, že má takové štěstí. Hlavně si ale vzpomněl na to, co mu kdysi řekl otec: „To víš, život je jako bedna s municí. Čím méně střílíš, tím déle ti vydrží… …ale jednou ti stejně dojde.“
Musím se zítra jít pochlubit kámošům, umínil si a s tím usnul. Druhý den, hned ráno se připojil na internet a souhlasil s přijetím na Akademii. Obratem mu přišly pokyny: 2. září, pondělí, nejpozději v 9:30 na nádraží Nyx85. Není nutno, není dokonce ani vhodné brát si s sebou jakékoliv věci. Vše dostanete na Akademii. Vaše třída je B, prosím, pamatujte si to.

A po nekonečně dlouhém čekání nastal ten den. Bylo pondělí, druhého září a patnáctiletý Karel kráčel v doprovodu svých rodičů k nedalekému nástupišti. Přemýšlel, jaké to asi bude, co se tam asi budou učit tak tajného, jací tam budou studenti a čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu nechtělo odjíždět. Co když to nebude zvládat? Nástupiště bylo úplně vylidněné. Karel ani netušil, že toto nástupiště kdysi nepatřilo k Metalu, tehdy sem Metalské město ještě nezasahovalo. Jmenovalo se to tam Cythryx a zrovna na místě, kde teď Karel postával, před asi dvěma tisíci lety čekal slavný Cyril Kečetrk na vlak na Akademii. Kolem malé zastávky se potom objevilo několik domů a vzniklo město Cythryx, které se později stalo na krátkou dobu hlavním městem Metalského teritoria, brzy se ale připojilo k městu Metal a tím vlastně zaniklo. Zbyla jen původní zastávka, teď ale pod jménem Nyx85. Nic z toho ale Karel netušil, stejně tak jako netušil, že tři miliardy kilometrů od něj žije dívka, kvůli které zradí celý Metal. Netušil, že za necelých dvanáct let budou jeho ostatky slavnostně uloženy v kryptě na Fidohalerkské Akademii. Nevěděl ani, že dvanáct miliard kilometrů od něj jsou nekonečné rudé planiny, na něž kvůli němu budou vyhnáni zrovna Cyril Kečetrk se svým nejlepším přítelem Metodějem Akniluojem. To ale nemohl vědět, on věděl jen to, že je čtvrt na deset ráno a že za chvíli neuvidí ani jednoho z rodičů. A z toho pražádnou radost neměl. Jako by mu hrudní koš najednou nepatřil, jako by byl něčím cizím, něčím ledově studeným, a jakoby mu svíral srdce a chtěl mu ho vytlačit krkem ven.
„Proč se tváříš tak nešťastně?“ zeptala se ho máma, ale sama se netvářila nijak vesele.
Na kolejích stala jenom lokomotiva, její řidič seděl na nástupišti a četl si noviny. Byl to mladý chlápek, takového lehkomyslného vzezření, že byste mu nedali ani polívku pohlídat.
„Nazdar!“ zvolal. „Jsi jediný, kdo odsud vyjíždí, takže můžeme klidně jet.“
„Ještě ne,“ odmítl Karel.
„Jasně, tak mi potom řekni.“
Tak se rozloučil. Máma se sice nerozbrečela, ale měla na krajíčku, nakonec ho však jen objala a řekla: „Budeš ten největší Fidohalerk.“
Potom k němu přišel jeho otec a řekl: „Víš, já jsem sice nebyl Fidohalerk, ale prožil jsem mnoho dobrodružství s Cyrilem Kečetrkem. A radím ti tedy z vlastní zkušenosti: chce to jen odvahu a ještě jednou odvahu. Potom vše půjde. A tohle si vezmi, je to Nuhgridová mince, velmi vzácná, dědí se to v naší rodině z otce na syna tři tisíce let. Provázelo to mé předky i mě při všech životních dobrodružstvích. Jedno z nich teď stojí před tebou. Toto ti bude připomínat mě a naše předky a všichni budeme stále s tebou.“
S tím Karlovi podal zvláštní minci. Karel ji stiskl v dlani. Cítil se absolutně prázdný a slabý, jakoby neschopný vyrovnat se hrdinstvím předkům a jakoby příliš slabý pro věci, které před ním leží.
„Díky, mějte se dobře, já…“ začal, ale nedomluvil.
Nastoupil do vlaku a přes okno ještě dlouho hleděl směrem, ve kterém se mu ztratili rodiče.
„Bude ze mě Fidohalerk a to za to stojí,“ řekl sám sobě nahlas.

„Hele, já jsem nějaký Josef, ale všichni mi říkají Strojvůdce,“ řekl strojvůdce.
„Karel,“ zašeptal Karel.
„Je to jako každý rok,“ řekl Josef a vyšel z kabiny (vlak jel automaticky, strojvůdce je na vlaku jen kvůli opravám). „Každý rok takové smutné loučení, přitom ti malí špunti ani neví, co je čeká za bezvadné věci. Hele, já jsem taky chtěl být Fidohalerk, ale nějak na mě zapomněli, když tehdá rozesílali maily. No nic, každopádně dělám pro Akademii záslužnou a dobře placenou práci, a to je povznášející. Ale tobě asi teď není do řeči, že ne?“
Karel mlčel a přemýšlel.
„Hm,“ pokračoval strojvůdce, „to nic, mě by taky nebylo do řeči. Možná bys ale rád slyšel, co teď bude. No, říct ti to musím, takže hodinu tady spolu pobudem a to už dojedeme k místu, odkud jede společný vlak pro všechny studenty na Akademii. V tom pojedeš ale jenom pár snímků, protože Fidohalerkové mají proklatě rychlé turbotunely.“
Karel nadále pokračoval v mlčení.
„No, možná bys přivítal trochu muziky. Třeba té národní,“ nabídl Josef.
Karla docela zajímalo, co myslí tou národní muzikou. Že by Metalskou hymnu? Brzy však zjistil, že o hymnu nejde, když se vozem rozezněly překrásné tóny metalu. Josef pak odněkud vytáhl šachovnici a zeptal se, jestli Karel hraje šachy. Karel ho sice neslyšel, ale hudba ho trochu uklidňovala (no, přinejmenším odváděla na jiné myšlenky), tak přikývl. A tak mu uplynul první úsek cesty.

Vlak se zastavil. Strojvůdce vypnul hudbu a vykoukl z okna.
„No nic, asi se budeme muset rozloučit,“ řekl Karlovi.
Ten se zvednul a řekl: „Díky za zábavu. Nashledanou.“
„Měj se a až budeš velký Fidohalerk, vzpomeň na dobrotivého strojvůdce, který už tři sta let jezdí stejnou dráhu a nikdo ho ještě nijak nevyznamenal.“
Karel vystoupil z lokomotivy a ta odjela. Strojvůdce už nikdy v životě neviděl. Byl skoro sám na eliniovém nástupišti ve sto metrů vysoké hale s bílým stropem. Na lavičce seděl jeden kluk, přibližně v jeho věku.
„Nazdar,“ řekl kluk.
„Nazdar,“ odpověděl Karel.
„Já jsem nějaký Franta, ale všichni mi říkají Myslivec.“
„Já jsem Karel a všichni mí říkají Karel.“
Oba dva se rozesmáli a Karel se posadil.
„Proč ti říkají Myslivec?“ zeptal se, když ho nenapadlo žádné lepší téma.
„Protože to bylo jediné, co jsem uměl říct jako malé mimino.“
Oba dva chvíli mlčeli.
„Já jsem z Metalu, a ty?“ zeptal se Karel.
„Já... …ale na tom vlastně ani nezáleží.“
„A nevíš, proč nás vybrali?“
„Nevím proč tebe, ale jsem si docela jistý, že vím, proč vybrali mě.“
To Karla docela udivilo.
„Proč?“ zeptal se.
„Všechno trefím.“
„Jak?“
„Jakkoli.“
Karel se už dál nevyptával. Najednou ho napadlo, jestli není vybrán kvůli svému otci, který se přátelil s Fidohalerkem. Děsilo ho to, myslel si že jestli jsou všichni studenti něčím výjimeční a on je tady kvůli rodičům, bude to příšerné. Najednou zalitoval, že tam je. Nepatří tam. Nepatří na to nástupiště, nepatří do té Akademie.
„Sakra, vyvíjí se to dobře, ještě tam ani nejsem a už mám kámoše,“ ozval se Myslivec.
„Cože?“ zvedl hlavu Karel.
„Ale nic. Těšíš se do školy?“
Bože, pomyslel si Karel, ten vypadá úplně spokojeně a vesele. Asi si neuvědomuje, že tady bude čtyřicet let…
„No, jsem zvědavý,“ řekl pomalu Karel.
Postupně přijížděly další a další vlaky a přivážely nové studenty. O půl jedenácté jich Karel napočítal sto šedesát a usoudil tedy, že to jsou zřejmě všichni. O chvíli později konečně přijel velký vlak a vystoupili z něj čtyři Fidohalerkové v tmavě modrých pláštích. Karel hádal, co se asi právě teď stane. Stalo se to, že si každý z Fidohalerků zavolal k sobě čtyřicet žáků. Karel si pamatoval, že jeho třída je B a šel tedy k muži volajícímu, ať k němu jdou všichni z béčka.
„Nazdar, já jsem Cyril Kečetrk, vlezte si prosím do vagónu bé,“ řekl a nastoupil do vlaku.

Karel vstoupil dovnitř a objevil se v úzké chodbičce. Chvíli v ní stál a přemýšlel, potom zahnul do prvního kupé, které spatřil. Uvnitř už seděl Myslivec a tři nějaké holky, které se zajíkaly smíchem kvůli Myslivcovým vtipům. Karel si mlčky přisedl a vyslechl pointu Myslivcova vtipu: „…ale on povídá: Pane, tohle není plazmový dekatalyzátor, to je vakuový ionizátor!“
„Pověz ještě něco!“ žadonily holky.
„Mě se už nechce, teď ať něco poví tady Karel.“
„Co, já?“ vykoktal Karel.
„Ne, ty ne!“ smál se ironicky Myslivec. „Myslel jsem toho neoarachnida za tebou!“
Jedna z dívek se sesunula smíchy na podlahu.
„Pověz teda něco ty!“ podívala se jiná na Karla.
„No, mně nic nenapadá.“
Vtom se vzduchem rozezněl hlas Cyrila Kečetrka: „Byl bych rád, kdybyste se na chvíli utišili, rád bych vám řekl něco málo ohledně organizace. Ještě jsme sice nevyjeli, ale samotná, pět set miliónů kilometrů dlouhá cesta trvá jen devět snímků, takže to řeknu radši teď. Až dojedeme, vstoupíte do chodby, nad níž je velké B. Dojdete do místnosti se sedátky, tak tam si sednete a já vám něco povím. Navíc, mnozí z vás mají možná deprese a obávají se, že nejsou těmi vyvolenými, za které je vedení naší školy má. Není to ale pravda, na vaše zařazení na tuto Akademii neměly vliv peníze, známosti či fyzické předpoklady. Důvody, proč jste byli vybráni, se dozvíte brzy, ale ne až zase tak moc brzy. No, zbytek vám řeknu za chvíli na Akademii. To je vše.“
Vzápětí se na kratičký okamžik rozmazaly všechny obrysy za oknem, něco zasyčelo a už Karel spatřil čtyři východy z místnosti ve které vlak zastavil.
„Prosím, vystupte si. Jste na místě, ze kterého se nehnete dalších čtyřicet let.“
„Tak to je maso!“ komentoval to Myslivec a Karel si vzpomněl na bývalého kamaráda, starého dobrého hackera Čendu a na ten jeho udivený výraz, když mu sdělil, jakýžto e-mail mu došel. Ale co, pomyslel si, Čenda, domov, Metal city, to bylo a už není. Teď jsem v jiném světě. Ve světě, kde jde denně o život, o velké peníze, kde jsou nejpevnější přátelství a kde si můžete dělat co chcete. Teď je v opravdovém světě!

Vstoupili do malé místnosti a když jich bylo uvnitř všech čtyřicet, dveře zasyčely a zavřely se. Byla to holá, bílá, eliniová místnost, ve které byly všechny napevno umístěné pohodlné křesla směrované směrem k velké zdi s velkým nápisem: In auto allus fest. Karel si jen vzpomínal, že allus znamenalo odvážný.
„Nevíš, co to znamená?“ zeptal se Myslivce.
„Blbneš, já maxxálsky neumím, jenom vím že aljus je odvaha,“ odpověděl on.
„No, to vím taky.“
„Já náhodou vím, co to je!“ pochlubila se jim jedna holka, která se jmenovala Lenka a o něco později vstoupila mezi Heptahydráty.
„Co?“ zeptal se Karel.
„Mám dojem, že fest je budoucí čas od slovesa být a že auto znamená já,“ řekla povýšeně.
„Takže já odvážný budu? A co znamená in?“
Jejich rozmluvu přerušil Kečetrkův příchod. Teprve teď si Karel všimnul, že ten Fidohalerk má na spánku připevněný nějaký exoimplantát. Okamžitě promluvil: „Vítám vás na Akademii pro výcvik Fidohalerků. Já jsem Cyril Kečetrk, váš třídní učitel. Jistě jste se už všichni podívali na tento nápis, musím pochválit Lenku Tečnovou za bezvadné znalosti maxxálštiny, znamená to doslova slibuji, já odvážný budu…“
„On nás odposlouchával!“ vydechla šeptem dívka sedící vedle mě.
„Je to machr, ty vole!“ zašeptal Myslivec.
Kečetrk pokračoval: „…a takový podobný slib ještě dnes všichni složíte. Já si sice myslím, že by jste ho měli skládat až na konci, ale ředitel má na to jiný názor. Takže, nejprve řeknu něco k tomu, jak to tady chodí, co je zde zakázáno a co naopak povoleno. Pět dní v týdnu máte výuku. A to sice pouze odpoledne, nepřetržitě od třináct nula - nula až do jednaadvacet nula -nula. To je jen osm hodin denně, čtyřicet týdně, dva tisíce čtyřicet ročně a osmdesát jedna tisíc šest set za celých těch čtyřicet let vašeho studia. Zde neexistují žádné prázdniny, ani letní ani jakékoliv jiné. Projdete celkem čtyři učební procesy po deseti letech. První proces A, od slova Arbitum, čili základ, potom proces B, od Bernatul lyysis [čti ljysis], tedy bojové zkušenosti, následuje C, od Cixtea [čti cixté], to znamená praxe, no a nakonec proces D, od Deunatr, což znamená strategie. Známkuje se známkami od jedné do osmi. Všechny známky se sčítají dohromady a na konci týdne se z nich spočte průměr. Podle toho budete odměněni. Ti s průměrem přesně 1,00 si budou o víkendu moci s někým pohovořit, nebo poslat vzkaz, dopis, cokoliv. Odeslané věci jsou kontrolovány námi a všechny nehodící se věci, jež měly zůstat v tajnosti odstraněny. Rozhovor je dělán tak, že promluví jedna strana, tedy vy, my to zkontrolujeme a teprve potom to shlédnou ti, se kterými se bavíte. Jejich řeč kontrolována není. Ti, co mají průměr 2,75 a menší budou mít všude přístup a budou mít vše normálně povoleno. Ti, jenž budou mít vyšší než 2,75 ale shodný nebo menší než 3,25 nemají povolen vstup do míst označených tímto znakem…“ (na zdi se najednou objevilo kolečko protnuté čtyřmi přímkami) „…a jejich osobní jídelníček bude redukován. Ti, co mají větší průměr než těchto 3,25 ale menší nebo roven 4,00 mají sice zakázán vstup na většinu společenských a zábavných míst, jsou ale bez trestu. A teď pozor! Ti, co budou mít průměr větší než 4,00 budou dostatečně potrestáni. Na tresty se můžete zeptat starších studentů. Tak, teď k vašemu bydlení. Každý z vás má poměrně velký byt (1400 m2), jehož dveře se otevírají na vaše otisky prstů. Uvnitř je kromě chodby devět pokojů – pracovna s osobním počítačem, stolem a akváriem, tělocvična, knihovna, toaleta, šatna s nekonečnou zásobou modrých plášťů, osobní zbrojnice, ložnice, hala trofejí (která slouží i jako obývák) a jídelní místnost. V jídelní místnosti není nic jiného než židle a speciální teleportační stůl, na který se podle vašeho pokynu zhmotní libovolné jídlo v libovolnou dobu. Tedy pokud nemáte trest, nebo redukci. Vaše byty vám zůstanou navždy, to znamená i po ukončení studia. Já ho mám taky a úplně stejný. To znamená, že Akademie bude navždy vaším domovem a útočištěm. Karle, být udivený je sice normální ale jestli v tom budeš pokračovat nadále, vypadne ti čelist z pantů a to bys jistě nebyl rád. Všechny byty vaší třídy jsou v koridoru Alfa na patře F, v chodbě 19. Na stejném patře je i většina vašich učeben, do učebny s názvem RT558 v chodbě 16 se sejdeme ve středu v jednu hodinu, kdy začne vaše výuka. O patro výše jsou herny a bary, o patro níže byty některých dospělých Fidohalerků, mimo jiné i můj, tak kdybyste cokoliv chtěli, najdete mě tam. Nyní zákazy. Na Akademii je zakázáno nosit jakýkoliv jiný oblek než Fidohalerkský modrý. Těch máte nekonečnou zásobu v bytech. Dále, není zakázáno mluvit sprostě, je ale zakázáno mluvit nespisovně. Proč? Protože sprosté výrazy jako třeba ***** nebo ****** jsou projevem ducha, nálady stejně jako třeba zdrobněliny, ale opačně. A nespisovný jazyk je naopak projevem debility ducha. Tedy, tak to říká ředitel, mě to je jedno, já taky mluvím nespisovně, takže si dávejte bacha jenom před ním. Další pravidlo si dobře zapamatujte. Není zakázáno vytáhnout na sebe zbraně a zaútočit, je ale zakázáno útočit jako první (takže chceš-li na někoho zaútočit, musíš ho vyprovokovat k útoku), s úmyslem zabít, nebo způsobit zranění vyššího nebo stejného stupně než sedmého podle Tejnorovy stupnice. O té se budeme brzy učit. Za další je zakázáno útočit na dospělé Fidohalerky, ti nemají na takové blbosti čas. Za další. Je zakázáno plivat na podlahu kdekoliv, mimo váš byt. Potom je zakázáno nepřijít do výuky. No, to je asi vše. Teď vás pustím do bytů naobědvat se, ve čtyři odpoledne si vás odvedu k přísaze. Teprve po přísaze budete mít povolen výstup z vaší chodby a ve vaší šatně se objeví modré pláště. A teď dotazy.“
Okamžitě se přihlásil Karel: „No, ty byty mají opravdu plochu 1400 m2 ? To je přece trochu moc, ne?“
Kečetrk se usmál a řekl: „Ano, je to moc, ale je to tak. Opravdu máte byt velikosti bitevního pole. Každý pokoj je totiž dvanáct krát dvanáct metrů velký, chodba padesát metrů dlouhá a dva metry široká.“
„Panebože, k čemu máme tolik místa?“ zeptal se Myslivec.
„Buďte rádi, takhle si nežijou ani největší boháči v nejlepších apartmá. Jo, holt nejlepší dáváme, abyste nám tím nejlepším opláceli. Ve vašem případě nejlepším výkonem.“
Už se nikdo na nic zeptat nechtěl.
„Žádné otázky? Bezva, odvedu vás pryč.“
Otevřely se dveře a on je liduprázdnými chodbami odvedl do chodby 19. Potom odešel a cvak!, obrovská chodba s dvacítkou dveří na každé straně se z obou stran uzavřela tenkými, průhlednými, nezničitelnými a zvukově izolovanými dveřmi. Karel byl na Akademii. Nadechl se a vydal hledat svůj pokoj.

Nedaleko nejzazších hranic města Metal, ve státě Metal je nádherné městečko Unn. Jeho rozdíl v porovnání s Metalem je zřejmý. Uprostřed městečka je vysoký, vždy zelený kopec, z nějž je nádherný výhled na zelené pastviny, lesy a luka, proříznutá údolím, v němž se klikatí modrá stužka řeky. Na tom kopci nyní Lucian stál, rozhlížel se po té okolní kráse a nasával čerstvý vzduch. Cítil, že se musí rozloučit s milovaným krajem, protože na druhý den odjíždí na Akademii pro výcvik Fidohalerků. Izolace a odloučení od rodiny mu starosti ani moc nedělalo a sám se tomu divil. Uvažoval nad tím tak, že se mu Fidohalerkové stanou skutečnou rodinou. Věděl však, že se mu bude stýskat po tom kraji, ze kterého vždy čerpal sílu. Pokaždé si říkal: Budu Fidohalerk, bude to úžasné, bude to vzrušující a hlavně to bude něco nového. Při svém rozjímání si ani nevšiml zvláštního muže, který k němu přišel. Muž se postavil vedle Luciana a zadíval se do dáli.
„Tenhle stát vyžaduje oběti,“ řekl Lucianovi.
„Cože?“ otočil se Lucian.
„Budeš prolévat vlastní krev, aby se jiným mohlo žít dobře. Budeš snášet bolest místo tisíců lidí. Ale i kdybys už byl v samých spárech smrti, vždy se z nich osvobodíš. Víš proč?“
„Proč?“
„Protože budeš nesmírně toužit spatřit, jak se na nekonečných pláních Starého Metalu zelená tahle Unnská tráva.“
„Kdo by sadil ve Starém Metalu Unnskou trávu?“
„Muž kráčející a umírající zároveň,“ pronesl ten muž podivným hlasem, vytáhl z objemného pláště květináč a položil ho na zem, kousek od Luciana.
„Není takové bolesti, kterou by Metalský muž nepodstoupil pro své blízké,“ zašeptal ještě a zmizel.
Lucian by skoro řekl, že se mu jen něco zdálo, ale květináč byl opravdový, z porcelánu. Potom si uvědomil, co musí udělat. Vlastní ruce zarazil hluboko do země a vytáhl trs trávy i s hlínou a kořeny. Celé to opatrně vložil do květináče.
„Vezmu si kousek domova s sebou a nikdy nebudu v úzkých. V této krajině vyrůstali mí předci, silní bojovníci. Oni všichni šlapali po této trávě a když ji budu mít s sebou, i oni budou skrze ni se mnou.“
Jak moc se už tehdy podobal mocným Krajským válečníkům, hlavně těm největším, těch o kterých dějiny vyprávěly s posvátnou úctou – H’taruen, Kref a Sten. Jen málo lidí se dokázalo těmto Krajům vyrovnat. Mezi nimi byli například Cyril Kečetrk a Metoděj Akniluoj.

A druhý den šel v doprovodu rodičů směrem na nádraží. Květináč obouruč svíral a cítil se s ním jako ten nejsilnější a největší muž. Klidně by se jen se svým květináčem postavil celému Metalu, všem Fidohalerkům. Celé nástupiště bylo skoro prázdné, až na pár bezdomovců. Po krátkém rozloučení s nevlastními rodiči Lucian vstoupil do prázdného jednovagónového vlaku.
„Připraven?“ zeptal se strojvůdce.
„Jasně,“ kývl Lucian a vlak se rozjel.

Zatímco se mladý Lucian a Karel vezli vlakem, aniž by cokoliv tušili, v daleké zemi Zadního Maxxálska se šestnáctiletý Kirelilak bál o své zdraví. Odmala měl spálenou levou část obličeje a proto se mu ostatní Dexské děcka smály. Teď zrovna šel úzkou chodbou hlávky, když ho obstoupila parta mnohem silnějších dorostenců.
„Ale, ale, náš mločí muž jde!“ smál se maxxálsky největší z nich. „Jestlipak neseš prachy?“
„Nenesu,“ zamumlal Kirelilak.
Kirelilak nenáviděl řády. Předepisují mu, co má dělat. Například, že musí chodit na hodiny ekonomie. A setkávat se tam s nimi. Od mládí fandil anarchismu. Věděl, že kdyby byl anarchismus, mohl by je klidně zabít ve spánku a nic by to neznamenalo. Nikdo by mu za to nic neřekl.
„Tak on nenese, spratek drzý, asi chce dostat do nosu,“ řekl jeden z nich.
„Chceš dostat do nosu?“ zeptal se druhý.
„Ne,“ špitl Kirelilak.
„Řekni: prosím, ne.“
„Prosím…“
Kirelilak se ale neudržel a dal se na útěk. Jeden z party ho chytil a přimáčkl ke zdi. Vyděšený Kirelilak vypískl strachem. Dorostenec ho okamžitě pustil a na chodbu vyběhl sedmdesáti sedmiletý profesor Dell (jenž se v budoucnu dopracoval až k postu generála Dexské armády a po zániku Dexské říše se dokonce stal členem slavných Heptahydrátů).
„Co se to tady děje?“ řekl přísně. „Myslíš si snad Kirelilaku, že jsi v divočině? Tady jsi v hlávce a musíš dodržovat řády! Řády a disciplína! To je to jediné, co tě tady může udržet na živu! Rozumíš?“
„Ale, pane… …oni mě…“ začal Kirelilak zoufale.
„Nechci slyšet výmluvy,“ utnul ho Dell, „do zítřka napíšeš stokrát Nebudu vřískat na chodbách a budu dodržovat všechny řády, neboť je vymysleli mí moudří předci.“
„Proč mám opisovat takovou blbou větu?“ křičel Kirelilak.
„Protože pravidla jsou dána a jsou neměnná. A za drzost uděláš okamžitě dvacet kliků. Abys pochopil význam slova poslušnost. Nemysli si, že protože se svým bizarním obličejem vypadáš jako neomlok ti dovoluje se tak chovat!“
Všichni okolo se rozesmáli, i Dell, jen kolemjdoucí Ni'ja ho politovala. Kirelilak zrudnul a v duchu se zapřísahal že se všem pomstí.
Vyhrožoval: „Jendou tady nastolím anarchii a budu šířit strach! Nikdo z vás nebude klidně spát!“
Ale dorostenci se mu jen smáli. Jediná patnáctiletá Ni'ja, citlivá dívka, která šla kolem ho politovala a odvedla pryč.
„Nesmíš se nechat ovládnout hněvem,“ říkala mu Ni'ja.
Ale Kirelilak ji neposlouchal. Však on jednou zesílí a potom všichni uvidí, hlavně Dell! Neomlok vám ještě ukáže!