Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte

Autor: Branwen <branwen2005(at)volny.cz>, Téma: Fejetony, Vydáno dne: 22. 08. 2007

Aneb Mé návraty k přírodě - část 1.



Lidé se pořád někam s oblibou vracejí. Ke kořenům, k tradicím, k polozapomenutým řemeslům a zvykům. Někteří si hrají na Kelty, jiní na středověké válečníky a další třeba na Indiány. Ovšem nejčastější jsou návraty k přírodě.
Eko-Bio-Organic. Tři moderní božstva, která vyznává čím dál víc lidí. Všichni sice víme, co ta slova znamenají, ale jen málokdo tuší, jaké strasti jest lze překonávati těm, kdo chtějí aplikovat zdravý životní styl zdravě v praxi- třeba od semínka s láskou vloženého do půdy až po výsledný produkt na talíři.

„Bože, to je nádhera!" zvolala jsem nadšeně a rozpřáhla náruč, jako bych chtěla obejmout vše , co leželo přede mnou jako na dlani - dům, pole i zahradu. Nedivte se, právě jsem byla po deseti letech osvobozena z panelákové králíkárny 2+1 a celý tento  nový obrovský prostor patřil jenom a jenom mně ( a mému manželovi - pochopitelně).


Stará chalupa, která se právě stala naším majetkem, nebyla sice nic moc - střechu bylo nutno lehce poopravit, aby se z při prvním lijáku nestal z parádní světnice parádní bazén, taky komín trčel trochu nakřivo, jakoby už nemohl unést ten objemný koláč čapího hnízda,  a suchý záchod na dvorku sliboval úchvatná dobrodružství při nočních výpravách za vykonáním nutné potřeby. Ale to všechno byly zanedbatelné prkotinky, protože ... protože za chalupou se rozkládala velká, byť poněkud zanedbaná zahrada a za ní ještě pruh záhumenkového pole.

Městský člověk, odchovaný levnou zeleninou ze supermarketů, ani netuší, jak mohou chutnat brambory vlastnoručně vypěstované bez použití chemie. A přesně to bylo ono, co jsem měla v úmyslu s tím polem podniknout.
Městský člověk už vůbec netuší, jak ukrutně bolí záda a ruce a celé tělo, když se veškerá vaše mechanizace skládá z motyky a železných hrábí. Vyrobit tímto způsobem dostatečně hluboké brázdy, uložit hlízy a zase to celé zahrnout bylo úkolem hodným Herkula. Sílu mi dodávalo jen pomyšlení na žluťoučkou a vonící bramborovou kaši, jakou jsem si pamatovala ze svého dětství.
Než se duben sešel s májem, odpočívala  sadba hluboko v zemi a já chodila každý den kontrolovat, jestli se už rostlinky derou na svět. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec jsem se dočkala.
První tmavě zelené lístky vykoukly z vlhké hlíny a pak už jen sílily a natahovaly se za sluncem. Byla na ně radost pohledět. Jednoho dne však přišla pohroma.

Právě jsem se kochala rozložitými keříky a těšila se na bohatou úrodu, když tu jsem v brázdě spatřila cosi nečekaného. Zavalitý tvoreček si to  štrádoval mezi hrudkami hlíny a černožluté krovky se mu vesele leskly ve slunečním světle. Propána - americký brouk, škůdce největší!
A já jako naschvál neměla po ruce žádného nadšeného svazáka, který by se s Internacionálou na rtech pustil do lítého boje s kapitalistickým záškodníkem.
Poraď si , jak umíš, řekl by můj muž , a tak jsem se shýbla a sebrala brouka ze země. A nebyl tam jen jeden! Za chvíli jsem měla plnou dlaň a ty potvory mě tak lechtaly ve snaze dostat se z mého sevření, až jsem to nevydržela a ruku otevřela. Mandelinky bleskurychle zmizely pod bramborovými keříky, kde posléze patrně oddávaly nezřízenému smilstvu a plození nové generace.

„No problem," pravil lakonicky manžel, když jsem mu se slzami v očích sdělovala tu Jobovu zprávu. "Koupím postřik a do dvou dní je po nich."
„Nikdy!" vykřikla jsem. „Tady se bude všechno dělat přirozeně, biologicky a ekologicky, žádnou smradlavou chemii tu nechci ani vidět!"
„Jak je libo," odtušil nevzrušeně, „já mám i tak své práce nad hlavu. Ale ty ..." odmlčel se, „ ty by ses neměla tak často dívat na Ranč u zelené sedmy," dodal s potměšilým úsměvem.
Patrně tím chtěl naznačit, že mu připomínám lehce potrhlou maminku Kudrnovou, ale mě tím tedy rozhodně nemohl urazit.

Zuřivě jsem se pustila do hledání nějakého zaručeně neškodného, biologicky odbouratelného prostředku na hubení mandelinek. Jediné, co jsem našla, byl bakteriální přípravek, který způsoboval larvám blíže neurčenou , avšak smrtelnou chorobu. Bohužel se přestal vyrábět už před rokem.
„To víte, chemická lobby... přišli by tím  o miliardy za postřiky," pravil konspirativním šepotem prodavač v drogerii. No fajn, chemická lobby sice nezchudla, ale já měla pořád prázdné ruce. A čas běžel. Na svět přišly první generace nenasytných larev. Netrvalo dlouho a původně bujné keříky se začínaly měnit v ožrané kostlivce. Užuž jsem to chtěla vzdát, když vtom - bingo!

V jednom naučně-populárním  článku  jsem objevila krátkou, leč zásadní větičku. Jedinými ptáky, kteří jsou ochotni požírat larvy mandelinek, jsou krůty domácí. Že mě to nenapadlo dřív! Vždyť krůta pochází stejně jako mandelinka z Nového světa, ergo kladívko je jejím přirozeným nepřítelem! Ona si dopřeje kvalitní masitou stravu, díky níž naroste do velikosti přesahující možnosti mé elektrické trouby, a přitom jen tak mimochodem zbaví mé latifundie zákeřného škůdce.

Manžel si napřed zaťukal na čelo, ale já trvala na svém. Koupil tedy čtyři odrostlá krůťata.
Přiznám se, že mě ti špinaví, místy až na kůži ozobaní chromajzlíci zklamali. Místo, aby se měli čile k světu, jen posedávali a nejevili zájem ani o mě , ani o připravenou potravu. To že jsou bojovníci s americkým broukem, no nazdar! pomyslela jsem si při pohledu na ně.
Za dva dny naštěstí přestali trucovat, zhltli mísu granulí a při mém příchodu vydávali zvuky, které se daly docela dobře vyložit jako krůtí pozdrav.
Za týden bylo mé komando připraveno vyrazit na svou první misi. Ostatně bylo už načase, pokud jsem chtěla zachránit alespoň zbytek  úrody. Vyhnala jsem je mezi řádky a čekala, co se bude dít. Nedělo se nic.

Krůty se zvolna procházely s hlavou na stranu, čímž poněkud připomínaly Miloše Zemana, a svýma tmavýma očima pozorně sledovaly, jak před nimi poskakuju a ukazuju jim ta nejchutnější sousta.
„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte," povzbuzovala jsem je jako Jan Žižka husity.
Marně.
Jen tiše cvrlikaly jako miniaturní verze velociraptorů, kteří ostatně patřili mezi jejich prapředky, a to bylo taky všechno. Bohužel bojovnost a touhu lovit a zabíjet  po těchto dravých dinosaurech zcela evidentně nezdědily.

Po hodině poskakování jsem měla plné sandály hlíny a těch tupých opeřenců až po krk. Krůty to zřejmě vycítily a jako jeden muž se obrátily a odpochodovaly zpátky domů.
Jen počkejte, pomyslela jsem krvežíznivě , uvidíme, co uděláte zítra, když teď nedostanete nažrat.
Neudělaly nic, jen na mě vrhaly vyčítavé pohledy, ale já neustoupila. Večer měly opět prázdnou misku, ale ani to je nedonutilo k akci. Třetí den se jejich vyčítavé pohledy změnily ve výhružné hudrování a já konečně kapitulovala. Nazítří na mé milované políčko vtrhla ta mrcha chemie a s konečnou platností vyhubila všechny mandelinky až do třetího kolena.

Co vám mám povídat, brambory byly skvělé, žluťoučké a rozplývající se na jazyku  - a krůty nakonec také. Ostatně já -  jako správný městský člověk -  bych nepozřela ani sousto z krůty vykrmené vykrmenými larvami mandelinek. No , řekněte sami,  takový fujtabl!