Brouzdání světem

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 31. 08. 2007

Vždycky se brouzdal světem a strašně složitě o něm uvažoval. Tolik filozofie a cizích slov dralo se mu na jazyk. Přijímal svými receptory počitek odrazu elektromagnetického odrazu od čirou kapalinou pokryté flóry. Pak se jednou konečně zastavil a řekl si: „Hej, tohle je o ničem.“


Uvědomil si, že tehdy prostě koukal na orosenou trávu od které se odráželo slunce. A vůbec, sejde na tom, co se od čeho odráželo? Nevědomky zlomil v ruce tužku, kterou psal na papír odbornou esej, vstal od stolu a skočil z okna, přímo do trávy, kterou se rozběhl a běžel do kopce. Na vrcholku kopce se zastavil, otočil a spatřil sebe ležet pod oknem. Jen se tomu zasmál a běžel dál, na druhou stranu od kopce. Slunce na něj svítilo, kolem byly zelené kopce, na jejich krajích trocha stromů a křoví a nebe bylo úplně normálně modré, víc ze svého okolí vnímat nepotřeboval. Vylezl na vysoký strom. Kupodivu tam foukal silný vítr. Skočil dozadu, udělal salto a šel zase dál. Když se ohlédl, viděl pod stromem zase své zlámané tělo a opět mu to přišlo k smíchu. Došel do vesnice. Nikdo ho nepoznával. Dívali se na něj jako na cizího. Šel proti němu slepec s holí. Vzal jeho hůl a se smíchem ho s ní probodl. Slepec mu poděkoval, potřásli si rukama a šli dál. Když se pak otočili, viděli na chodníku probodnuté slepcovo tělo. Jen se tomu zasmáli a šli lehkým krokem dál. Vytáhl z kapsy krabičku sirek, jednu z nich škrtl a hodil do okna hospody. Lidi vyšli ven celí šťastní, podávali si s ním ruce a vrchní mu přinesl něco k pití. Když se někdo z nich ohlédl zpět na hospodu, viděli tam sami sebe křičet v doutnající hospodě o pomoc. Jen nad tím mávli rukou a šli dál. Po chodníku šlo malé bílé kotě. S úsměvem ho zašlápl. Kotě vylezlo zpod jeho boty, přitulilo se mu k noze a spokojeně předlo. A vedle něj leželo jeho druhé já, se zlomeným vazem. Uvědomil si, jak je náhle známý a oblíbený. Nastoupil do autobusu, rozbil dlažební kostkou řidičovu hlavu, který mu za to poděkoval a pustil ho k řízení. Všem se hrozně líbilo, když konečně zjistili, jakou má vlastně autobus maximálku a když bourali v do jedoucího vlaku, přímo řičeli nadšením. Vystoupil z autobusu a všiml si, že se jak z vozu tak z vlaku řinou zástupy lidí, kteří mu provolávají slávu a nesou ho na ramenou až do města. Stačilo poškrábat klíči velkou nablýskanou limuzínu a podnikatel v norkovém kožichu, mu přenechal jak auto, tak kožich. Ještě si podali ruce, usmáli se na sebe a to už odjížděl na letiště, kde čekalo soukromé letadlo. V letadle si půjčil od svého nového bodyguarda pistoli a zastřelil jej i pilota. Posadil se k pilotování a vedl letadlo nad velké město. Navedl ho špicí přímo k zemi a vyskočil z něj. Dopadl z asi půl kilometrové výšky obkročmo na konstrukci vysokého jeřábu. Letadlo spadlo mezi auta a domy a rozmetalo je do všech stran. Lidé chodili po ulicích, vyhazovali do vzduchu květiny a klobouky, stříleli barevné rachejtle a radostně slavili jeho příchod.

Černá vrána střídavě mávala křídla a plachtila vzduchem, pro lidi přitom velmi kontrastní, když pohlíželi na modrou oblohu. Posadila se na nejvyšší místo zrezlé konstrukce žlutého jeřábu, přímo naproti něj a vysoko nad střechy kvádrů posetých okny a ulice, z nichž k černému ptákovi zdálky přicházela ozvěna lidských uspěchaných hlasů, troubení klaksonů a burácení přidušených motorů. V té hloubce se mezi mrakodrapy zařezávala úzká linka rozpálené asfaltové silnice, po které se líně převalovaly gumové okraje pneumatik a na kterou odkapával mastný olej. Silnice vedla kolem městského parku, kde mezi nízkými zelenými kopečky rostly nízké, avšak rozložité stromy, s přívětivě tlustými větvemi, tak akorát od sebe, aby po nich mohly lézt městské děti. Lidé se psy i cyklisté několikrát odbočovali okolo pískovišť, až se nakonec dostali ke konci hřiště, kde se lámala další asfaltová silnice. Tahle vedla přes vysoký most, špinavé sídliště a postupně rostla a měnila se v dolní tok silnice, kde proudila auta pomaleji, avšak ve větší šíři a nakonec vyvěrala z města, jako ze skály, celé z betonu, plastu a oceli. Silnice vedla kolem pobřeží, kde ležely velké kameny, jako by vyvržené z moře, do kterého se některé z nich zase plynule nořily a pod jeho hladinou zelenaly nebo modraly. Po asfaltu rozpáleném od slunce se plazil vlhký, chladný a slaný vzduch, který přijížděl na hřbetech malým mořských vlnek, přicházejících až z dálav za horizontem, jenž tak rádi pozorovali lidé na betonových bradách pobřeží, bojovně vystrčených kupředu. Silnice se dále od města odchlipovala od mořského břehu a ubíhala klidným světem suché hlíny, vlhké trávy a nízkých keříků. Tráva se závisle na vzdálenosti zkracovala a měnila v tvrdé suché podlaží, snad ještě hlínu a snad už písek či prach. Nad čím dál strožejšími a vyššími keříky a přibývajícími kaktusy vegetoval poklidně prašný opar, pomalu omílající auta s nízkými podvozky a hnědé skály přízemních tvarů. Písek se stále jemnil, množil a ukusoval ze šíře silnici, až nebylo pro cestovatele kam pohlédnout, aby nespatřil písek, navátý do dun a přesypů. Malá benzínová pumpa u této silnice voněla skvrnami nafty a zněla oprýskanými reproduktory spravovaného rádia. Kousek za ní stál na dvou tenoučkých nožkách zašedlý plechový billboard s popartovým motivem, na němž si udělali všelicí ptáci hnízda. Za ním rozprostírala se dlouhá země nikoho. A nad tou zemí letěly černé vrtulníky… …černé vrtulníky… …muži v neprůstřelných vestách. Obrněné dodávky. Houkání sirén. Televize. Zprávy. „Ozbrojený a vysoce nebezpečný muž postupuje…“

To všechno se mu zdálo, když se díval na černého ptáka, který vzápětí zase odletěl. Pak ho najednou přepadla závrať. Začal si uvědomovat, kde vlastně je a co se děje. Vznesl se do vzduchu a doplachtil přímo do otevřených dveří letadla, které couvalo vzduchem. Namířil pistoli na pilota a z pilotova čela vyletěla kulka, aby se vrátila zpět do hlavně, stejně tak potom i s druhou kulkou. Letadlo přistálo a on limuzínou docouval k hotelu, u kterého na něj čekal bohatý muž. Vrátil mu kožich a smazal klíči dlouhou čáru na boku auta. Lidé ho odnesli zpět k rozbitému autobusu, ve kterém se zařazenou čtyřkou couval do vesnice. Nohou narovnal vaz malého kotěte a do ruky mu přistála hořící sirka, která vzápětí zhasla a vrátila se do krabičky. Vytáhl ze slepcovy hrudi bílou hůl a vyskočil na strom, ze kterého pak slezl. Šel před svůj dům a skočil do okna. Ocitl se zpět ve svém pokoji, narovnal zlomenou tužku a pokračoval v psaní.