Za všechno může Pandora

Autor: Branwen <branwen2005(at)volny.cz>, Téma: Fejetony, Vydáno dne: 17. 08. 2007

Anebo snad ne??

                 
Toho  dne se vrátila Pandora z trhu jako obvykle, ale kromě košíku se zeleninou nesla ještě něco - skříňku z růžového dřeva, bohatě vykládanou zlatem a perletí. A vypadala vážně zmateně.

Její manžel Leonides si právě hověl ve stínu fíkovníku a věnoval se několika důležitým činnostem současně : uždiboval placku s kozím sýrem, přikusoval zelené olivy a všechno to zapíjel trpkým červeným vínem  z loňské sklizně. A ještě při tom stíhal pozorovat párek pěnic ve větvích nad sebou. Vskutku obdivuhodný výkon. Pandora by se neodvážila jej vyrušovat z tak bohulibé činnosti, ale musela se s někým podělit  o svůj zážitek a po ruce nebyl nikdo kromě Leonida.

Přistoupila tedy  k němu a řekla:
„Představ si, co se mi před chvílí přihodilo. Jdu z trhu a kousek od našeho domu potkám samotného Dia..."
„Cože, Dia?!" vykřikl Leonides a málem se udusil olivou, kterou právě žvýkal. Vyplivl pecku a sklesle pravil:
 „Tak už je to tady! Zeus zase vyrazil mezi smrtelníky.Tys ho potkala, on se do tebe zamiloval a za devět měsíců mi bude v baráku vřískat parchant. Sice božskej,  ale parchant. Říkali chlapi v taverně, že Zeus prej svádí ženský na potkání - to máš... Ledu... Dafne.... Europu..."
„Co to plácáš?" podivila se Pandora. „ O sexu tu přece nepadlo ani slovo. Zeus se do mě nezamiloval, jen mi daroval tuhle skříňku. No, chápeš to?"
 „Chápu," řekl Leonides.

Pandora byla mrňavá osůbka, ale vážila tolik, že by se z ní daly udělat Pandory tři - štíhlé jako nymfy, s ňadry jako panenská jablíčka (Leonides se na okamžik zasnil.) A taky měla lupy.  Leonides vskutku chápal, že do někoho takového se vládce bohů ani zamilovat nemohl.

„Ty to vážně chápeš?" řekla Pandora nevěřícně. „Že mi jen tak pro nic za nic  daroval takovou vzácnou věc?"
 „Totiž - nechápu,"opravil se Leonides. „Ale třeba ti ji nedal pro nic za nic... třeba za to bude něco chtít... třeba později... trošku něhy?" dodal vyčkávavě.
„Tak později... trošku něhy..!"vřískla Pandora. „ Zeus je muž činu, tedy -  bůh činu! Kdyby se mnou chtěl dělat to, co si myslíš, že by chtěl dělat, tak by to udělal rovnou! A netrvalo by mu to měsíc jako tobě!"
„Snad jsem zas  tolik neřekl," couvl rychle Leonides.  „Jenom přemýšlím nahlas. Když ne tohle, tak možná ... už to mám ! Jmenuješ se přece Pandora - to znamená Vším obdařená. Možná, že si Nejvyšší uvědomil, že tě při tvém narození neobdařil úplně vším a rozhodl se to prostě napravit?"
„To už je lepší nápad," pravila Pandora, „ale jak potom  vysvětlíš, že mi výslovně zakázal tu skříňku otevřít? Na co je mi skříňka, když si do ní ani nemohu uložit šperky?"
„Vždyť žádné šperky nemáš," podivil se Leonides.
„Ale mohla bych mít, kdybys nebyl takový budižkničemu!... Třeba jsou nějaké šperky uvnitř," řekla s nadějí v hlase Pandora, ale on jí tu naději hned vzal.
„Nesmíš ji přece otevřít," připomněl jí.
„Ani malounko nakouknout?"
„Ani malounko nakouknout!"
„Stejně by to nešlo," povzdychla si Pandora. „Je tam nějaký divný zámek a já jsem jen hloupá ženská. Beztak bych ho určitě neuměla odemknout."

Položila skříňku na lehátko vedle svého muže.
„Bohové mají někdy divné nápady. Takový dar-nedar! Mám prostě smůlu, tak je to! Jdu vařit oběd," řekla  otráveně a zmizela v domě.

Leonides chvíli skříňku pozoroval. Bylo nad slunce jasnější, že jde opravdu o drahou věc. A kdoví, jaké poklady se skrývají uvnitř!

Rychle se ujistil, že jeho žena se skutečně motá kolem ohniště a pak vzal skříňku opatrně do ruky. Zeus sice výslovně zakázal tu věc otevřít, ale zakázal to jenom Pandoře. O Leonidovi nepadlo ani slovo. A co není zakázáno, je, jak známo, dovoleno.
Pandora je hloupá slepice, co občas neumí zapnout ani přezku na plášti, ale pro normálního chlapa tohle nebude žádný problém. Ale ať se Leonides lopotil , jak chtěl, ani on nedokázal důmyslný zámeček překonat.

To by v tom byl čert, abych se nedostal dovnitř, pomyslel si, nejspíš to ale  bude chtít nějaké nástroje,  a hned začal v duchu probírat známé řemeslníky, který že z nich by mohl mít vhodný vercajk na takovou prácičku. Ihned vyloučil kováře, truhláře a  platnéře (moc hrubé), chvíli přemýšlel nad kovotepcem a pak se praštil do čela: Zlatník! Ten má droboučké kleštičky, dlátka a rydla - jako dělané na tuhle fajnovost. Popadl tedy skříňku pod paži a nenápadně se vytratil ze zahrady.

Pandora dovařila polední jídlo a šla Leonida zavolat ke stolu.
Jenže ouha! Lehátko bylo prázdné a po jejím manželovi se slehla zem. Co však bylo horší - zmizela i skříňka.

Pandory se zmocnilo neblahé tušení.
Vyběhla na ulici, ale tam nebylo ani živé duše, jak se také na tuto žhavou polední hodinu slušelo. Avšak z agory, která se nacházela hned vedle, doléhala až sem směsice vzrušených hlasů. Pandora se vydala za nimi.

Uviděla hlouček lidí a uprostřed - ó ,  velký Die! - se skláněl Leonides se zlatníkem Aglaiem nad tou zpropadenou skříňkou.

To bude průšvih, pomyslela si Pandora a dala se do běhu, až  se jí tukové polštáře natřásaly.
A byl to průšvih, jak se patří, protože Aglaiovi se podařilo tu věc skutečně otevřít.

Vykládané víko vylétlo vzhůru, přičemž praštilo Leonida do čela, a z nitra skříňky se vyvalil obrovský černý mrak, který se nad vyděšenými lidmi svíjel jako klubko hadů. Pak se ozvaly příšerné skřeky, ale to už čumilové na nic nečekali a rozprchli se jako hejno vrabců, do něhož někdo hodil kámen.

Mrak ještě jednou zakroužil nad městem a pak se rozprskl na milion drobných částic, které se rozlétly do celého světa. Byly to nemoci, války, lež , pomluva, hněv a závist - zlomyslný dar bohů lidem, kterým se do té doby vedlo až příliš dobře.

A seshora se ozval hromový hlas:
„Vidíš, cos provedla! Tvou vinou teď lidé okusí hořkosti a utrpení, které dosud nezažili. Jen proto, že jsi byla příliš zvědavá a neposlušná!"

„Ale, hromovládný Die,"namítla nesměle Pandora, „já přece tu skříňku neotevřela! To on.."
 „Kdo on?"
 „Můj manž..." Pandora se rozhlédla kolem, ale po Leonidovi nebylo ani stopy. Stála sama samotinká uprostřed prázdné ulice a u nohou se jí válel ten danajský dar.

„To není fér!" vykřikla, ale odpovědí jí byl jenom dunivý smích vládce bohů.
 Popadla tedy prázdnou skříňku a rázným krokem vykročila k domovu.
 Co se stalo pak, už pověst neříká.

I když to Leonides nejspíš  od rozezlené Pandory pěkně schytal, byla to už jednou provždy právě  jeho žena, kdo prý zavinil všechny patálie, které pak pronásledovaly lidstvo v dalších tisíciletích.

Takže, dámy -  až vám zase někdo bude chtít něco darovat, jen tak pro nic za nic, pošlete ho do horoucích pekel, i kdyby to byl sám Zeus Hromovládce. Jinak se v tom my ženské povezeme znova - a to přece není fér, co říkáte?