Sám

Zmar, prázdnota a samota. Světe, světe, kam jsi mi utekl...

Modravý večer a šedý panelák nad špinavým sídlištěm, v jehož okně, vysoko nad zemí prorůstající stíny, sedí on a melancholickým pohledem se dívá do dálky. Zmar a prázdnota. Přitáhne si nohy k tělu a opře hlavu o studené sklo. Večerem začalo pršet. Kapky bubnují a tečou po skle. Měly by uspávat, ale nefunguje to. Je sám. Sám v tomhle pokoji, sám v tomhle bytě, sám v celém vysokém paneláku, sám na celém sídlišti a sám na celém širém světě. Jsou tady lidi, některé slyší chodit po chodbě, některé vidí dole kráčet s deštníky po dláždění. Ale ti všichni jsou mu cizí a hlavně – on je cizí jim. Neznají ho jménem, neví jak vypadá, neví na co myslí, neví co ho souží a co by mu mohlo udělat radost. Neví a nechtějí vědět. Ať teď udělá cokoliv, nikdo se o tom nedozví. Nikdy. Lampička zhasla. Asi vypadl proud, to se stává. Kdyby alespoň venku začala pořádná bouřka – blesky, hromy a tak… Ne, jen stále stejně chabě mrholí a venku se vše zesmutňuje, rozostřuje a tmavne. Je chyba někde v minulosti? Už si nevzpomíná, na co zapomněl. Co to jen bylo, co měl udělat a co neudělal? Bylo to něco v jeho silách? Stačilo snad jen natáhnout ruku, aby vše uchopil za pevný konec? Nebo neměl předem šanci? Sáhl si do kapsy u kalhot a vytáhl zmačkanou fotku, kterou tam nosil už dlouhou dobu. Rozložil ji a s trpělivou důkladností vyhladil dlaní. Dlouho se na ni díval. Jako by mu nyní fotografie, na níž prakticky vůbec nebylo vidět, dělala jedinou společnost. Nikdo se nikdy nedozví, co je v tomto pokoji… Ta věta mu stále běžela hlavou, zatímco svíral v pěsti fotografii. Pak vstal. Nikoho nezajímá. Nic neumí. Nic neznamená. Je zbytečný. Rozsvítil malou svíčku. Aspoň trochu romantiky pro tento večer jeho samotného se sebou. Vytáhl zpod stolu krabici a postavil ji na stůl. Sedl si ke stolu a na jeho druhý konec sirkou podložil fotografii, aby stála. Když člověk trpí insomnií, neznamená to, že vůbec nespí. Naopak – celý jeho svět se mění na jeden velký sen. Otevřel krabici. Uvnitř byl dort, už trochu slehlý časem. Nasázel na něj barevné svíčičky a zapálil je. Podíval se do očí člověka na fotografii. Povzdechl si. Tohle je všechno blbost. A jak to vlastně říkal kdysi ten chlápek? Má brát ty tabletky? Kašle na tabletky, má teď přece narozeniny. Přál si něco a sfoukl svíčky. Čekal na radostné úsměvy kolem sebe. Jeden viděl na fotce. Kam to pořád kráčím? Jaký má tahle pouť smysl? Uvažuji vůbec ještě normálně? Pozvedl kuchyňský nůž a podal ho fotografii. Chceš provést první řez? Ne? Tak já. Jak velký chceš kousek? Ukrojil dobrou pětinu dortu, položil ji na talířek a postavil před fotografii. Blbé prášky, asi bych si je měl vzít, točí se mi hlava… Ale kde jsou? Aha, ráno se mi vysypaly, už si na to vzpomínám. Začal jíst svůj kousek. Pomalu. Proč se jen to mé žvýkání ozývá tak nahlas? Pomalu dojedl, i když mu už po prvních pár soustech přestalo chutnat. Před fotografií stál stále netknutý kousek. Už nechceš? Není dobrý? Vytáhl zpod stolu další krabici. To je dárek. O, jak milé. Ale proč se všechno kolem točí? Kde jsou ty prášky? Aha, vysypaly se… Kam? Tak dost! Vzal dárek a hodil ho proti oknu. Proletěl skrz a v záplavě střepů se zřítil na chodník o několik pater níže. Žádná reakce okolí. A to mě štve! Uklidni se, něco prostě není v pořádku, vyspíš se z toho! Ano, něco není v pořádku. To ticho, to podezřelé ticho, proč už neprší, proč ani ten zatracený vítr nefouká, proč je tady takové ticho? Něco se děje nekalého. Možná někdo někomu ubližuje. A oběť potřebuje pomoc! Tasil meč a vykopl dveře svého bytu. Pomóc! Volání, dívčí hlas, plný zoufalství! Musím jednat! Běžel po kamenném schodišti a rozrazil dveře od lupičského doupěte. Uvnitř byl smrad po připáleném prasečím mase, nemytých tělech a líhu. Zarostlí loupežníci v kroužkových zbrojích na něj pohlédli, zavrčeli a pozvedli sekery, dýky, palcáty i meče. Na konci jejich doupěte spatřil oběť. Krásná dívka ladných tvarů zmítala se tam v poutech, oči zalité slzami a prosila jej o pomoc. K čertu! Jeho meč zasvištěl vzduchem a jedinou ranou skolil prvního zloducha. Zlověstně se zasmál a v jeho tváři zaplál barbarský úsměv zuřivosti. Sekal. Bodal. Trhal. Ničil. Nakonec všichni leželi v tratolištích krve a on svíral dívku v náruči. Obvíjela se kolem něj, objímala ho, svlékala ho i sebe. Nakonec se k němu přitiskla a spolu jako dva dobří milenci vykráčeli zpět do jeho bytu, kde konečně oslavili jeho narozeniny s plnou parádou. Seděli naproti sobě na židlích, připíjeli si vínem a jedli dort. Přinesla mu dárky a on jí za ně děkoval. Nakonec spokojeně usnuli v náručí.

Ráno otevřela policie dveře zatuchajícího bytu. Na podlaze zde v krvi leželo deset dětí ve věku od desíti do čtrnácti let. Zřejmě zde zrovna měli nějakou párty, vždyť tamten svírá ještě sklenku, ten zas šňůrku nafukovacího balónku, jiný v zakrvácené dlani drží jointa. Všichni mrtví. Podříznutí jako zvířata. A z bytu se nahoru po schodech táhne krvavá stopa. Jako by zde někdo vláčel po zemi těžce krvácející, ale stále se zmítající tělo. A zde jsou úlomky nehtů zaryté do zdí – jaká křečovitá zoufalost musela probíhat obětí. Stopa končila v bytě v nejvyšším patře. Na židli u stolu seděla nahá mrtvola bezhlavé dívky. Její hlava ležela na stole, obalená narozeninovým balícím papírem. Naproti ní seděl asi osmnáctiletý hoch se zarudlýma očima, krvavým nožem poblíž ruky a pěnou u úst. Jen spal, ale znechucený důstojník policie jej v afektu převrhl na zem, kde se pomalu zardousil jazykem.

Ale dostal se do novin. Zajímal lidi. Věděli o něm. Věděli, co udělal. Znali jeho diagnózu.