Jak mě elán opustil dřív, než jsem stačila vystudovat pedagogickou fakultu...
„A referát na druhou světovou válku, by si mohli vzít třeba Martin s Lukášem,“ pronese učitelka. „Ach jo, tu jsem chtěla já,“ povzdechnu si nahlas. „Vážně ji chceš ty?,“ ptá se nevěřícně, protože počet požadovaných referátů pro toto pololetí jsem už splnila. „No jasně!“ zvolám radostně a zableskne se mi v očích z představy, že mám šanci referovat o svém nejoblíbenějším tématu. „Ale opravdu?“ „Jo, jo, jo.“
„Takže já si tě k ní teda napíšu.“ „No napište, napište.“ „Tak tedy ano.“
„Opravdu, jo?“ ujišťuju se, protože nevěřím tomu, že usednu za katedru. „Vždyť jsi ji chtěla.“ „Určitě no, takže na kdy?“ Poté, co se s učitelkou navzájem ještě několikrát ujistíme, že to obě myslíme s referátem vážně, si do diáře vítězně zapisuju datum, kdy se alespoň na chvilku stanu učitelkou.
O pět dní později už stojím před tabulí. Na projektoru nade mnou je velkým palcovým písmem nápis „Druhá světová válka, 1939-1945“.
„Tak to, co teď vidíte, je to, co bych byla ráda, abyste si z dnešní hodiny odnesli,“ řeknu z legrace. Před námi je totiž vyjmenování všech účastníků války, fází, rozebrání příčin, průběhu, výsledků i důsledků. Zkrátka mám v úmyslu udělat ze svých spolužáků odborníky v oblasti událostí první poloviny dvacátého století.
„Takže začnem. Mluvíme-li o druhé světové válce, je třeba hned na začátku zmínit, že…,“ jedu výklad a jsem ve svém živlu. Sedím u počítače, posouvám snímky u prezentace a hovořím. Kliknu na jeden obrázek. „Tak pozná někdo tohodle pána? Jasně, je to Mussolini,“ odpovím si sama, protože je toho před námi víc než dost, a tak čekat až se někdo osmělí a ozve se z davu, by bylo pouhou ztrátou času. „Tady na té mapce si hlavně všimněte, jak to brali zároveň ti Němci, a hned vzápětí tu jdou zprava modré šipky Rusů, to je ta doložka z paktu o neútočení, tu jsem zmiňovala v úvodu,“ říkám a urputně jezdím myší po obrázku znázorňujícím rozdělení Polska. Ve třídě je ticho. Chudáčci, pomyslím si, vždyť já ten pakt zmínila jen tak letem světem a oni teď určitě nevědí, která bije.
„Já vám tady ještě dám ten pakt. Tam bylo podstatný, že…,“ pokračuju ve výkladu a neodtrhávám oči od obrazovky. Když vyšlu fašisty do všech koutů světa, a tím se tak dostanu na konec první fáze, zamyslím se, jestli je můj výklad vůbec srozumitelný, a zda-li náhodou neprobírám látku příliš rychle nebo naopak pomalu. Zvedám tedy hlavu a už už se chci těch mých do výkladu ponořených spolužáků, kteří si zapisují div jim ruka neupadne a kteří s napětím očekávají vývoj dramatické situace, zeptat, jestli není v něčem problém. Podívám se do třídy.
Být v seriálu, naskočí titulky, být ve snu, probudím se. Já ale nejsem žádná herečka, natož spící. Několikrát zamrkám, zhluboka se nadechnu a nevěřícně zkoumám pohledem jednoho po druhém.
Vladan se houpe na židli a jistí se přitom rukama zapřenýma o lavici Pavly a Zuzky, které sedí za ním. Ačkoli je tím běžně štve, dnes ho ignorují. Zuzka má dost starostí sama se sebou. Včera přechodila angínu, dnes to vypadá co do počtu posmrkaných papírových kapesníků na urgentní rýmu a zítra ji položí chřipka. Budeme přeci psát z fyziky, ne?
I jindy nevrlá Pavla si Vladana nevšímá. Je ponořená do ustřihávání brčka, které našla spolu s nůžkami u sebe v penále.
Honza, poté co Víťu omrzely piškvorky, začíná luštit sudoku. Levou rukou si podepře bradu, zkříží nohy pod židli a spokojeně si pobrumlává. Víťa sám se začte do novin. Zdá se, že výsledkům hokejové extraligy nemůže konkurovat ani operace Barbarossa.
Lukáš zasněně kouká z okna. Boris si zapisuje, ale můj právě utrpěný šok mi nedovolí přemýšlet co. Kvarteto Rybka, Mikeš, Křibský a Pácl má půlnoc.
„Tak já vám teď něco řeknu o druhé fázi,“ pronesu hlasitě v domnění, že se mi podaří vytrhnout kluky ze spánku a ostatní oslovit válečnými událostmi v Africe a v Tichomoří. „Tahle bitva byla rozhodující, tu musíte znát. A Caen leží tady,“ zvedám se ze židle a mířím k mapě u tabule. Cestou zpět se opět zadívám do třídy.
Alice se snaží dohnat pár lekcí v němčině. Bára sedící vedle ní zastupuje mizivé procento těch, kteří hodinu dějepisu neignorují. Vzorně si vybarvuje nadpis. Nic proti, ale já už vyloďuju Spojence. Docela mě pobaví představa, jak se po hodině žene s vypůjčeným sešitem ke kopírce s úmyslem dohnat čtyřletý skluz od úvodu po vylodění v Normandii, aby ve výsledku zjistila, že ani dotyčný se druhou světovou netrápil a poslední zápis pochází z období velké francouzské revoluce. Ale hlavně že má umělecký nadpis přes celou stránku. To naštve.
Pavlína pojala tuto hodinu jako ideální čas na manikúru. Tahá pilníkem sem a tam, podívá se na ruku z povzdálí, pak zblízka, zamračí se, a začíná pilovat znova.
Tereza sedí jako hromádka neštěstí. Hrbí se, hlavu má podepřenou rukou a ve tváři tragický výraz. Moje domněnka, že se až příliš vžila do výkladu o holocaustu, se ukáže jako mylná poté, co zaregistruju, její upřený pohled na hodinky. Zbytek hodiny vyplňuje pravidelným zíváním v desetivteřinových intervalech. „Tak a tohle si taky opište. To je hodně důležitý,“ pozastavím snímek pojednávající o osvobozování Berlína a dál se „kochám“ pohledem na spolužáky.
Renata ve druhé řadě je kapitola sama pro sebe. Sedí, lokty má opřené o lavici, v rukách drží pramen vlasů nad čelem a prsty jednotlivé vlasy sjíždí od kořínků po konečky. Protože takto tráví téměř veškerý čas, vytvořily jsme si s Pavlou teorii, že se rozhodla spočítat si vlasy. Jenže protože má vlasů víc než vyučovací hodina minut, a přes přestávku dopřává své hřívě odpočinek, nestihne je všechny nasčítat a na dalším předmětu už logicky neví, kde skončila, a tak znovu uchopí ten pramen nad čelem a jede od nuly.
Z Bářina výrazu je patrné, že o druhé světové válce slyšela už na základce, brala se na nižším gymplu, ba co víc, zrovna před měsícem se opakovala na semináři k maturitě, a tak to, že tu sedí, je jen její dobrá vůle, ale i ta má své hranice. Nehodlám ji tedy provokovat zopakováním podstatných bodů, protože je povahy cholerické a to bychom se rázem dostali o pár kilometrů a let dál, od okupovaného Berlína k Černobylu po explozi.
Nela chybí. Opět se musím pousmát. Jedná se totiž o nejfrekventovanější větu v naší třídě, když se hlásí absence. Kufnerová a Pospíšilová, to jsou dějiny třídnice. Katka, Anička blondýnka, Anička brunetka, Petra a Romana si založily matematický kroužek. Ustavičně listují sbírkou příkladů a o možných postupech vedou vášnivé diskuse jako ministerští předsedové o poválečném uspořádání Evropy na vídeňském kongresu. Občas jim spadne kalkulačka, občas pravítko. Mému výkladu pozornost nevěnují, pouze Anička blondýnka mi dala pohledem najevo, ať tu bombu na Hirošimu shazuji tišeji. Kdo má přeci v takovém kraválu dojít ke správnému výsledku?
Na úplném konci třídy, kam mé dvěma dioptriemi postižené oči ani nedohlédnou, sedí Jana s Monikou. Je to takový ten případ, že kam je dáte, tam je najdete. Neprojevují se, jsou v tichosti, jediné zašumění se ozývá jen když pootočí na další stránku Cosmopolitanu nebo BravoGirl. Povzdechnu si nad faktem, že přede mnou sedí dvacet pět ignorantů. Pohledem se chci vrátit k monitoru počítače, abych posunula prezentaci na poslední snímek a zadoufala, že snad nad koncem války a vyhlášením celosvětového míru se jejich obličeje rozzáří a aspoň na chvilku si uvědomí, jak se máme v dnešní době dobře.
Z toho mě ale vyruší zuřivé mávání zvednuté paže. Někdo se hlásí! Někdo má dotaz! V duchu se omlouvám za výraz „pětadvacet ignorantů“. Jo, Kubo, pojď, pojď, pojď! Rozzáří se mi oči a s napětím očekávám otázku. „Můžu jít na záchod?“
V uších mi zazní typická melodie z pořadu Riskuj – tudududum- a varování mé tety, učitelky z povolání, které používá kdykoli se s elánem sobě vlastním rozpovídám na téma mého budoucího zaměstnání: „Kristýnko, neblázni. Akorát ztratíš pět let na vysoký, abys ve výsledku odpovídala na otázky, ke kterým nepotřebuješ ani základku.“ Poprvé jí dávám za pravdu.
Těžko říct, je-li to naléhavostí, faktem, že ještě nemám ani maturitu natož vejšku, anebo jen postrádám přirozenou autoritu, zkrátka Kuba na odpověď nečeká a vyřítí se ze dveří. Fajn, tak to bychom měli. S pocitem naprosté demotivace a vyčerpání usedám naposledy k počítači. Po stisknutí tlačítka se nad tabulí zatemní a objeví se nepatrné hlášení „Konec prezentace, kliknutím ukončíte předvádění“.
Ve třídě to ožije. Tereza se pousměje, Vítek schová noviny, Alice němčinu, pánské osazenstvo v zadních řadách se probouzí. Postupně se začínají zvedat. Zvoní. Když odcházím, čeká mě Kuba u dvěří. „Kristýno, ty se zlobíš?“ „Ne, Kubo, ne. Jak bych se mohla zlobit. Já jsem „úplně“ v klidu a „vůbec“ si mě nepřipravil o radost z práce.“ „Fakt?“ ptá se Kuba zkoumavě, zjevně tak nepochopil moji formulaci. A tak pro úplnost dodám: „Buď si ale milej Kubo jistej, že tvoje děti budou mít u mě s dějepisem vážný problémy.“ Na chvíli je ticho.
„Ty a Kristýno, vlastní děcka bys propadnout nenechala, že ne?“ Tentokrát je nepochopení na mé straně. „No, jasně že ne,“ řeknu po chvilce. „Moje děti budou mít kladný vztah k historii jak kojenec k mateřskýmu mlíku,“ namítnu a oddechnu si, že už je snad diskuse o prospěchu budoucí generace u konce.
„A co kdybychom měli dítě spolu?“ prohlásí Kuba suverénně, povytáhne obočí, spiklenecky mrkne a ve tváři vyloudí úsměv; je to přesně ten úsměv, kvůli kterému stojí terciánky řadu na jeho telefonní číslo.
Na chvilku mě tím tak odzbrojí, že se hodlám zařadit do fronty. Vzápětí si ale uvědomím dvě věci: zaprvé Kubovo číslo mám a zadruhé –no uznejte sami- „supluje nás Rybková“ zní bídně…