Stály na rohu, igelitky pečlivě srovnané u oteklých nohou a jako každý den zasvěceně probíraly nejnovější události.
Prošla kolem nich, sebevědomě se pohupujíc v bocích. Nepozdravila , ačkoliv je obě znala, a ony ji také ignorovaly. Ale ještě než byla z doslechu, hbitě změnily téma. K uším jí zalétlo ... To vite, ona je hérečka... a vyvolalo ironický úšklebek na jejích jinak pěkných rtech.
Než došla na náměstí, minula takových dvojic pět. Nevěnovaly jí pozornost, ale byla si jista, že ji provázejí pohledem, takovým tím skrytým a nic neříkajícím, dokud jim nezmizela z očí. Předávaly si ji jako štafetový kolík.
Jistě, mohla nasednout do svého BMW a vyjet za nákupy do krajského města, ale ji bavilo chodit s plátěnou kabelou do obchodu na náměstí. A provokovat. Jako tenkrát.
Kdysi tu býval Konzum, posléze Jednota a dneska zase Konzum. Dokonce i majitele měl stejného jako před třiceti lety, jen o poznání shrbenějšího než dřív. Rostu do hrobu, říkával s úsměvem a nikdy jí nezapomněl k nákupu přidat kulaté lízátko jako pozornost podniku. Docela ji to dojímalo, protože to nemělo nic společného s její slávou. Prostě si pamatoval, co si jako děcko u něj kupovala.
Tohle bylo malé městečko. Její rodné. A byla s ním potíž , jaká s rodnými městečky většinou bývá.
Když mladá holka překročí jeho hranice i svůj stín a udělá si jméno v Praze, vždycky se najde někdo, kdo řekne: Já teda nevim, co na ní ty filmaři viděj, prsa to nemá žádný, obličej pihatej ... Jo, talent? Tak to asi má. Pamatuju, jak vždycky přednášela na Prvního máje, stála na tribuně hned vedle krajskýho tajemníka a recitovala tydlety proletářský básníky nebo co. Móc pěkný...
A když se přijde řeč na milostné scény z jejích filmů, všichni mají jasno.
Vzpomínáte, pani, jak tehdá vlezla vo prázdninách do kašny, ouplně nahatá a to jí bylo čtrnáct! Chlapi, co šli kolem, se nemohli vynadívat, než přišel její táta a takovou jí flákl, že to vzala zubama vo rantl. Její máma pak nemohla ostudou měsíc na ulici.Na tydle hambárny má taky talent, to se musí nechat.
Malé městečko má paměť jako slon. A neodpouští. Úspěch , ani prohru.
A taky má na všechno odpověď. Vox populi - vox bovi. Neboli stádo má vždycky pravdu. Ne maminka nebo pan režisér, ale dav. Když se sjednotí ve svém názoru, může jít o život. Poznala to na filmových festivalech. Bylo nádherné a vzrušující... a taky hrozivé.
Zaplatila a k nevelkému nákupu (táhlo jí na čtyřicet a nemohla si dovolit ztloustnout) přihodila ve vedlejší trafice ještě stoh bulváru . Pak se vrátila se domů.
Doma - to byla šedá funkcionalistická vilka, tak ošklivá a čímsi připomínající panelák, že komunistům nestálo za to z ní rodinu ředitele zdejší školy vystěhovat. Ale možná to bylo otcovým členstvím v té jediné a správné straně. Soudruh soudruhovi přeci oči nevyklove. Možná v Praze, ale na malém městě ne.
Nenáviděla to tu a nemohla se dočkat, až vypadne pryč, někam, kde si lidi ve dne v noci neciví do talíře. Teď byla ráda, že se mohla vrátit. Rozvod byl nechutný a postaral se o skvělé titulky na první stránce bulvárních plátků. Třebaže měl její manžel jako úspěšný producent statisícové příjmy, neváhal ji oškubat jako husu. Dobře jí tak. Byla husa, když se za něj navzdory dobře míněným radám provdala . Za všechno se platí, tak zaplatila. Ale tenhle barák se mu nikdy nelíbil. Naštěstí. Měla kam utéct.
Uklidila jogurty a šunku do ledničky a uvařila si velký hrnek horké kávy. Posadila se na pohovku, na klín si položila balík ještě páchnoucí tiskařskou černí a začala v něm listovat. Nejdříve se skrytým očekáváním, pak netrpělivě a nakonec vztekle obracela stránky plné obskurních fotografií. Zpěvačka X u bazénu nahoře bez, politik Y přistižen s milenkou v baru, režisér Z opět na protialkoholním léčení. Jen o ní tam nestálo nic. Ani řádek, ani zmínka. Nic. Jakoby zemřela, vypařila se, jakoby nikdy nebyla.
Rozvodové tahanice se staly minulostí (není nic staršího než včerejší noviny) a fakt, že už dva roky nenatočila slušný film, by mohl zajímat leda jejího životopisce (kdyby nějakého měla), ale ne lovce senzací.
„Sakra!"
Smetla to svinstvo na podlahu a šla si nalít panáka. Co na tom, že bylo teprve poledne. Může si dělat, co chce! Může se klidně opít do bezvědomí a nikdo, rozumíš , NIKDO jí to do toho nemá co mluvit!
Po dvou hodinách truchlivé sebelítosti, hojně zalévané alkoholem, upadla do spánku.
Tady je to. Poslední místo, které dosud nenavštívil a na kterém se mohla ukrývat před světem, novináři a možná i sama před sebou. Popocházel před tím ošklivým domem a marně se skrz hradbu přerostlých tújí snažil nahlédnout do zahrady. Všude panoval klid, nikde ani živé duše. Že by se zmýlil?
Ale přece... okno v prvním patře bylo pootevřené, sice jen na škvíru (panoval chladný říjen), nicméně vyvolalo to v něm pocit určité naděje. Musí být trpělivý . Tahle práce není ničím jiným než lovem. Kombinací štvanice a čekané. Vzruch a klid.
Srdce mu bušilo a, přestože se snažil zhluboka dýchat, cítil, jak se každá buňka v jeho těle chvěje. Ještě nikdy nečekal sám. Vždycky tu byli ti druzí, mnohem lépe vybavení než on, tvrdí a bezohlední ve snaze dosáhnout toho, co chtěli. Ale dnešek patřil jen jemu. Vydrží ještě hodinu a když se nebude nic dít, udělá to, co ještě nikdy neudělal. Prostě zazvoní a počká, až mu ONA otevře.
Automaticky zkontroloval svůj Nikon, který dostal před dvěma lety k osmnáctinám. Na vlastní přání. Kdyby rodiče tušili, že jej potřebuje k tomu, aby mohl zpřetrhat poslední pouta k nim, nikdy by mu ho nekoupili.
Ale oni nic netušili. Nikdy nic netušili. Jejich svět stál na pevných racionálních základech a něco jako empatie či předtucha v něm nemělo místo. Spokojili se s tím, že syna zahrnovali dárky a neutuchající péčí, která mu - jak dospíval -, stále víc připomínala svěrací kazajku. Možná to mělo něco společného s faktem, že ho adoptovali.
Nebylo to pro něj žádné tajemství, nic, nač by přišel náhodou sám nebo přičiněním nějaké laskavé drbny, nic, co by ho mohlo duševně vykolejit. Byli racionální i v téhle choulostivé situaci. Už jako tříletého jej nakrmili příběhem o chlapečkovi, který ztratil své rodiče a ve své opuštěnosti našel nový domov právě u nich. Bylo to dojemná pohádka se šťastným koncem a on tomu rád uvěřil. Jen nechápal, jak může malé dítě někde ztratit dva dospěláky. Ztratit pro něj znamenalo prostě vytrousit z kapsy a už nenajít, jak se mu to pravidelně stávalo s nejrůznějšími drobnostmi. Během dětství své biologické rodiče nijak nepostrádal, protože měl jiné a žil spokojeným životem opečovávaného dítěte. Změnil to až ten film.
„Měl by ses na to podívat. Je to velice poučné," řekla tehdy matka.Třebaže měl sto chutí jít do svého pokoje a pustit si počítačovou hru ( nesnášel poučné filmy a už vůbec ne ty válečné), poslechl. Matka nikdy nepoužívala rozkazovací způsob, a přesto pokaždé dosáhla svého. Fungovalo to na syna i na otce.
Byl to strhující příběh dítěte zavlečeného během války do Německa a jeho matky, která jej celou dobu usilovně hledala. Její zoufalství a konečné sebeobětování v něm tehdy zanechalo nesmazatelný zážitek. Když film skončil, uvědomil si, že má v očích slzy. Ale nenechal je stéci na tvář. Bylo mu čtrnáct , byl už přece chlap a chlapi, jak známo, nikdy nepláčou. Přesto si matka jeho dojetí všimla.
„Zahrála to skvěle, co?" podotkla jakoby mimochodem.
To ano. Pohled hlavní hrdinky těsně před tím, než zemřela, se mu vryl do paměti s razancí laserového paprsku.
„Vidíš , a přitom ve skutečnosti ta herečka svoje jediné dítě odložila hned po porodu a nikdy se o ně nezajímala. Kdoví, kde chudák skončilo. Taková krkavčí máma, ale umí zahrát hotovou světici. Na to je potřeba nejen talent , ale hlavně silný žaludek," řekla jízlivě.
Matka vždycky mluvila zle o ženách, které se špatně staraly o své potomky. Jako sociální pracovnice takových případů viděla spousty. Tón jejího hlasu ho tedy nijak nepřekvapil, ale přesto popudil. Možná proto, že jako vržený kámen roztříštil jeho představu o síle mateřského citu.
„A to psali kde?" ušklíbl se. „V Blesku?"
Matčina slabost pro bulvární noviny byla obecně známá.
„To nepsali nikde," odsekla. „Stalo se to dávno, ještě před revolucí.To ještě nebyla slavná, teprve studovala DAMU. A krom toho se tenkrát takové věci nezveřejňovaly, ale ututlávaly."
„Jo? A jak to teda víš ty? Byly jste kámošky nebo co?"
„Ale ne, ani jsem ji tenkrát neznala. Říkal to můj táta. Byl spolužákem jejího otce. Zavolali ho tenkrát k tomu."
„K čemu? Ty myslíš... jako k porodu?" podivil se. „Děda je přece ortopéd a ten snad nemá s miminama nic společného?"
„Nemá. Ale stalo se to u nich doma, o svátcích. Byli jsme s tvým tátou tehdy u našich. Dobře si pamatuju, jak máma nadávala, když otec místo rozbalování dárků jel padesát kilometrů ve vánici jen proto, že mu zavolal jeho kamarád a požádal ho o pomoc. Když se pak vrátil, náhodou jsem zaslechla, jak se o tom naši baví."
„Tys poslouchala za dveřma? Ty, taková vzorňačka? Teda, mami, to bych do tebe nikdy neřek´..." Uskočil, než ho stačila plácnout.
„Mazej se učit," zahrozila na něj. „Ostatně , tyhle věci nejsou nic pro malý kluky."
„Nejsem malej," zabručel „...a taky jsem o tom nezačal já." Ze dveří pro jistotu vyjel jako had. Jestli něco máma nesnášela, tak to bylo odmlouvání.
Byl by ten rozhovor nejspíš pustil z hlavy, ale druhý den přijel na návštěvu MUDr. Jaroš, toho času v důchodu, a on neodolal, aby se dědy nevyptal na podrobnosti. Starý pán nebyl o mnoho sdílnější než matka, přestože bylo patrné, že si pamatuje každý detail onoho případu. Odmlkami a nedokončenými větami tak zasel, - aniž to tušil, do vnukovy mysli semínko poněkud zvláštní naděje.
Od té chvíle chlapec neprošel kolem zrcadla, aby se nezastavil a ze všech možných úhlů nezkoumal svou tvář. Čím víc se pozoroval, tím větší shodu nacházel. Stejné oříškově hnědé oči, stejná křivka obočí a dokonce i sprška zlatavých pih na tvářích, kvůli nimž si ho kluci ve škole dobírali. I rok jeho narození souhlasil s tím, co mu naznačil dědeček... tedy adoptivní dědeček.
Stále zřetelněji si uvědomoval rozdíly mezi sebou a rodiči. A nešlo jen o zevnějšek. Oni stáli oběma nohama pevně na zemi, zatímco on se nejraději vznášel na křídlech fantazie, oni měli předpotopní názory, kdežto on dychtivě hltal všechno nové, co přinášela doba. Den po dni, aniž to kdo z rodiny tušil, se tak utvrzoval ve své myšlence. Ano, nemůže být pochyb, on nepatří sem, ale k té ženě, již znal doposud z filmu a televize. Nevěřil, že by ho prostě odložila, jistě ji přemluvili - studentce a svobodné matce by byl jen přítěží - anebo jí ho prostě sebrali, mohlo se to stát všelijak. Možná někdo toužil po dítěti a nechtělo se mu čekat, až mu úřady potvrdí tunu potřebných formulářů. Co když „ten někdo" byli jeho adoptivní rodiče? Netušil sice, jakou roli v tom hrál dědeček, ale jistě nebyla náhoda, že byl ve správný čas na správném místě.
Měl dojem, že přesně chápe, proč se o něj tak pečlivě starají. To, aby nezatoužil hledat svou pravou matku, aby od nich neodešel. Jak týdny ubíhaly, cítil stále zřetelněji, že právě to musí udělat. Zbývalo jen najít způsob, jak to uskutečnit. Vzhledem ke svému věku moc možností neměl. Musel být trpělivý a to on být uměl.
A teď stál tady - před jejím domem, sám a odhodlaný. Teď se ukáže, jestli ta cesta, po níž se vydal před šesti lety, dojde svého cíle.
Když se konečně probrala, venku se stmívalo. Hlava jí třeštila a jazyk měla potažený něčím, co nápadně připomínalo smirkový papír. Nejistě se postavila na nohy.
Její žaludek, dosud klidný, udělal první kotrmelec. Potřebovala na vzduch. Dopotácela se k oknu, rozrazila ho dokořán a se zavřenýma očima lačně vdechovala sychravou vlhkost, která se v mikroskopických kapičkách snášela k zemi.
Neměla zdání, jak dlouho tak pololeží a polovisí na okenním parapetu. Když se jí podvečerní chlad zakousl do těla, byla už znovu takřka při smyslech. Otevřela oči.
První, co uviděla v šeru, byla známá červená větrovka a basebalová čapka s bílým pruhem.Takže ji našli. Vlastně našel. Kromě mladíka na druhé straně ulice nebylo po dalších paparazzi ani vidu.
Dorazil tedy sám. Její obdivovatel. Stával vždy trochu bokem chumlu ostatních fotografů a upíral na ni psovsky oddané oči. Na první pohled k nim nepatřil. Neměl jejich dravost a fotoaparát zvedal k obličeji jako poslední a takřka posvátně.A vždycky měl na sobě červenou větrovku a basebalku.
„Nevíš, kdo to je?" zeptala se jednou při příchodu na jakýsi raut své kamarádky pověstné tím, že zná každého, kdo se kdy jen mihnul v šoubyznysu či v médiích. Linda tehdy ohrnula trochu pohrdavě ret.
„Tenhle?Nedělá pro žádný noviny, pokud vím. Amatér. Student žurnalistiky, co si chce očíhnout řemeslo a trochu vylepšit kapesný. Občas někam pošle fotky. Nejsou až tak nejhorší, takže mu sem tam něco otisknou v Blesku nebo ve Story. Ale .... když už se ptáš... je zajímavý, že jsi na nich vždycky jenom ty."
Uvědomila si, že pár těch snímků opravdu viděla. Vybočovaly z řady nejen kvalitou, ale taky mírností, s jakou ji prezentovaly. O to drsnější titulky k nim redakce pokaždé přiřadila.
Publikoval pod značkou „Kerim ". To slovo znělo exoticky, takřka arabsky, ovšem jen do chvíle, než si je člověk přečetl pozpátku.
Tak jo, chlapečku, jsi tu sólo, budeš mít sólo fotky.Takový, jaký ještě žádnej z těch ostatních šmíráků neměl možnost udělat. Abys nemusel litovat, že ses plahočil za mnou až sem,rozhodla se v náhlém návalu sebelítosti. Už jim nestojí za to, aby se strkali před jejími dveřmi.Ale po dnešku zase budou.
Přešla pokoj a rozsvítila velký křišťálový lustr a ještě půl tuctu lamp, stojících po všech koutech. Velké aintree ve záři reflektorů. Aby se nemohl vymlouvat na špatné světlo.
Pustila desku se šansony Edith Piaf a vrátila se k oknu. Stál tam pořád, už jen jako nezřetelná silueta, ale stál.
Do rytmu drsného, emocemi nabitého zpěvaččina hlasu se pomalu začala svlékat. Nespouštěla přitom oči z nehybné postavy venku. Zdálo se, že mladík nevěří svým očím.
Tak sakra, dělej, foť, máš všechno naservírované přímo před ten tvůj blbej objektiv!
Pohni zadkem, než tady zmrznu!
Jakoby slyšel její polohlasné mumlání, zvolna zvedl fotoaparát. Byl daleko, ale ona věděla, že si ji díky zoomu může přitáhnout tak blízko, jak jen bude potřebovat. Každý detail jejího těla bude mít jako na dlani. Cvakání spouště spíš tušila, než slyšela. A stejně tak nezaznamenala klepání slepecké hole o chodník.
Teprve, když ten člověk, doprovázený zlatým labradorem, vyšel zpoza rohu, strnula v pohybu.Pak se shýbla a chvatně si zakryla ňadra odhozenou blůzou.Stáhla se za dlouhý závěs vedle okna a poté opatrně vykoukla ven.
Mladý fotograf zareagoval obdobně. Ustoupil pod ochranu vzrostlého kaštanu a přitiskl se k jeho kmeni.
Slepec se pomalu blížil, pak ho minul a pokračoval ve své cestě, ale nepochybně o mladíkově přítomnosti věděl stejně jako jeho čtyřnohý průvodce. A možná věděl i o otevřeném okně její vily, protože pootočil hlavu a pokynul tím směrem.
Bezděčně zvedla ruku, aby pozdrav opětovala, když si uvědomila, jak absurdně se chová. Schovává svou nahotu před tím, kdo ji nemůže vidět a vystavuje na odiv tomu, kdo ji nejspíš vidět nechce. A náhle si byla jistá, že ani ona ji nechce vidět na titulní straně zítřejších novin. Musela se zbláznit, když si myslela, že to je jediný způsob, jak se opět zviditelnit.
Rychle se nasoukala do rukávů a knoflíčky zapínala už za chůze. Odemkla domovní dveře a seběhla pět malých schůdků , které k nim vedly. Na posledním uklouzla, ale podařilo se jí nabrat rovnováhu dřív, než sebou nedůstojně plácla na zem. Deset metrů k brance se zdálo nekonečných. Snad tam ještě bude. Musí... musí od něj ten film získat. I když na tom není finančně nejlíp, zaplatí mu, co si řekne.
Netrpělivě škubla vysokou kovovou brankou... a stála mu tváří v tvář. Právě sahal po klice.Leknutím o krok couvnul.
„Promiňte.." vyhrknul a tváře mu zrudly jako provinilému děcku.
Bože, je tak mladý, pomyslela si. Já se před ním svlékla a přitom bych mohla být jeho matka.
„Coura jako ty nemůže být ničí matka!" vybavila si pojednou nenávistný hlas.
Patřil ženě, která ji už odmalička nelítostně formovala k obrazu svému. Jaký div, že se tenkrát (poprvé a naposledy) vzbouřila?
Mami, ty ani netušíš, kolikrát jsem si tvá slova opakovala během svého zpackaného manželství. Víš, proč mě opustil? Chtěl dítě. Dítě,které jsem mu za celou tu dobu nebyla schopna dát. Táhlo mu na šedesátku a pořád chtěl dítě. Teď je taková móda, víš. Móda starých otců. Chlápků, co vozí kočárek s mrnětem a pak se tím chlubí v televizi, protože to mimino není jejich vnouče, jak by člověk předpokládal, ale dcera nebo syn. Celá moje vina byla v tom, že jsem neotěhotněla a neporodila dítě. Kromě toho krvavého ranečku, který mi vyklouzl mezi stehny, když tě táta konečně ode mě odtáhl, abys mě neutloukla k smrti. Víš ty vůbec,co jsem cítila? Ne bolest od tvých ran, ale tu druhou, která vytryskla z mého břicha jako palčivá láva z nitra sopky, takovou, jakou jsem už nikdy víc nezažila.
Když jsem se rozhodla, že si to dítě nechám a prostě jen přeruším na rok školu, ve skrytu duše jsem doufala, že mě podpoříš, ale stejně jsem se bála přijet domů. Vymlouvala jsem se na studium, na těch 400 km, které dělily Prahu od našeho městečka, ale o Vánocích se to už nedalo dál odkládat. Kdy jindy by se měla celá rodina sejít pohromadě než o Vánocích, svátcích míru, lásky a pokoje?
Nikdy nezapomenu na pohled, kterým jsi sklouzla po mém sedmiměsíčním břichu, na ten divoký výraz, který ti znetvořil tvář, když jsi křičela: „Cos to provedla, ty malá děvko?! Chtěli jsme pro tebe jen to nejlepší a tys to všechno zničila! Víš, co to tátu stálo, než tě dostal na DAMU a ty to klidně všechno pošlapeš!"
„To není pravda, udělala jsem zkoušky a vzali mě jako každého jiného uchazeče," řekla jsem.
„Myslíš?" zaječela. „Opravdu si myslíš, že jsi taková hvězda, takový talent? Nebýt tvého otce, seděla bys někde v kanclu a datlovala na psacím stroji podle diktátu!"
„Ale to tě stejně čeká... s fakanem na krku," dodala. „Nic z tebe nebude, zapomeň na herectví."
„Proč? Copak žádná herečka nemá děti?"
Věděla jsem, že v tomhle souboji logiky a citu nemůžu vyhrát, ale nechtěla jsem to vzdát.
„Ty nejsi herečka a nikdy nebudeš.Ale nebudeš taky svobodná matka, to ti zaručuju. Ten, s kým ses válela, si tě taky pěkně vezme. Chci vědět, kdo to je!"
„ A není to jedno?
„To teda není!" odsekla jsi. „Takže, kdo?"
„ Já nevím," odpověděla jsem ti tehdy po pravdě (kluků na tom maturitním večírku bylo bezpočet, už si nepamatuju , se kterými jsem k ránu skončila v posteli). Nebylo pro mě podstatné, kdo z nich byl dárcem té jediné mrňavé spermie, jenž spustila celý proces vzniku nového života. Důležitý byl jenom ten tvor,který ve mně teď rostl.Ale nedalas mi šanci ti to vysvětlit.
„Takže ty nevíš?Kolik jich bylo? Dva, tři, pět?"
„Tak nějak," přitakala jsem, a to byla poslední kapka.
„Kristepane, taková ostuda! Dcera ředitele - a je horší, než nějaká kurva! Co na to řeknou lidi?! Já tě na mou duši zabiju!" a s těmi slovy jsi se na mě vrhla. Ano, co by na to řekli lidi, kdyby věděli, že jsem porodila na zemi v hale a zakrvácela ti ten hezký koberec, cos propašovala z dovolené v Turecku?
Ještě, než jsem omdlela, zaslechla jsem hlásek, tichý jako mňouknutí kotěte, který patřil mému dítěti. Ale když jsem se probrala, žádné dítě tam nebylo. Ležela jsem ve své posteli, pečlivě přikrytá, a kdesi dole v přízemí se dohadovaly nějaké hlasy. Tvůj a tátův a ten třetí, jak se ukázalo, patřil doktoru Jarošovi.
V následujících dnech mě přišel několikrát prohlédnout, na lékaře byl nezvykle rozpačitý a jen pořád mumlal: „ Je mi to líto, děvče... nejsem gynekolog, ale vaši to tak chtěli... aby se to nerozkřiklo... ne, tvoje miminko se narodilo mrtvé... bylo to pro něj příliš brzy... moc mě to mrzí, ale nedalo se nic dělat."
Lži, samé lži. Kdyby mě včas odvezli do nemocnice, zachránili by ho. Bylo živé, když se narodilo, slyšela jsem ho zaplakat - a oni ho zabili. Ale v něčem měl doktor Jaroš přece jen pravdu.Teď už se nedalo dělat nic.
Jen , co jsem se trochu zotavila, sebrala jsem všechny svoje věci a do toho domu jsem znovu vkročila až po smrti rodičů. Zabili se v autě necelé dva roky poté. Otec ještě žil, když ho převáželi do nemocnice, žil ještě den po operaci, když mi dovolili ho navštívit. Byl při vědomí jen z poloviny,ale pořád opakoval: „Odpusť mi, holčičko...zakopal jsem ho v zahradě pod platanem..."
Teprve později mi došlo, že mluvil o mém mrtvém dítěti. Zakopal ho... jako mršinu.Aby ho sežrali červi, aby po něm nezbyla ani stopa.
Ano, nebýt tebe, mami,nebýt toho, že jsi dala přednost svým představám o morálce před vlastní dcerou, mohla jsem mít dneska skoro stejně starého syna, jaký teď stojí přede mnou.Jenže..., co by tomu asi řekli lidi?
Aniž si to uvědomila, vyslovila tu poslední myšlenku nahlas.
„Taky si myslím," odpověděl mladík. „Já..
„..Já..." skočila mu do řeči, „ chci vás požádat... prodejte mi ten film. Ten , co jste před chvílí nafotil."
„To nejde," usmál se.
„Proč? Zaplatím, kolik budete chtít!"
„To nejde,"opakoval . „Tohle je digitální foťák. Není v něm žádný film, jen paměťová karta, ze které se dají snímky jednoduše vymazat. Šel jsem za vámi, abych vám řekl, že je vymažu.Teď hned...přímo před váma, jestli chcete..."
Musel přímo slyšet, jak jí spadl kámen ze srdce. Začal mačkat jakési čudlíky a červená kontrolka na přístroji se poslušně rozblikala. Nevěděla, jestli ty fotky skutečně maže, ale věřila mu. Nic jiného jí ani nezbývalo. Nad tím, proč se sám vzdal takového „úlovku", v té chvíli nepřemýšlela.
„Tak.. a hotovo. Jsou pryč. Všechny," usmál se znovu. Kupodivu vypadal , že se ulevilo i jemu.
„Omlouvám se za to extempore," řekla. „Nevím, co to do mě vjelo, předtím jsem něco vypila... prostě...tyhle věci normálně nedělám."
„To já přece vím. Sleduju vás pozorně už delší čas."
Zarazila se. Sleduje ji ? Proč?
Znenadání se zachvěla, ale nebylo to chladem, který se jí neodbytně dobýval pod tenkou blůzu. Možná to není fanoušek, ale fanatik. Kolik už bylo případů, kdy psychicky nevyrovnaní lidé napadli své idoly, k nimž celá léta předtím nábožně vzhlíželi! I když ten mládenec nevypadá jako cvok, spíš jako bezelstné děcko, člověk nikdy neví.Takoví jsou prý nejhorší, nepoznáš to na nich...
Mladík si její náhlé odmlčení vyložil po svém.
„Není to tak, jak si myslíte. Nejsem žádný šmírák. Já..." shodil z ramen batoh a vylovil z něj tlustý ohmataný sešit, na první pohled plný výstřižků. Otevřel ho.
„Mám tu o vás všechno, celou vaši kariéru," pochlubil se. „Koukněte, všechny vaše filmy...a tak..." hlas mu poklesl, když si všiml, jak nepřístupně se ta žena zatvářila.
Zvoral jsem to,napadlo ho. Teď si bude myslet, že jsem nějakej magor a vyrazí se mnou dveře a já jí ani nestihnu říct, proč jsem vlastně za ní přišel...
Dívala se na něj mlčky a hledala nějaký úskok, ale nenašla nic, jen bezmezný obdiv v jeho očích.
„Ráda se na to podívám," řekla znenadání, „ ale je tu trochu zima. Co kdybychom zašli dovnitř a dali si spolu skleničku něčeho na zahřátí, co vy na to?"
Srdce mu poskočilo nadějí.
„Rád, ale..." zarazil se, „vždyť mě vůbec neznáte. Měla byste být opatrnější. Co když vás chci zabít nebo okrást?"
„A chcete?"
„Jasně, že ne."
„Takže dohodnuto. A jestli chcete učinit zdvořilosti zadost," napřáhla k němu ruku, „já jsem Alice a vy, jestli se nepletu, Mirek. Nebo vám raději mám říkat Kerime?"
Nezeptala se, co chce pít, a bez řeči jim oběma namíchala margaritu. Vypil dvě, než si dodal odvahy vysvětlit jí pravý důvod své návštěvy.
Mluvil dlouho. Vyprávěl jí o svých rodičích, o svém dětství, o tom, co ho přivedlo k přesvědčení, že právě ona je jeho matka. Když skončil, rozhostilo se v pokoji ticho.
Absurdní,pomyslela si. Jako v nějaké pitomé brazilské telenovele. Jenže tady je česká realita a v té se zpravidla ztracení synové nevynořují nečekaně jako králíci z klobouku. Je to nesmysl, přání, které se stalo otcem myšlenky, výplod choré mysli.
Ale musela si přiznat, že Mirek nevypadal jako pomatenec. Jakkoliv byl jeho příběh neuvěřitelný, spousta věcí seděla, detaily, které si pamatovala i ona. Ano, ona sama byla nepochybně součástí toho příběhu, a to ji mátlo. Bylo to příliš mnoho náhod najednou.
„Vy mi nevěříte.Myslíte si, že jsem podvodník."
„O to nejde, co si myslím," řekla zamyšleně. „Tyhle věci nebude problém dokázat. Stačí test DNA. Ale.." odmlčela se, " řekli mi, že dítě zemřelo.Že bylo příliš slabé, protože se narodilo předčasně. Že ho pohřbili tady v zahradě."
„Lhali vám. Nechtěli, abyste se po něm sháněla."
„Možná. Ale možná ne. Stačí vzít rýč a přesvědčit se."
„ Co by tomu řekli sousedi, kdyby viděli, jak překopáváte celou zahradu?"zeptal se. Mělo to znít lhostejně, ale všimla si, jak je napjatý.
Sousedi... média...veřejnost... mám jich plné zuby.
„Je mi jedno, co tomu kdo řekne," vybuchla náhle. „Kašlu na jejich řeči, na jejich pokryteckou morálku! Už jsem kvůli tomu vytrpěla dost! A krom toho...je pod platanem. Řekl mi to táta, než umřel."
Zkoumavě na něj pohlédla.
„Ty nechceš, abych tam kopala, viď?" přešla nečekaně k tykání.
Pokrčil rameny.
„Mně to je fuk. Jsem přesvědčený, že stejně nic nenajdeš," osmělil se také. Kvitovala to lehkým úsměvem.
„Taky si myslím. Po dvaceti letech z tak malého tělíčka nemohlo nic zůstat. Ale pořád jsou tu ty testy DNA."
„Klidně na ně půjdu.Vím, že mám pravdu."
Jeho odhodlání hraničící s furiantstvím se líbilo. I to, jak přitom pohodil hlavou. Ano, začínal se jí líbit. Bylo by fajn mít takového syna. Konečně by nebyla sama. Protože samoty, té děsila nejvíc.
Ona nejlíp věděla, jak je to s tou její slávou. Pár výrazných úspěchů hned po škole a pak už se jen vezla na vlně známostí s vlivnými lidmi ze šoubyznysu. Včetně svého manžela. Až donedávna to fungovalo. Ale od rozvodu pouze bezmocně přihlížela, jak její popularita vyprchává jako bublinky z příliš dlouho otevřené láhve šampaňského. Nikdo jí nevolal, aby jí nabídl roli, nikdo ji nepotřeboval. A ona neměla chuť ani sílu rvát se o místo na slunci s nastupující generací mladých a průbojných hereček.Nezbude jí, než sedět v téhle ošklivé vile a psát memoáry. Syn, spadlý z nebe, by mohl dát jejímu životu zase smysl.
„Nedáme si ještě skleničku?"
Vzal to jako taktní výzvu k odchodu.
„Asi bych měl jít. Je pozdě..."
„Nesmysl," přerušila ho rychle. „Kam bys chodil...na noc a v takovém počasí. Klidně tu můžeš přespat, místa je tady dost."
Uvědomil si, že to, co považoval za šumění desky, která se točí naprázdno, je ve skutečnosti déšť. Popravdě řečeno, nechtělo se mu v lijáku šlapat na nádraží, které nějaký chytrák umístil dobrý kilometr za město.
„Tak dobře," přikývl.
Namíchala další pití a vrátila se k němu. Teď začala mluvit ona. O studiích, o své práci, o té takzvané hvězdné kariéře. Nevynechala nic, ani své obavy z toho, že skončí opuštěná a osamělá. Jakoby seděla ve zpovědnici.Ale mladík naproti ní jí neudělil rozhřešení, ani pokání. Pouze mlčky naslouchal. Tak pozorně jako žádný muž v jejím životě. Tak pozorně, že slyšel i to, co nevyslovila nahlas - jak zoufale by si přála být ještě jednou na titulních stranách všech novin. I kdyby to mělo být naposledy. Začal přemýšlet, jak jí pomoci.
„Myslím, že by to šlo," zamumlal, když se na chvíli odmlčela.
Nechápavě k němu vzhlédla.
„Prosím?"
„Chceš, aby o tobě zase psali. Jenže nemáš žádnou roli, aby ses vrátila do povědomí diváků a dokud se nevrátíš do povědomí režisérů a producentů, tak ani žádnou roli mít nebudeš. Je to začarovaný kruh. Ale dá se rozetnout. Ty nahaté fotky byla blbost. Dobrý comeback chce dobrý příběh. Jenže jaký?" poškrábal se na nose.
Zírala na něj jako na zjevení. On jí snad čte myšlenky.
„Nic skandálního," pokračoval, „ ale něco, co vzbudí sympatie. Musí se to týkat tebe samotné... takže žádné dobré skutky jako pejsek z útulku nebo charita. Autonehoda? Ne... příliš nebezpečné. Tohle musíme mít pod kontrolou," uvažoval nahlas.
„Už to mám! Přepadení!"
„Cože?"
„Pustilas mě dovnitř, protože sis myslela, že jsem tvůj fanoušek. Takže klidně jsi mohla pozvat dál i někoho, kdo se za tvého fanouška jen vydával. Když jste přišli dovnitř a on zjistil, že jsi v celém domě sama, vrhl se na tebe, svázal tě a zacpal ti pusu a pak začal nerušeně krást. Pak tě chtěl zabít, protože bys ho později mohla identifikovat. Netušil ale, že máš se mnou domluvené focení. Já jsem ho vyrušil, takže utekl a tobě se nic nestalo. Když kromě policie zavolám i do některých redakcí, máš o publicitu postaráno. Jak s ní pak naložíš, bude záležet na tobě. Třeba to bude chtít i někdo zfilmovat. Co tomu říkáš?" vychrlil ze sebe nadšeně.
Musela se usmát. Vypadal jako štěně, které splnilo pánův příkaz a čeká na pochvalu. Přepadení? Taková pitomost! Ale něco na tom možná bude...kdyby se to vypilovalo do detailu...O místní polici si iluze nedělala, ale jestli se případu ujme kriminálka, mohli by ten bluf prokouknout.
„A kdo bude hrát toho zloděje?"
„Přece nikdo. Uděláme tu trochu binec, pak tě svážu a skočím si pro auto. Parkuju na náměstí.Přijedu sem, chvíli budu zvonit, třeba i bouchat, aby to vyburcovalo i sousedy, pak půjdu dovnitř a najdu tě. Pořídím pár fotek a zavolám , kam bude třeba."
Začínala jeho nadšení sdílet. Nalila si další koktejl a s vervou se pustila do vymýšlení podrobností. Zanedlouho s tím byli hotovi. Zbývalo to divadélko jen zinscenovat. Byl to nápad hodný leda začínajícího autora detektivek, plán děravý jako řešeto, plný chyb tak nápadných jako špatně nalepený falešný vous. To si ale ve své povznesené náladě odmítli připustit.
„Kdy to spustíme?"
„Třeba hned," navrhla. „venku leje, to jim ztíží sledování stop."
„Tak a je to," řekl o dvacet minut později a spokojeně pohlédl na hromadu cenností, připravených na ubrusu strženém z jídelního stolu. Dům vypadal, jakoby se jím prohnala malá vichřice. Ještě uklidil rukavice, které mu půjčila, a naklonil se nad ni:
„Drž se, za deset minut jsem zpátky."
Přikývla, víc nemohla dělat.
Ležela na pohovce, ruce pevně svázané za zády páskem od županu, který si vzala na sebe. Roubík jí překrýval skoro půlku obličeje a nacpaný do úst nepříjemně tlačil na kořen jazyka, ale nemohla mu říct, aby ho uvolnil. Všechno muselo působit věrohodně. Spěchej, poprosila ho v duchu.
Spěchal.
Vyběhl ze dveří...a na posledním schodu uklouzl. Křuplo to sotva slyšitelně, když zátylkem narazil na betonovou hranu . Policejní patolog později zkonstatuje čistou zlomeninu spodiny lebeční. Jenže k tomu dojde až za několik hodin, za několik dlouhých hodin, kdy pošťák objeví ztuhlé a promáčené tělo, jehož mozek se už dávno utopil ve vlastní krvi.
Proboha, kde jsi tak dlouho, už to nevydržím, už nemůžu, vrať se, prosím....
Ale jedinou odpovědí na její němé zoufalé výkřiky bylo jen bubnování dešťových kapek na parapet. Napínala sluch, ale motor auta, které mělo zastavit před domem, se stále neozýval.
První nával zvracení se jí podařilo odvrátit. Klid, hlavně klid, to bude dobrý. Nemysli na to. Snažila se dýchat nosem, ale paniku, která se jí zvolna zmocňovala, se jí ovládnout nepodařilo.
Nechal mě tu. Teď sedí někde v suchu a směje se tomu, jak jsem naletěla těm jeho povídačkám. Až se vrátí, zabiju ho.
To jistě, ozval se jízlivý hlásek odkudsi zdálky.Až se vrátí, budeš mrtvá.
Další stah žaludku jí naplnil ústa palčivou chutí žaludečních šťáv. Polkla je, ale to jen vyvolalo nový dávivý reflex. Pak vdechla první zvratky a plíce jí zachvátila sžíravá bolest. Zmítala se v marné snaze osvobodit spoutané ruce, ale docílila jen toho, že se svezla z pohovky dolů. Na nohy se už postavit nedokázala.O několik minut později její marné lapání po dechu skončilo.
Nad ránem déšť ustal. Jen vítr tiše šuměl v prořídlé koruně starého platanu, mezi jehož kořeny spočívala mahagonová skříňka, sloužící kdysi jako šperkovnice.
Alice se mýlila.
Kostřička novorozeněte, pečlivě zabalená v kousku černého sametu, byla stále ještě k poznání.
Spi, děťátko, spi....