Přeskočiště

Autor: Ivo-Hary <Normalnisilenec(at)seznam.cz>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 28. 08. 2007

Někdy to místo doskoku přeskakuje.
Sepsáno pro soutěž The Story 2007 of Postřeh.



 "Tak co, dnes žádný zájem?", vytrhne mne ze zamyšlení něžně vzrušený dívčí hlas, už ale s podtónem bodavé výčitky.
Dáša. Tiskne se ke mně svými pružnými ňadry s pichlavými bradavkami, svou hladkou nohou hadovitě objímá moje nohy a mírných vlnách se ke mně neznatelně vzpíná klínem. A nechápe, co se teď se mnou děje.
 "Ále, nějak nemám náladu", odpovídám bezmyšlenkovitě, bez stínu představy velikosti nadcházejícího maléru.
 V tu ránu jsem odstrčen "všema čtyřma" do nejzaššího koutku našeho "sexuálního doskočiště", které se pro mne rázem mění v Lože Záhořovo. Dáša odhazuje nejen mne, i přikrývku, vztyčuje se do sedu, a temné bradavky jejích pevných prsů na mě teď míří jako dvojice kulometných hlavní. Nad nimi s nemenší razancí do mne pálí kulomentné dvojče jejích očí, které se lesknou už zcela jinou než milostnou vášní.

 "Tak pán nemá náladu ...", cedí ostře mezi zuby. "Najednou!" A s vražednou důkladností postupně přidává na důrazu: "Jindy si ani nemůžu odskočit se vyčůrat, jak jsem pořád v permanenci, aby páníčkovi nescházelo nářadí pro prostocviky, a teď nemá náladu! … VYPADNI!"
 Vyskakuje ale ona. Souká se do svých oblíbených zcela asexuálních kalhotek typu "mamina" s jasným úmyslem: "Tyhle už zůstanou na místě, kde jsou teď!", a potom se otočí ke mně a už chladným, ale rozhodným hlasem vytne jediné slevo: "Neslyšel‘s?"
 "Dáši, neblbni", zaprosím ještě zcela zapasovaný do rohu, kde se stýká rozložený gauč se stěnou. Při pohledu na to kulomentné čtyřče se hned opravuji: "Ne, promiň, ale fakt mi je blbě. Hrozně jsem se chytil s fotrem. Řval na mně, že takového hajzla nebude živit a že mně vyhodí z baráku, snad by mě i fackoval, ale přece jen jsem o hlavu větší, tak si už netroufá, ale o to víc řve. Jak vůl. vždyť víš co je to za vola"…

 Dáša pomalu snižuje palebnou kadenci horních hlavní a přes dolní si obléká tričko (Stejně jsou vidět její neposlušné bradavky. Jindy si pomyslím, že by na ně měla mít i zbrojní pas, na to, jak si nic nedělají ani z podprsenky a vesele se rýsují pod každou halenkou či svetříkem. Jenže právě teď je mi to skoro fuk.
 Zamyšleně na mne koukne přes oponu rozcuchaných vlasů: "Teda něco‘s říkal, ale myslela jsem že jsou to takové celkem běžné lapálie , jako já s mámou, však víš , moje krátká trička a tak …". Na chvilku si nechá prolítnout hlavou své četné domácí kravály a pokračuje:
 "Prosím Tě, čím‘s ho tak vytočil? - Teda ne, že bys to neuměl, stačí když si vzpomenu před malou chvilkou na sebe …", už se lišácky usmívá, ta moje potvůrka, být zrzavá, tak jí říkám "Zikmudne, liško ryšavá", ale k její černým vlasům se to nehodí.

 "Fotr je guma, guma gumovatá nevulkanizovaná, zelený mozek prolezlý hnusnou militaristickou plísní", exploduje ve mně znovunalezený vztek. "Byl v armádě za komančů, nadával na ně, když ho nikdo neslyšel a přitom jim sloužil, protože se pod nima měl přece jenom dobře. Ale že se do ničeho nenamočil, tak zůstal, gumák jeden, v armádě i teď, však do čeho se mohl namočit výstrojňák. Odepsal jedny stejnokroje a výložky a zaevidoval jiné a byl v NATO nato šup. A hned se mu zas začali zajídat noví páni. V kasínu neřekne ani slovo, mezi 'kamarády‘ už taky radši drží hubu a kdyby bylo třeba, vytetuje si na prdel hvězdy a pruhy, ale jak je doma, jen nadává a nadává na Amíky. To by se možná dalo vydržet, ale že já blázen ho pustil k internetu, to jsem si tedy zavařil. Uff fuj …", vychrlím ze sebe snad na jedno nadechnutí.

 "Copak to?", ptá se už pobaveně Dáša, " že ti přišel na to porno, co si stahuješ." - "Prosím Tě, mám tebe, kam se hrabe nějaké porno", opáčím jí přece jen trochu nakrknutě. - "Nonono, jen aby …", kontruje Dáša. - "Zlatý porno, na to kdyby čučel, by byl aspoň pokoj. On má v práci taky net, ale jen na služební potřebu, soukromě si nedovolí ani ň. A to trvalo než pochopil aspoň základy .. Pak mně jednou doma koukal přes rameno a já blb mu ukázal, kde jsou diskuse ke zprávám. No nic víc nepotřeboval. Hned se hnal na zahraniční zprávy a hltal ty výkřiky, jak se řada lidí naváží do americké politiky. Hučel do mně, až jsem mu založil nick 'Jediný spravedlivý‘-  proboha - chápeš to? - nevím odkud takovou magořinu vzal - a teď by u toho seděl každou volnou chvíli. To by byl aspoň od něj klid, ale on u toho compu vykřikuje, předčítá názory a hned je komentuje s všelijakými jmény z živočichopisu, nahlas si předříkává, co bude psát a tak. Normálně cvokhausárna.

 A teď naposledy našel diskusi, kde se přetřásalo, že 11. září newyorská dvojčata nezbourala Al-Kajda, ale samotná CIA. Teda ten řval. Coby řval, jásal! Tak jsem mu řekl, že je to kravina. A jak mi začal z toho webu sázet jeden pitomý argument za druhým, řekl jsem mu, že je debil, když tomu věří. No a …zbytek si už lehce domyslíš", klesl jsem na hlase i na duchu.

 Tak jsem se nechal unést vzpomínkou na rudě rozžhavený ksicht toho nepochopitelně prý blízce příbuzného tvora, že až teď jsem postřehl, že Dáša už nestojí opodál, ale sedí vedle mne, horní kulomety se lesknou ne plamenem zloby, ale vlhkostí, a dolní hlavně se mi zarývají do žeber …. a jak se vzápětí zdá, ten slib ohledně kalhotek taky už neplatí.
 "Ale můj chudáčku", šeptá, "tobě je líto newyorských dvojčat. Víš co, pojď, budeme jako budovat naše dvojčata. A začneme od komína, ten je třeba postavit …", a její ruka vklouzává do mého rozkroku - a ňůjork, alkajda i síajej, i táta s nařvaným obličejem a majorskými výložkami mizí odfouknuty růžovým vichrem.