Walt Whitman - jedlík skutečného života

básník "novodobé Ameriky"

Koho by nelákalo vědět něco málo o člověku, jenž byl Bohem stejně jako obyčejný list papíru, na který psal. Projděme se dobou, kdy žil a psal bohémský básník jedné knihy a jehož verše zůstaly za jeho života nečteny širokou veřejností.

Walt Whitman se narodil 31. května 1819 na východním pobřeží Long Islandu v řemeslnické rodině s horkou anglickou a holandskou krví. Jeho dětství vykreslilo zaměření poezie, kterou v pozdějších letech psal. Rozlehlé pláně, písečné pláže a širý oceán se smísily s ruchem New Yorku a utvořili ucelený obraz jeho poezie. Rozhled v životě mu přinesla různorodá zaměstnání. Zde mohl poznat život obyčejných lidí - inspiraci pro verše. Roku 1830 skončil školu a živil se jako poslíček, od roku 1832 se stal tiskařským učněm a později i sazečem. Ve svých 18-ti letech se ujal role venkovského učitele, kterou opustil o dva roky později, aby se stal vydavatelem a redaktorem novin Long Islander (později v Daily Eagle a Freeman). Jako novinář přičichnul k politikaření a sympatizoval s levicovými demokraty (nemohlo to být ani jinak, když vezmeme v potaz prostředí, kde žil), to se mu stalo dvousečnou zbraní, protože kvůli ostrým názorům musel postupně všechny plátky, kde působil, opustit. Tento odchod zúročil na jiných místech. Walt Whitman se vrátil zpět k práci obyčejného dělníka a ve volných chvílích se toulal a psal básně a povídky. Roku 1855, 4. července (Den nezávislosti) vydal svou jedinou básnickou sbírku Stébla trávy ( Leaves of Grass). Ta se ovšem setkala s nepochopením. Tvrdohlavého spisovatele neúspěch neodradil a ještě několikrát Stébla trávy vydal - pokaždé sbírku doplnil o několik básní. V roce 1973 ranila Walta Whitmana mrtvice a odešel ke svému bratrovi do maloměsta Camden u Philadelphie, poslední roky svého života strávil na lůžku, kam ho jezdili navštěvovat evropští básníci, které poezií ovlivnil. Walt Whitman zamřel 26. března 1892.

Poezie Walta Whitmana se dá relativně snadno vyjádřit jeho výrokem:
„Živí básníci si pro sebe vytvořili ideály mimo skutečný život a pohrdají jím - ale já sám pro sebe nežádám nic lepšího, nic božštějšího než skutečný život, zde, teď, tebe, tvou prací, stavbu domu, práci na lodi nebo v kterékoli továrně."
Čili všechny Whitmanovy myšlenky směřovaly k jednoduchosti, psal pro lidi, které běžně potkával na ulici. Nesnažil se uvrhnout svou poezii do snových abstrakcí, ale spíše do plochého vyjádření, kterému dodávala jiskru místy až filozofická rovina a prolínání obrazů nespoutané přírody a velkoměsta. Ve většině slok vytvářel novou skutečnost, jenž vzápětí vyvracel a nahradil ji tím základním pro člověka - životem. Snad jediná věc, která zpochybňuje jeho poezii, je ta, že se verše nesou příliš monotónně a kdekoho odradí po čase „nudností" - jakoby Whitman vyčerpal vše podstatné již v několika prvních slokách, ale o to více doporučuji přečíst si jej až do konce a dopřejme tomuto básníkovi "novodobé Ameriky" to, čeho se mu nedostalo za jeho života - uznání a pochopení.

 

Dílo Walta Whitmana

 

Poezie:

Stébla trávy (Leaves of Grass) - sbírka vydávaná od roku 1855 - 1892

Spojím vás láskou milenců

Duhové mosty

Příkladné dny

 

Próza:

Vyhlídky demokracie (Democratic Vista - 1871)

 

Literární kritiky:

November Boughs (1888)

Good By My Fancy (1891)

 

Ukázka z výboru jeho poezie Zpívám o sobě:

 

Obrovská vrata venkovské stodoly jsou dokořán a čekají

proschlé sklizené seno zatěžkává pomalu jedoucí fůru,

zářivé světlo se zachvívá na hnědošedých a zelených odstínech,

plné náruče sena skládají na slehající se stoh.

 

Jsem tam a pomáhám, přijel jsem rozvalený nahoře na fůře,

nohu přehozenou přes nohu, cítil jsem měkké kodrcání,

seskakuji ze žebřin, chytám se jetele a kostřavy,

střemhlav se skulím a rozcuchávám si vlasy plné stébel.

 

 

Zpěv o mně

Sebe slavím a sebe zpívám,

Co já si troufám, ty též si troufni,

Neboť každý atom, který mně patří, i tobě patří.

Bloumám a vábím svou duši,

Otálím, netečně opřen pozoruji čepel letní trávy.

Můj jazyk, každá kapka mé krve povstala z této hlíny, z tohoto vzduchu,

Zde zrozen z rodičů zde zrozených, ze zde zrozených rodičů a ti opět z rodičů zde zrozených,

Dokonale zdráv, právě sedmatřicetiletý, začínám

A doufám že do smrti nepřestanu.