...posluchačem či divákem či jen čtenářem nejen jakýchkoliv zpráv, ale jakýchkoliv sdělení jakýchkoliv médií a současně nejsem kvůli své navyklé zvědavosti schopen je vypnout nebo zahodit, vrací se mi pořád častěji ona skvělá hra mladých let, jíž jsme říkali VADÍ NEVADÍ.
Pravidla byla jednoduchá: hrálo - li se dejme tomu v pěti, pokaždé se čtyři domluvili na úkolu pro pátého tak těžkém, že říci na něj NEVADÍ byl dost velký risk, ne - li hazard, avšak odpovědět VADÍ znamenalo přinejmenším přiznání ke zbabělosti.
Až se stalo, že někdy na začátku oktávy, tedy maturitního školního roku, mě NEVADÍ znamenalo nechat se vyvolat od profesorky češtiny, postarší, nepříliš pohledné staré panny, a před celou třídou nahlas a s rukou na srdci jí nejen vyznat lásku, ale ještě také dodat, že je krásná a ženou mých snů. Přestože jsem věděl, že za mé VADÍ bude následovat nějaký výživný trest, při představě, že bych měl vyznávat lásku ženě, která mě učila milovat rodný jazyk a jeho dva úžasné protagonisty - Čapka a Vančuru, jsem radši řekl VADÍ. Jenže to (jelikož kamarádství neznalo slitování) mi ukládalo, abych se při hodině češtiny přihlásil a přede všemi paní profesorce řekl, že Čapka nemůžu mít dál rád, protože byl nepřítel socialismu. Dlužno připomenout, že se to odehrávalo na podzim roku 1949, kdy můj otec byl už druhým rokem v táboře nucených prací proto, že byl advokát a třídní nepřítel a choval se „tak opatrně, že mu dělnická třída nemohla nic dokázat" a já v té chvíli netušil, že já nebudu připuštěn k maturitě a můj starší brat že bude společně s Jiřím Muchou zatčen a odsouzen jako špion dřív, než se z nucených prací vrátí otec. Z toho se dá soudit, že jsem hru vzdal.
Mezitím jsem ji už párkrát hrál, ale spíš jen v duchu. Teď zase vím, že sice ztrácí část hravosti, zato však nabývá na - údernosti? Důležitosti? Závažnosti? Vadí mi nebo mi nevadí, že ve sdělovacích prostředcích je pořád víc násilí, katastrof, v lepším (!) případě drbů, a pořád méně zpráv o tom, že se něco povedlo, že se někdo zachoval čestně (jaká nuda!) nebo nezištně a poctivě (ještě větší nuda!) A když mi to vadí, co se mi stane? Budu za blbce, snílka, někoho, kdo se do těchto časů nehodí? a když nevadí? Budu mít založeno ma šanci, že si mě všimne nějaký politik, nějaká politická strana? Co když nás ale řekne velmi hodně, že nám ta média vadí a přestaneme je kupovat, zapínat. A nedá se VADÍ NEVADÍ hrát i u voleb?