Plav

Autor: Histes <magazin(at)postreh.com>, Téma: Erotické, Vydáno dne: 30. 08. 2007

Když nevíš, kam to strčit, ve vodě se to ztratí. Ruské přísloví z knihy Jaderný odpad 100x jinak. Sepsáno pro soutěž The Story 2007 of Postřeh.


26.10.

Ten večer byly dva měsíce. Jeden falešný v jezeře. Voda i vzduch měly podzimní teplotu a bez deky by mi byla nejspíš zima. Vyrostl jsem prý jako z vody a nejspíš proto mi byla vždy blízká. Sedával jsem si tam rád. Pokaždé jsem po chvilce pozorování dění na lodích vytáhl knížku, divadelní kukátko položil vedle sebe a cítil se jako pravý intelektuál.

„Co to čteš?" nahnula se hezká holka tak, že viděla název knihy a já spatřil rovněž atraktivní čtení.
ONA: „Sbohem Armádo? To neznám. Asi dobrý, co? Znám Tě od vidění ze školy. Dělal jsi
          nějaký ten časopis, že jo."
JÁ:    „Jo, ale ten už nedělám."
ONA: „A co děláš?"
JÁ:    „Raději si čtu."
ONA: „To vidím. Já jsem naposledy četla Kamarádku pro nás dva, od Ševcoviče.  Jinak skoro
          nečtu. Teda Tvoje články v tom školním bulletinu mě často rozesmály."
JÁ:    „A co Tě nejvíc rozesmálo?"
ONA: „To, že jsi stlal postele za mentosky. Hlavně ten tvůj návod."
JÁ:    „Dělám to pořád stejně, můžu ti ustlat?"
ONA: „Myslím, že na to je trochu brzy ne," prokoukla mě.
JÁ:    „U čeho se ještě bavíš?"
ONA: „Když mi někdo napíše básničku, pak u čtení pokusu ztvárnění vší něhy a lásky.
          Umíš napsat básničku?"
JÁ:    „Umím, ale nenapíšu."
ONA: „Proč ne?"
JÁ:    „Protože až vystřízlivím, zůstane po mě důkaz, že jsem byl trapný. A navíc,
          úspěch asi má víc ten, kdo je odvážnější, ne poetik."
ONA: „Jsi odvážný?"
JÁ:    „Možná."
ONA: „Možná.. bych si mohla přisednout."
JÁ:    „Určitě."
ONA: „Mám s sebou dobrý čaj. Zatím každému chutnal. Já bývám trochu dál od MněSta,
          ale dneska mojeho fleka obsadili nějací idioti, co dojeli autem až na místo. Taky
          nesnášíš měšťáčky, kteří obsadí to nejlepší území a ještě si vezou prdel až k vodě?
          Ty, co maj buřty v kufru."
JÁ:    „Asi je lepší je mít v sobě," usmál jsem se.
ONA: „Když nejsou zkažené, tak jo. A v autě se určitě zkazí. Pepíčci uvíznou v zácpě
          a buřty se zkazí. A pak mají průjem. Ha! Prdelačka."
JÁ:    „A omyjou si dupu v našem jezeře."
ONA: „Fuj. - Hele, to je téma... To se nehodí. Už nalívám čaj. Už ticho."
JÁ:    „Jé, se skořicí..."
ONA: „Ticho přeci!"
JÁ:    „Snad jsem toho tolik neřekl."
ONA: „Kruci! Jsem se polela. A můžeš za to. Mě do nalívání nikdy nikdo nekecal."
JÁ:    „Sluší ti to," řekl jsem nadšeně.
ONA: „Tomu říkám abstrakce ve vlastním klíně. Sakra.. nemáš kapesník?"
JÁ:    „Rád bych, ale nemám. Senou rýmu jsem posekal už na základce. Naštěstí,
          takže vojenský šnoptychl už po ruce nemám."
ONA: „Musím si to jít domů vypucovat, nebo budu mít flek natrvalo. Sejdeme se zítra?"
JÁ:     „A nemůžeš si je umýt v jezeře?"
ONA:  „To bych si je musela vyslíct. A nic pod tím nemám."
JÁ:     „To nevadí."
ONA: „Ale mě jo. Já se před tebou vyslíkat nebudu."
JÁ:    „Fakt ne?"
ONA: „Fakt ne."
JÁ:    „Tak dobře no. A já se tak těšil, že tě konečně poznám až na holou kůži.
          Neva. Mám alternativu."
ONA: „Jakou?"
JÁ:    „Chceš ukázat?"
ONA: „Ukaž."
JÁ:    „Ale to se musíš postavit. Abys to líp viděla. A teď se otoč, je to hrozně sprostý."
ONA: „Tak mám to vidět, nebo si můžu zase sednout?"
JÁ:    „Prosím, otoč se."
ONA: „Tak jo."

Chvíli jsem zamrznul v pohledu. Asi to ani jinak nešlo. Měla hezké zelené šaty. Teda na ní byly hezké. Vítr od jezera jí rozplétal vlasy a já když ji chvíli pozoroval, říkal si, jak vypadá rozkošně a byl na sebe hrdý, že se otočila. Stála tváří vstříc jezeru, na jeho okraji. Váhal jsem, jestli ji mám shodit.

ONA: „Ty jsi fakt pako!"
JÁ:    „Chtěla jsi přece vědět, jestli jsem odvážný. A abstrakce je pryč, ne?"
ONA: „Ne, chtěla jsem jen vidět alternativu. Ne cítit.. A nemachruj, že umíš stojku ve
          vodě. Tu bych zvládla taky."
JÁ:    „Tak se předveď."
ONA: „Kolikrát Ti mám opakovat, že mám jen tyhle šaty."
JÁ:    „Ty nedáš tu stojku?"
ONA: „Ty seš fakt dotěrnej. Se otoč teď ty a udělám ji."
JÁ:    „Dobře. Můžeš."
-
ONA: „Stejně mě nenamluvíš, že ses nekoukal."
JÁ:    „Jak jinak bych zjistil, že ji umíš?"
ONA: „Héj!" Smích přebil hru na uraženou.
         „Tak mi alespoň pověz, jestli to stálo za to."
JÁ:    „Jo, bylo to super, moc se mi líbíš i zespoda."
ONA: „Ty dobytku jeden perverzní. Už jdu ven, voda je příšerně studená."
JÁ:    „Mokrý šaty ti sluší ze všech nejvíc!"
ONA: „Nečum. - Taková zima. Ještěže mám čaj."
JÁ:    „A já?"
ONA: „Ty nic. Tobě už v životě nic nedám."
JÁ:    „ A já tobě?"
ONA: „Ty se klidně porozdávej."
JÁ:    „Budu! Můžu ti dát pusu?"
ONA: „Ne. - Sejdeme se zítra. Nechci být kvůli Tebe nachlazená. Dopiju čaj a chvátám domů."

Jestli bude jednou moje, tak jí koupím nové šaty. Aby ji nemrzela abstrakce v klíně. A na záda bych přilepil cedulku: Don't touch, that's main. --- Ty jsi fakt pako!!

***

27.10.

Tu noc byly dva měsíce. Jeden falešný v jezeře. Dvě holky, nevím, kolik falešných. Voda i vzduch měly podzimní teplotu a bez deky by mi byla nejspíš zima. Z hospody se s větrovými závějemi nesla falešná hudba opilých muzikantů a nám voněl skořicový čaj. Teda nám a jednomu slizounovi, prý jejímu kamarádovi.

„Dáš si?" zeptala se mě. Vůně jejího čaje byla sladká, byl jsem po něm posedlý a ona ho musela mít úplně všude. Byl jsem posedlý. A pořád mě vyskakovala myšlenka na cedulku „Nešahat", jako vlezlý slogan na Kofolu.
„Když ji miluješ, není co řešit," byl jsem trapně propagační. Nemůžu si to odpustit, když ten drink vymysleli v mém rodišti.
„Nene, žádná Kofola, teď je tady můj čaj. Herbata po arabsku," usmála se.
„Jé, to je jedno, důležité je, kdo to podává. Bude to skvělé. A třeba zase skončíme v jezeře," zavzpomínal jsem.

Můj úsměv rychle přehlušil hlas dnešního hosta.
ON:   „Já si dám. Když jsem byl na Nilu, pily se tam právě takové čaje a soudě podle vůně,
          ten tvůj se povedl," ušklíbl se Peter Czięsci.
Přesedl si tak, že jsem na ni vůbec neviděl.
ONA: „Děkuji - úsměv - povídej ještě o Nilu," vybídla.
No ty jsi king, pomyslel jsem si.
ON:   „Všude pijí Tvůj čaj a obdivují..."
„TEBE!" vykřikl jsem.
Podívali se na mě jako na největšího retarda. Otočil jsem se k jezerním odrazům. To si hned druhý den musela dotáhnout konkurenci? Kretén.

 ...Taky bych chtěla plout po Nilu. Vidět lidi, jejich život. Pyramidy, sfingu. Chrámy. Taky bych chtěla nemít ráda křesťany za to, že zničili starověké malby. Peter Czięsci, vyprávěj ještě ...

Peter otevřel lahev a zvolal: „Na další osvobození! Dáš si i ty?" otočil se ke mně, "Dokaž, že nejsi žádná srágorka!"

„Nechci," odsekl jsem.
Houby osvobození. Chceš ji ožrat, jen se přiznej.
ON:   „Když nechce, tak nechce. Alespoň je víc pro nás dva."
ONA: „Jsme jen my a noc."
ON:   „Co si s ní počneme?"
ONA: „Nevím." úsměv.
ON:   „Pijme!"

Trochu jsem přemýšlel, jestli jsem my i já. Jestli je to i moje noc.
Moje jsou nejspíš jen odrazy.
- Nezapomeň si vyyčistit zuby. Ať o tebe má nějaká zájem.
- Počkej, v tomhle nemůžeš chodit. Koupím ti nové kalhoty. Ať jsi taky trochu fešák.
Jen mi nikdo nekoupil chlast. Abych to měl snazší. Ale kdo ví, třeba stačí mít moderní dioptrické brýle a místo Hemingwaye číst aktuální dění na burze. A každým slovem dávat najevo, Já Tě, holčičko, ještě naučím věcí. Já tě vyvedu z téhle nudné díry. Kočičko. - Kretén.. 

ONA: „Nestyď se, tak si taky dej. No ták, co bys chtěl. Splním Ti jedno přání,
          když si dáš s námi. Bude Ti potom dobře." Chlácholila mě.
JÁ:    „Moje přání jsi ty."
ONA: „Tak se s námi napij."
Nechtělo se mi pít ze stejné lahve, do které naslintal ON. Nechtělo se mi vůbec pít něco, co nabízel ON.

Koukl jsem se na hodinky, zapnul jsem podsvícení a zjistil blížící se půl noc. Bude 28.10. Dám přednost své vlasti.
JÁ:    „Teď nemohu. Bude půlnoc. Je čas na státní hymnu."
A vyžerte si to. Budu zpívat širému kraji.
„Kdé domov můj..."
ON:   „Ten nepotřebuje pít, je jak doga už teď."
Na to nešlo jinak, než zareagovat.
JÁ:    „Petře!, vy pohrdáte znakem naší státnosti? O Nilu žvástat, ale Čechy neuctít?
          V hymně je jediné místo pro zaznění činelů, schválně, jestli se strefíte.
         - A to je ta krásná země, země česká, domov můj!"
ON:   „Tak, snad už jsi se vyblbnul. Jak malé děcko," konstatoval Petr.
Idiote, ty ještě plandáš na pupeční šňuře.
ONA: „Hele, myslím, že teď už můžeš," nalila skleničku, „- no za tak málo přeci nestojím,
          dej si ještě."
JÁ:    „To už stačí."
ONA: „Ajaj, už asi nemůže," koukla na Petra, „že by přeci jen srágorka?"
Pokračovala v té pitomé hře.
ONA: „Petře, udělej odhad."
ON:   „To je drahá kost, kamaráde. To budou ještě dvě skleničky a přeplavat na ostrov."
JÁ:    „Nechci už žádné skleničky."
Vysvětluj opilému...
Chytla mě rychle ruce a přilehla ke trávě. Nebránil jsem se, když to bylo od ní. Vždyť tak blízko jsem ji u sebe ještě neměl.
ONA: „Podej mi tu lahev," zavolala Petra. Pilně asistoval.
Vzala ji a ještě pevněji se na mě přitiskla. Otáčela víčkem. Slyšel jsem to tření plechu o sklo. Cítil její dech. Tušil jsem, co chce podniknout. Nedělal jsem nic. V tu chvíli se mi zase moc líbila, když na mě ležela. 

Otočila láhev a nacpala mi ji do pusy. Vzrušovalo ji to. Sadistka jedna malá, pomyslel jsem si.
ONA: „Koukej, jak pěkně bumbá. To jsem ale drahá. I tak mě chce. Šup, až do dna. Hodný."
Byla tak nádherně dravá. A byl jsem v jejím zájmu. Podřídil jsem se. Slízla, co mi steklo po tváři a byla si stoprocentně jistá, že se mi to líbí. Věděla, že má nade mnou zvláštní moc a to ji jen podpořilo její nejskrytější fantasii. Já jsem nemohl dělat téměř nic. Stále mě pevně držela a já více a více vnímal meziplanetárně. To množství alkoholu se začalo projevovat. A ne jenom na mě.
„Teď už jsi moje," řekl jsem s lehkostí, když dokonala své dílo.
ONA: „Myslím, že jsi to ty, kdo se nechal přeprat. Ty se mě ani netkneš. Poslední úkol Tě stále čeká.
Chvíli jsem ještě cítil její dech. Pak vstanula a podala mi ruku. Chytila mě zezadu kolem pasu. Zahlídl jsem žárlivého Petra a naposledy jsem na něj hodil ksicht. Při všem chlastu musel stát za to. 

„Plav!"
Její objetí mě poslalo na vodu. Padal jsem za falešnou holkou a měsícem. 

Koukám se kolem. Vidím jen rozostřený měsíc. Jen jeden a žádný druhý. Vzduch nevábí leskem a deformací skutečnosti. Je docela obyčejný. A toho obyčeje se ne a ne dohrabat.. Mám nějak těžké končetiny. Asi jsem fakt opilý. Zvláštní. Myslím vcelku normálně, ale hýbat se neumím...

Poslední výdech. Dopadám na dno. Sleduji, jak je fajn se nehýbat a snít, že ji zase uvidím v mokrých šatech. Že pro mě starostlivě skočí a řekne, byl jsi odvážný.

 ***

Když se poprvé nadechl vody, věděl... chci TEBE. Ale nezůstal důkaz. Nechtěl být trapný.

ON:   „Pojď ke mně, ukážu Ti, jak se milují Arabi."
ONA: „Ale co on?"
ON:   „Myslím, že utekl po břehu, nedokázal si připustit prohru."
ONA: „Aha. Tak dobře. Pojďte, pane Czięsci... No honem, nebo na Vás použiji symboly české státnosti!"
ON:   „Klidně, já se přidám. Kde je ta krásná pánev, domov můj?"
ONA: „V kraji ústecko-komunistickém, dravče."