Skoky (3): průzkum domu

Autor: Foton <Svaty.Foton(at)seznam.cz>, Téma: Mystery, Vydáno dne: 19. 08. 2007

Po trápení s podivným schodištěm bloumám po chodbách domu, dávám se do řeči se zvláštními lidmi, objevuji tajemný papír. Necítím se tu moc ve své kůži.

„...Bác - dopadám na pevnou zem, a lehnu vyčerpáním."

        Po chvilkách mrákoty se probouzím na podlaží toho domu u výstupu z točitého schodiště. Je to třetí patro, což symbolizuje velká trojka naproti mně. Jsem unavený z toho šíleného zážitku na schodech, moc mi to nemyslí, ale přesto se rozhlížím okolo sebe. Tak vida, to schodiště má přeci jen konec, ve třetím poschodí - konečně jsem se vrátil do reality. Když vyhlédnu z okna, vidím přesně stejnou ulici, po jaké jsem kráčel před vstupem do domu. Moje výška nad ní odpovídá výšce tří pater domu. Když vejdu schody a podívám se dolů, normálně vidím tři zatočení a přízemí. Když heknu, tak malá ozvěna slyšet je, ale hned se ztratí, tak, jak je běžné. Sejdu do druhého patra a zase zpět, nic zvláštního. Iluze pominula. Ještě se rozhlédnu po stropě a po stěnách, ale po nějakých zrcadlech, promítačkách nebo dalších přístrojích ani památky. S oddechem si sednu na zem a relaxuji. Přede mnou je rovná chodba, kde na jedné straně jsou okna, a na straně druhé výklenky ve stěně, ve kterých se nacházejí dveře od bytů, možná i jiných místností. Chodba na konci zatáčí do pravého úhlu doprava. Jak sedím, od prvních dveří se line hudba. Takové příjemné jazzové improvizace, klavír, dva saxofony, doprovází basa a samozřejmě bubeník. Tento styl hudby miluji. Asi tak 45 minut zasněně poslouchám. Rozhodoval jsem se, jestli ty lidi navštívím (můj citlivý hudební sluch mi říkal, že je to určitě živá kapela), ale nakonec jsem si řekl, že nebudu obtěžovat. Už jsem si odpočinul, tak vstanu a jdu chodbou.

       Všiml jsem si jedné věci: nad každými dveřmi je zelené a červené světlo, z nichž právě jedno svítí. Asi identifikátor toho, zda „jsou doma" nebo ne. Po straně je navíc černá krabička s magnetickým snímačem a tlačítkem zvonku. O identifikátoru se teď mohu přesvědčit: ze schodiště vystupuje jeden muž a jde sem. Je trochu zavalitý, středního věku, a s nevraživým pohledem. U mě se zastaví, změří si mě pohledem a zeptá se:
„Hledáte někoho"?
„No, ani ne.....", váhám, co mu mám říct, až nakonec zablekotám: „...vlastně ano...".
„Sakra, odpovídejte jasně! Kdo to je?", odsekl muž.
„Hledám tu jednu dívku, patnáctiletou..."
„Tak takhlé, za ženskejma lozí, vy jste mi tedy pěkný ptáček. Jak se jmenuje ta vaše kráska?", řekl výsměšným tónem.
„To já bohužel nevím. Ale určitě bydlí tady. Intuitivně to cítím. Já nějak dokáži silně vnímat její přítomnost, sám nevím, čím to...".
„Poslouchej, a nejseš ty takhle trochu ožralej, co? Takový kecy, já ji silně cítím... z toho by se jeden... to si zastrč někam! A vůbec, nevidím tě tu moc rád, ty podivíne. Chápeš? Jasný?!", houkl mi skoro do obličeje, a šel dál.
Protivný chlap. Pozoroval jsem ho, jak zašel ke svým dveřím. Svítilo tam červené světlo, on k postrannímu snímači přiložil kartu, dveře cvakly a rozsvítila se zelená. Vešel dovnitř a zabouchl za sebou. Zelená stále svítila. To odpovídá. Zabočil jsem na chodbě doprava, a za chvíli jsem měl příležitost si ověřit opačnou hypotézu. Ze dveří, nad nimiž svítila zelená, vyšla jedna dívka, vyzývavě oblečená, silně nalíčená a celkem působila dost namyšleným dojmem. Podobnou kartou zamkla a rozsvítila se červená. Při setkání se mnou mi řekla ochraptělým hlasem:
„Nazdáár, bejku.". Táhl z ní silně cigaretový kouř, pivo a ještě možná něco.
„Ahoj... můžu se tě zeptat?", vlídným tónem jsem odpověděl.
Načež propukla v děsný smích, nebo jak se v těchto kruzích říká, výtlem, se kterým kráčela ven, div, že se neskácela. Prokládala to zamumláním jako: „Tak ten je teda hustej.". Smích ji trval celou cestu. Potom na předchozí chodbě bouchly dveře, a z nich zařval po hlase ten muž, se kterým jsem hovořil předtím:
„Himmel Herr Gott Donnerwetter, co zas má tohle být? Vypadni, ty cácoro! Ach, ta dnešní mládež, nic neumí, jen se flákat, jsou věčně zfetovaný.... Já už vím. To byl tamten otrapa. Něco ji nakukal.... Jen počkej, ty zmetku, až se mi dostaneš do ruky! Nadělám z tebe řešeto, že ještě ve vlastním hrobě budeš zpytovat svědomí!!"
Polekal jsem se, a utíkal dál. Skokem jsem se hned přemístil opodál k výtahu. Ten byl zde, tak jsem hned vstoupil dovnitř. Trochu mě udivila ovládací tlačítka. Odtud jsem se mohl dostat jen do poschodí 2., 3., 5., a 7. A jak se jede do čtvrtého a šestého? Moc jsem ale nepřemýšlel a stiskl sedmičku.

       Sedmé patro bylo jinak uspořádané. Chodba od výtahu byla krátká, s dveřmi na každé straně, a na konci se větvila vlevo a vpravo. Druhé dveře vlevo mě upoutaly. Byly fialové, a  skvěl se na nich staročínský symbol jin&jang, a jeden složitý obrazec patrně fraktální struktury. Ucítil jsem závan tibetské vonné tyčinky. Bydlel tam jakýsi Abejop Ťuíl-Chi Pojeba. Jak si tak zkoumavě prohlížím složitý obrazec, zpod dveří mi někdo prostrčí papír. Vytáhnu ho. Je přeložený napůl a na vnitřní straně by se měl nacházet text. Jenže skoro po celé délce je jakoby slepený - spíše přivařený. Ať chci, jak chci, za Boha nemohu ty dvě části od sebe dostat. Už by hrozilo přetržení papíru, jenže to nechci. Vzápětí mě vyrušilo klapnutí protějších dveří. Papír jsem si založil do kapsy. Z nich vyšel nenápadný, starší muž s oholenou hlavou, oděný do červeného roucha, jako mají buddhističtí mniši. Jemně se i uklonil a řekl: „Milý synu, na tomto světě je vše tak pomíjivé. Perfektní zážitek, neobyčejný počin duševní, i když nezapomenutelné jsou, brzy se vytratí a vyhoří jak vyčerpané palivo. Nikdy nemáš všechny výjimečnosti pohromadě. Nikdy nebude existovat okamžik v životě tvém, jež by byl lepší, než všechny ostatní. Plyň v toku času, jež tě obklopuje."
Načež v naprostém klidu odkráčel k nejbližšímu oknu a pružně z něho vyskočil. Se sedmého patra! Podle odhadu výšky jednoho patra to dělá asi 22,4 metrů. Než jsem stačil vykřiknout, už se asi rozplácl na zemi. Rychle jsem došel k tomu oknu a viděl jsem červenou postavičku nataženou uprostřed téměř prázdné ulice. Prošli tam jen dva lidé, jako by si ho vůbec nevšimli. Asi byl nějak totálně smířený s realitou a na všechno rezignoval. Jak se tak dívám z okna, zpozoruji něco zvláštního. Nahoře letí taková modře blikající koule. Je celkem malá, ze všech stran stejná a vydává jasný, blyštivý svit. Vůbec nevím jak, ale dobře se udrží ve vzduchu a elegantně proletuje mezi domy. Jako by po něčem pátrala. Snese se dolu k mrtvému mnichovi, tam zasvítí zeleně, a teď se mi zdá, že míří ke mně, zpět v modrém. To se mi moc nelíbilo a radši jsem odešel.

       Došel jsem až na konec pravé chodby a objevil další výtah. Stiskl jsem tlačítko, dveře se otevřely a já vešel dovnitř. Co mi však málem vyrazilo dech je, že na ovládacím panelu jsou jen tlačítka 7 a 11. Nikam jinam tento výtah nejezdí? Opravdu zvláštní dům. Za prvé poschodí asi nemají jednotné uspořádání. A potom tu neexistuje jednotný výtah jezdící do všech pater, nýbrž je to všelijak rozkouskované. Kdo by se chtěl dostat do jiných poschodí, musí zkrátka bloudit a vyhledávat další výtahy nebo schodiště. Tyto dva výtahy mohou do druhého, třetího..... moment, 2, 3, 5, 7 a 11 - to jsou všechno prvočísla. Zajímavé, začíná to snad mít nějakou logiku. Asi hodně spletitou logiku.
Stiskl jsem tlačítko 11, dveře se zavřely a ozval se slabý hukot elektromotoru.