Jedenáctiletý Axel Lonelake

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Psychologické Drama, Vydáno dne: 22. 08. 2007

Nikdy neříkej nikdy.

Myslím, že to od minulých Vánoc byla hotová věčnost. I děda si to myslel, protože říkal, že se tenhle rok vlekl strašně pomalu. Napadlo mě, že mi to ten rok udělal schválně, totiž že se tak vlekl, protože věděl, že se strašně těším na Vánoce a nechtěl mi je dopřát. Ale když jsem to dědovi řekl, jaký je rok prašivý skunk, protože přesně tak by to řekl kovboj Marley, který byl v neděli v televizi a já jsem musel dlouho přemlouvat mamku, abych se na něj mohl dívat, protože byl strašně pozdě v noci, tak se na to děda jenom trochu usmál a když potom odcházel nalít nám do hrnků čaj, slyšel jsem ho brumlat něco, jako že už jsem skoro chlap a že nemůžu přece pořád mlít takové blbosti, čímž mě ovšem dvojnásob smrtelně urazil, protože já jsem chlap úplný a ne jenom skoro, sám děda mi to kdysi říkal, tak proč je teď sám se sebou v kontradikci, a za druhé, copak já melu nějaké blbosti, vždyť jsem k tomu závěru došel logickou analýzou. Kdybyste náhodou nevěděli, co to je kontradikce a analýza, tak jsou to takové finty, podle kterých všichni vědci vymýšlejí strašná moudra a které jsem našel v takové tlusté knížce, jmenovala se Logika, což mě samozřejmě strašně zajímalo, protože učitel nám ve škole říkal, že musíme logicky myslet a já jsem tehdy nevěděl, co to je; no, Magda to sice věděla, ale zrovna si nevzpomínala a Brian to taky věděl, jenom ne přesně. Ještě, že to ten pán, který napsal tu knížku, věděl přesně a taky si vzpomínal, protože jinak by tu knížku napsat asi nemohl. Sice nechápu odkud to věděl, když to napsal až on, ale to je jedno.

Hlavně že jsem teď zase tady a že to pořád funguje, z čehož mám radost. Víte, on Brian se mi totiž zase posmíval a říkal, že to už nebude fungovat, protože to funguje jenom pro malé děcka. Sice jsem mu ani trochu nevěřil, ale stejně jsem rád, že neměl pravdu. Ale když tady teď tak stojím, tak se mi vlastně ani nechce všechno vám to povídat. Nechce se mi ani o tom mluvit, takže vám to asi nepovím.

I když… …mamka vždycky říká, že když o něčem budu mluvit, tak mi to pomůže, jenže já teď nevím. Pořád mám pocit, jako by se to všechno dělo znovu, když to říkám nahlas. Bylo to všechno takové zvláštní. Hráli jsme sice to divadlo, kvůli kterému jsem předtím, když bylo venku horko, psal scénář, a měli jsme z něho radost, ale teď už mi to vlastně ani tak veselé nepřipadá.

„Budeme hrát válečnou hru!“ řekl jsem předtím dědovi. „Budou tam vojáci, tanky a všichni budou střílet a…“
„Počkej,“ skočil mi do řeči děda, i když to nebylo vůbec slušné, protože mi rodiče pořád opakují, že skákat lidem do řeči se nesmí. „Proč zrovna o válce?“
Řekl jsem mu, že válka je fajn, protože jsem ji viděl v televizi a bylo to strašně napínavé, jenže on si ke mně sedl a dlouho vyprávěl, jak on bojoval ve válce, no, nepamatuji si, co všechno mi už říkal, no, nakonec mi poradil, abych udělal něco jako je Kouzelná paseka, jenže to jsem se mu vysmál, protože on asi nevěděl, že Kouzelnou paseku už dávno v televizi zrušili, jenže pak jsem měl z toho všeho takový zvláštní pocit, když jsem šel domů, a scénář ještě večer přepsal na pohádku. Druhý den jsem ho přinesl do školy a i když jsem ho chtěl všem ukázat až potom, až se po škole sejdeme v parku, ukázal jsem ho Magdě už hned ráno.
„Je to pěkná blbost,“ řekla a ani si to pořádně nepřečetla.
Tak jsem se naštval a řekl, že když se jí to nelíbí, tak si taky můžu najít jinou herečku, však v televizi jich je dost, ale ona odpověděla, že tohle nebude hrát nikdo, to už jsem se urazil, natočil se v lavici od ní a vůbec jí už neodpovídal.
„Hele,“ řekla potom už trochu jiným hlasem, „vlastně to není zas tak špatné, akorát nechápu, proč musím hrát prase.“
Pořád jsem nic neříkal, až nakonec se usmála, chytila mě za rameno, proti mé vůli otočila, a řekla: „Ale tak, já to klidně zahraju.“
„Fakt? A nevadí ti, že budeš prase?“
„No,“ ušklíbla se, „vadí, ale snad to přežiju.“
Když jsem pak, po škole, ukazoval scénář ostatním, tak nejen že nedošlo na Magdina slova, ale právě naopak, všichni byli přímo nadšeni mou tvůrčí genialitou.

Od té doby jsme se vždycky po škole scházeli v parku, kde jsme cvičili naši hru a když zrovna v parku třeba pršelo, tak jsme chodili do takové té staré boudy, která stojí za naší školou a je plná zajímavých věcí jako jsou třeba pily a sekery, jenže to se zase nelíbilo školníkovi, který běhal kolem s rýčem a řval, že mu plašíme kanárky, které si chová ve velkém teráriu na školním pozemku, načež když jsem viděl jeho zběsilost, nabídl jsem mu v naší hře roli barbarského bijce, místo toho aby byl však šťastný, že se může stát slavným a bohatým, školník začal běsnit ještě víc, mlátit do všeho kolem sebe rýčem a nakonec řekl, že si i ředitel stěžoval, protože rušíme celé odpolední vyučování, tak jsem mu chtěl na usmířenou nabídnout jeden čokoládový bonbón, no sice nebyl už úplně nejnovější, vlastně jsem ho v tu chvíli úplně náhodou našel odbalený v kapse, ale jedlý určitě by, však jsem ho taky snědl, poté co školník začal blednout, zlomil rýč o koleno, hodil s ním do kouta a šel do školní dílny, chlastat denaturák, jak poznamenal Brian, což nevím, jak mohl vědět, já jsem třeba ani netušil, co by to ten denaturák mohl být, ale vzhledem k tomu, že nature je příroda, tak asi něco opravdu proti přírodě, za což ovšem školník zajisté skončí v pekle, jak to říká kněz a ten to přece musí vědět, ten po nocích mluví s Bohem, což je sice zajímavá představa, ale děda říkal, že to je pěkný nesmysl a že jestli to ten kněz myslí vážně, tak je to buď blázen nebo alkoholik a já jsem jenom pokýval hlavou, protože jsem moc dobře věděl, kdo je to alkoholik, to je takový chlap, který má ve sklepě spoustu sudů, nádob a všelijak pokroucených hadiček, ve kterých se mu vyrábí alkohol a když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem si uvědomil, že v kostele někdy kněz nabízí lidem víno, takže jsem řekl „jo, dědo, asi to bude alkoholik“. A děda řekl, že to je ovšem smutné, protože takoví lidé by měli jít ostatním příkladem, když už žádnou jinou poctivou práci stejně nedělají, to víte, on děda je strašně moudrý, asi si taky četl tu knížku o logice, jenže on si ji nejspíš četl víckrát, protože je pořád chytřejší než já, i když teda určitě ne o moc, ale jenom o kousek. No, a potom, když ten starý kozel, jak říkal školníkovi Brian, přišel k nám domů a vůbec nemektal, nýbrž mluvil, takže nevím, jak na to srovnání Brian mohl přijít, a ukazoval tátovi zlomený rýč, načež po mě zle koulel okem, zatímco já jsem se schovával za mámu. Pak mi rodiče z nějaké neznámé příčiny zakázali chodit do školní nářaďovny, no, ještě že mám dědu, protože jsme začali cvičit u něj, to víte, on má takovou velikou chalupu a nemá tam skoro žádný nábytek a má úplně všude uklizeno, protože tam žije sám a protože byl na vojně, kde ho naučili řádu a pořádku, s čímž se mi jednou svěřil, když jsem se ho důvěrně ptal, proč taky nemá na podlaze takový bordel, jako já v mém pokoji.

Děda vůbec nebyl jako školník, nelámal žádné zahradní náčiní, naopak byl očividně rád, že u něj cvičíme, což na jednu stranu nechápu, protože jsme tam vždycky dělali strašný kravál a pokaždé něco rozbili, ale na druhou stranu bylo fajn, že jsme měli kde cvičit. Děda nejdřív čile běhal kolem nás, nosil nám jídlo a pití a všelijak nám radil, ale pak už jenom seděl v křesle a kašlal, načež jednoho dne jsme přišli před jeho dům a tam zrovna děda nastupoval do našeho auta a taťka seděl za volantem, tak jsem se zeptal, kam dědu veze a on řekl, že k doktorovi, což se mi moc nelíbilo, tak jsem začal taťku prosit, ať ho k doktorovi neveze, že doktor je zvrhlík, který z dědy určitě udělá orangutana a co my si pak počneme s takovým orangutanem, vždyť to je chlupaté, žere to strašně moc banánů a pořád to vříská, mně může věřit, já jsem to viděl v zoologické zahradě na vlastní oči, ale táta, který se vždycky když někdo obdobně zdlouhavého řeknu, nezasmál, jenom si protřel oči, jako by byl unavený, jenže já vím, že unavení lidi nemají za volantem co dělat, protože kdysi jsem si v knihovně našel takovou knížku, která měla na obálce obrázek strašně rychlého auťáku a jmenovala se Silniční předpisy, myslel jsem si, že to bude něco o závodnících, víte, to jsou takoví chlápci, kteří mají pekelně rychlá závodní auta, ve kterých jezdí jako ďáblové a pod kapotou jim zuří stádo koní, jak jednou řekl děda, když jsme se společně dívali v televizi na závody NASCAR, tam se sice jezdí jenom dokola, ale zase strašně rychle, no, na tohle všechno jsem si vzpomněl a taky na to, že příští závody budou v sobotu, což je vlastně zítra, jak mi pohotově řekla poblíž stojící Magda, když jsem se jí zeptal, kdy bude sobota, no, a dědu teď taťka odvážel k doktorovi, který z něj udělá orangutana a jak já se budu zítra s orangutanem dívat na závody? Vždyť budu tak vytížen česáním banánů, že nebudu stíhat sledovat přímý přenos, nehledě na to, že ani nemám kde ty banány česat, protože u nás na zahradě rostou leda švestky a jablka a u dědy neroste už vůbec nic, protože má srub v hlubokém lese, takže tam můžu leda sbírat houby a šišky, ale myslím, že orangutani šišky nejí, však jsem po jednom z nich taky šišku hodil, když jsme byli v zoologické zahradě, ale on ji vůbec nesnědl, jenom skočil na mříže, cloumal s nimi, cenil na mě zuby a řval asi jako školník, když láme rýče, načež řekl učitel „radši půjdem“ a odvedl mě pryč od opičích klecí. Ale to bylo všechno dávno, teď jsem se jen díval, jak taťka odváží dědu po lesní cestě pryč a protože chata byla zamknutá, musela jsme jít cvičit jinam.

Tu noc jsem se přesvědčoval, že s orangutanem to třeba nebude tak zlé, že to vlastně může být i docela sranda, ale druhý den taťka nepřivezl ani toho orangutana, jenom tomu orangutanovi odvezl některé dědovy věci, například holící strojek, což jsem ovšem chápal, protože orangutani jsou strašně chlupatí. Tak jsme museli s ostatníma cvičit někde jinde, většinou v parku a když pršelo, tak u nás na půdě, sice tam občas přiběhla mamka, ať tolik nedupeme, že jí poskakuje nádobí ve skříni, ale aspoň jsme se pořádně naučili, co máme kdy dělat a co říkat, i když musím přiznat, že třeba prase, teda vlastně Magda, s tím měla trochu problém. Nakonec nám mamka vyrobila takové srandovní kostýmy, já jsem ho měl celý bílý a s dlouhýma ušima, protože jsem hrál králíka, Magda takový růžový s rypáčkem a ocáskem, Wendy měla šaty jako princezna a k tomu čarovnou hůlku, protože nehrála žádnou princeznu, ale dobrou lesní vílu. Jenom Brian a Gabriela žádné kostýmy neměli, akorát Brian si na půdě našel vzduchovku, víte, to je taková puška, která střílí strašně pomalu a úplně malé kulky, nevím, jak by si s tím vystačil kovboj Marley, ale my jsme stejně nechtěli střílet doopravdy, takže to bylo jedno, no a Gabriela si ze školní nářaďovny tajně půjčila kosu, protože hrála smrtku. A blížil se den premiéry, což je, kdybyste to náhodou nevěděli, první představení.

Ještě předtím jsme se ale byli já, Brian a rodiče podívat do nemocnice za dědou. Ležel na podobné posteli jako tehdy Gabriela, a vůbec nebyl orangutan, jenom byl úplně plešatý a celý bílý, kdysi jsem něco takového viděl v knížce, která se jmenovala Soumrak skinheadů a tam byli takoví chlápci, kteří nosili vojenské oblečení a vojenské boty, měli holé hlavy, byli celí bledí a křičeli „jen národ“. Tu knížku mi tehdy taťka sebral a řekl, že to není četba pro mě, ale já jsem si zapamatoval a teď jsem se spiklenecky dědy zeptal, jestli se přidal k hnutí skinheadů, ale on mě úplně nenásilně pohladil po hlavě a řekl, že ne. S tátou skoro ani nepromluvili, jenom se ho táta takovým zvláštním, jako by stísněným, hlasem zeptal, jestli chce něco přivézt, a děda jen odpověděl, že třeba baterky, a měl u toho takový kamenný obličej, jako když říkal nějakým cizím chlápkům, kteří u něho jednou zazvonili a nabízeli mu mixéry, že žádné takové krámy nechce a že si bohatě vystačí s hbitou kudlou, se kterou si sice většinou porcuje jídlo, ale mohl by jí snadno obrátit také proti vlezlým podomním prodavačům, načež prodavači řekli „pane, vy jste blázen“ a utíkali pryč, zatímco děda stál ve dveřích a hlasitě se smál. Jenže teď se nesmál, jenom ležel v té posteli a hleděl do stropu.

Od té doby se mi, ani nevím proč, moc nechtělo cvičit divadlo. Stejně jsem měl pocit, že všechno už umíme. Ale pak přišel ten den a my jsme za městem postavili z natřených beden naší scénu, další bednu si postavili na peníze a čekali, až přijdou lidi. Čekali jsme sice možná trochu dýl, než je obvyklé, ale lidi nakonec přišli a přišlo jich dost. Napsal jsem si předtím na kus takového papíru něco, co bych řekl před začátkem hry – to mi poradil Brian, který mi v tom taky opravil chyby.
„Dobrý den,“ četl jsem z papíru, zatímco lidi pořád ještě přicházeli, „uvidíte představení, které se jmenuje O nezničitelném králíkovi. V hlavních rolích vystupují Axel Lonelake, Brian Lonelake… …sakra, teď to nemůžu přečíst… …aha… …dále Magdalena Ipsumová, Gabriela Ipsumová a Wendy Fairyová. A začínáme…“
Zmuchlal jsem papír, strčil ho do kapsy a šel si za bedny rychle nasadit králičí uši. Když jsem tam tak stál a oblíkal si kostým, viděl jsem najednou jak po cestičce přichází děda. Šel úplně pomalu, ale nakonec k nám došel a posadil se vedle taťky. Šel jsem k nim, i když jsem věděl, že bych už převlečený neměl chodit mezi diváky, byl jsem ale hrozně rád, že děda, který se na představení tak těšil, přišel.
„Ale, tati,“ řekl mu můj taťka, „nemůžeš tu být. Musíš přeci dostávat ty injekce, nebo co… Zahráváš si s…“
„Mlč,“ řekl mu děda. „Axelovu hru jsem si nemohl nechat ujít.“
„Ale…“
To už jsem se vrátil zpět za bedny a byl rád, že to děda uvidí. To už ale začalo naše představení. Na scénu přikráčel Brian s puškou, se zachmuřeným výrazem se rozhlížel kolem sebe a pronesl: „Ha, ha, ha, jsem neporazitelný lovec, který všechnu divou zvěř postřílí svou puškou!“
Neudělal to sice přesně tak, jak jsem mu předtím připomínal, ale to vlastně ani tolik nevadilo. To už se ozvala Magda, která byla schovaná za keřem a teď hlasitě zachrochtala, načež se všichni diváci okamžitě rozesmáli, i když to měl být vlastně dramatický moment.
„Šálí mě snad mé vlastní uši, nebo je tady někde prase?“ řekl Brian zlověstně, pak Magda zakvičela a já jsem byl rád, že nezapomněla svůj text.
„Zajisté je tady někde prase! Vystrč rypák!“ vykřikl lovec a rozhlížel se kolem sebe, prase bylo však příliš důmyslně maskované, takže ho stále nemohl najít.
„Nevystrčím, ty bys mi ho ustřelil,“ ozvalo se prase zpoza keře.
Tehdy přišla má chvíle. Přiběhl jsem na pódium, což je takový kus trávy, na který se naskládají víka od beden a pak se na tom hraje, kdybyste náhodou tohle cizí slovo neznali.
„Co se to tu děje? Snad, lovče, neohrožuješ toto nevinné prase na životě?“ pronesl jsem hrdinským tónem a všichni diváci se opět rozchechtali, což mě trochu mrzelo, neboť zřejmě nepochopili vážnost situace, totiž napětí mezi lovcem a králíkem.
„Cha! Právě že ohrožuji! A kdo jsi ty, že se opovažuješ bránit prase?“ pravil lovec a vystrčil mým směrem bojovně bradu.
Nadmul jsem se pýchou a zvolal: „Jsem Nezničitelný králík!“
Tehdy propuklo celé obecenstvo v jásot, takže jsme museli počkat, až se uklidní, no viděli jste někdy takovou bandu nevychovaných dospělých?
„Sláva! Králíku, zachraň mě!“ zcela se vžila Magda do své role.
„Žádné zachraňování nebude! Všechny vás postřílím, protože jsem zvrhlý ostrostřelec!“
Místo aby však po těchto slovech diváci omdlévali hrůzou, začali se znovu chechtat, což mě opravdu naštvalo. Přesto jsem hrál dál.
„Ale já se tě nebojím!“ vykřikl jsem co nejhlasitěji, abych zároveň překřičel hlučící hlediště.
„Copak se nebojíš ani mé proklatě dlouhé a silné pušky?“ snažil se lovec stále nahánět strach, ale na otrlé obecenstvo to neplatilo, protože se včetně dědy váleli po zemi smíchy.
„Nebojím, nebojím!“ trval jsem si na svém, což odrovnalo i kněze, který nepochybně porušil dvanácté přikázání Nezasměješ se když se na celé kolo rozesmál. A mi to přišlo jako nevděk, když my se snažíme o takové napínavé drama a oni se tomu jen pustě smějí!
„Dej si pozor, králíku, má nabito…“ vypískla za keřem Magda, což bylo znamení pro Wendy s Gabrielou, kteří za oponou zapálili petardu a hodili ji opodál.
Lovec na mě, na králíka, zamířil puškou a vtom petarda vybuchla a já jsem se svalil k zemi. Dospělí se konečně přestali smát.
„Není ten chlapec raněn?“ ozvala se jedna paní v zadní řadě.
„Ale ne, zabil králíka! Co si bez něho jenom počneme?“ nenechalo se prase vyvést z míry a vedlo si dál svou.
Na scénu přišla Gabriela, celá v černém, s kosou přes rameno. Tehdy poprvé vyjekli někteří dospělí, kteří nevěděli, co se jí kdysi stalo s obličejem, hrůzou. Jen školník vykřikl vztekem: „Má kosa! Má drahá kosa!“ načež vběhl na pódium a začal se s Gabrielou přetahovat o kosu. Musel přijít sám pan ředitel a odtáhnout ho bokem.
„Jsem smrtka!“ pravila Gabriela tajemně, chytila mě za nohu a odtáhla pryč z jeviště.
Rychle jsme s Brianem otočili bedny, takže na nich už nebyla namalována louka, ale půlnoční hřbitov. Na diváky to zřejmě nijak nezapůsobilo, jen se přiblble usmívali. Tehdy poprvé na jeviště přišla Wendy, jako dobrá lesní víla.
„Toto je králíkův hrob,“ řekla a ukázala na namalovaný kříž.
Po čtyřech přišla Magda, která se zatím vžila do své prasečí role.
„Ach, nebohý králík. Proč jen se musel postavit tomu velkému lovci?“ řeklo prase smutně.
„Protože byl vždy ten nejstatečnější ze všech králíků,“ podotkla víla, zatímco si nervózně hrála s čarovnou hůlkou a jak mi později sama řekla, hledala v obecenstvu tetu.
„Dokázala bys ho, dobrá vílo, obživit?“ zeptala se Magda a já musel v duchu uznat, že je určitě to nejlepší prase v celé divadelní historii a umínil jsem si, že jí to potom přesně takhle řeknu.
„Ech… …co to…“ zamumlala Wendy, které asi vypadl text, „no, samozřejmě, dívej…“
Pozvedla hůlku a já jsem nechal explodovat další petardu.
„Fuj, to jsem se lek!“ vykřikl někdo z diváků a já byl rád, že konečně hra začíná plnit svůj účel.
Gabriela mě zase přitáhla za nohu na jeviště, zastavila se a řekla: „Jsem smrtka!“
Pak zas odešla a my jsme znovu rychle měnili scénu zpět na zelenou louku. Vtom se však na jeviště dostal pan Ipsum, který asi před chvílí přišel. Zase byl celý rudý. Vstoupil nám přímo do hry, načež se z strany nás i diváků vznikla vlna protestu a začali jsme po něm házet vše co bylo po ruce, tedy především bedny, čarovnou hůlku a petardy; kosu nám už bohužel stihl zcizit proradný školník.
„Všude tě hledám! Doma je bordel a ty si tady…“ odmlčel se, asi chtěl říct nějaké sprosté slovo, ale nakonec ho neřekl, buď ho nenapadlo jaké, protože mě to taky nepadalo, nebo začal mluvit slušně, o čemž jsem však měl vážné pochybnosti.
Chytil Magdu za ruku a táhnul ji pryč.
„Počkat!“ zvolal děda a já jsem viděl, že je rozzuřený, právě jako ten orangutan, kterého jsem trefil šiškou do oka.
Děda vyběhl za panem Ipsumem a určitě by ho přinejmenším zabil, kdyby pár kroků od něj najednou nezakašlal a nesvalil se do trávy.
„Tati!“ vykřikl můj otec. „Jsi v pořádku?“
„Jsem,“ řekl po chvíli děda a vrátil se na místo, protože pan Ipsum už byl stejně moc daleko.
„Musíš do nemocnice…“
„Ne, až potom,“ zavrčel děda.
Ještě že jsme do našeho divadelního sboru přibrali pár dalších spolužáků jako náhradníky, takže jsme teď mohli na scénu, kde už čekal Brian, vyslat náhradní prase.
„Tady by někde mělo mít to prase brloh,“ řekl lovec, zatímco hlavní pušky šťouchal do křoví.
Prase zachrochtalo, ale úplně mizerně, kam se hrabalo na Magdino téměř umělecké chrochtání.
„Ha! Mé výpočty byly správné! Již zde chrochtá!“ zvolal Brian, odkopl křoví a namířil puškou náhradnímu praseti přímo mezi nosní dírky.
Praseti zřejmě vypadl text, protože zapomnělo kvíknout, ale nikdo si toho nevšiml a lovec pokračoval dál: „A mám tě prase, ruce vzhůru!“
„Nezabíjej mě, lovče, prosím,“ škemralo náhradní prase zcela nepřesvědčivě.
„Ha, ha, ha, ha, rozluč se se svým zakrouceným ocáskem,“ rozesmál se ďábelský lovec.
To už jsem ale skočil zpět na scénu a zvolal: „Tak dost! Jsem zde, abych vykonal pomstu.“
„Zhyneš tak, jako minule!“ řekl zlostně lovec a vystřelil, ale minul.
Za to Gabriela obstarávající zvláštní efekty neminula a hodila petardu tak nešťastně, že vybuchla přímo na jevišti. Děda drsně zaklel a ta paní ze zadní řady konečně omdlela. Rovněž se nám zhroutily všechny kulisy, ale my jsme přesto v zápalu boje pokračovali. Se slovy: „Nikdy si nic nezačínej s králíkem!“ jsem se vrhl na Briana a povalil ho k zemi, načež přiběhla smrtka, zopakovala své „Jsem smrtka!“, chytila Briana za nohu a odtáhla pryč. Pak se oba dva i s Wendy vrátili na pódium, poklonili jsme se a všichni tleskali, a úplně nejvíc ze všech tleskal děda, který navíc vyběhl na pódium, zvedl mě do výšky a běhal se mnou okolo, i když mi kdysi říkal, že jsem strašně těžký. A mně bylo jenom líto, že tady už není Magda.

Po představení přijela pro dědu taková velká bílá dodávka s červeným křížem na boku a my jsme šli domů. Chtěl jsem potom dát peníze, které jsem našel v klobouku taťkovi místo těch, které jsem kdysi ukradl, ale on řekl, ať si je nechám, tak jsem si je nechal. O pár dní později byla Magda na návštěvě u nás a já jsem jí vykládal, že byla to úplně nejlepší prase na světě a že ten, který to vzal po ní, nám to všechno svým falešným chrochtáním vlastně pokazil a ona se jenom červenala, ale pak přišel taťka a vypadal nějak divně a řekl mi to, co se stalo.

Nevím, jestli se mi vlastně chce, vykládat vám ten zbytek. Ale tak dobře, řeknu to, no. Děda umřel. Nechtěl jsem tomu moc věřit a vlastně tomu pořád ještě moc nevěřím, ale byli jsme na pohřbu, byla tam taková rakev a u ní věnce a kytky a tak… Později se mnou ještě taťka vážně mluvil o různých věcech, které jsem moc nechápal a hlavně o dědovi. Ale o tom se mi už teď vůbec nechce mluvit.