Bramborový salát bez jiskřiček

Autor: Marion <barbora.urmanicova(at)gmail.com>, Téma: Ze života, Vydáno dne: 27. 12. 2007

Úspěch prý znamená vstát o jedenkrát více, než upadnu. Tak tedy slzím do zelňačky a znovu vstávám. Úspěšně zapomenout, to bych chtěla.

(pozn. Lépe mě pochopíte, když si nejdřív přečtete REALITU BEZ POMERANČŮ.)



Přišel čas Vánoční. Sedím v zaprášeném křesle v kostičkových ponožkách po svém bývalém a cpu se dortem k osmnáctým narozeninám, který mi rodiče nechali upéct se zpožděním jedenácti měsíců a dvaceti dnů. Jsem rozcuchaná, umazaná od čokoládové náplně a ve své nepoměrně gigantické noční košilce zcela osaměle tlím jako papoušek ve sloním výběhu. Připadám si jako Bridget Jones. Tak tohle jsou tedy letošní vánoce, čas splněných snů. Po chvíli mě přestane bavit smutnit nad svým osudem a vyplním naši vánoční atmosféru Lauren Hill – Can´t take my eyes off you. Je to jediná písnička, díky níž se v tomhle období dokážu plně odreagovat. Ve svých vzletných, rozmáchlých a ztřeštěných pohybech namířím prstem přes okno, za kterým prochází sousedovic kluk, pravděpodobně potřebuje narychlo chytit nějakého kapra v Ostravici, která šplouchá dvacet metrů od našich sídel, a zanotuji:

“ I need you baby, and if it´s quite all right

I need you baby, to warm a lonely night!"

Vytřeštěně mi podává přes okno ruku.

„Piškot“

„Pudink, těší mě“.

„ No vidíš, to jsem zrovna snídal, piškoty s pudinkem“.

Je trochu natvrdlý. Mohlo ho napadnout, že jsem jej před chvílí slyšela přes otevřené okno, jak křičí na maminku pokyny ke snídani. Přemýšlím o té chvíli, má studenou ruku a jejich dům voní jako perníková chaloupka. Záměrně si nechci všímat toho, jak se směje a jaké barvy jsou jeho oči, aby naše setkání nebylo tuctové. A navíc, stejně bych nechtěla kluka, který si sám neudělá ani snídani. Alespoň jsem vylepšila naše mezibarákové vztahy, což je základ přežití, jak mi vždycky říkala babička. Spokojeně odcházím od okna našeho řadového domku, který nad sebou pečlivě udržuje chomáče výparů. Pohled mi padne na Učení Dona Juana, které spořádaně leží na naší kuchyňské lince, asociativně si vzpomenu na Městečko, kde se zastavil čas, Starce a moře, Stradivárky na silnici, Pekaře Jana Marhoula, Dekameron, Kroniku Pickwickova klubu, Manželství do 158 liber a další díla, jejichž přečtení jsem si naplánovala na vánoční svátky. Inu, nezbývá mi nic jiného, než se do toho pustit, od ledna nebudu mít času nazbyt, jako každý vyrovnaný a smířený maturant.

Začne mi zběsile pípat mobil a já příjmu úděl moderního člověka a s povzdechem začnu přemýšlet nad krátkou vánoční básničkou, kterou dočista znásilňuji, protože na její vytváření nemám absolutně chuť. Začnu se durdit jako krocan, že zase musím vkládat plno ořechů a mandarinek do zpráv pro lidi, kteří si na mě vzpomenou jen jednou za rok. Potom usoudím, že nejmoudřejší bude přestat plašit a nejdříve si přečíst, co po mně vlastně kdo chce. Přečtu si zprávu od Aleše, který mě prý večer čeká pod vánočním stromkem. Najednou moji povznesenou náladu neudrží ani Lauren Hill a mě se po obličeji zase začnou kutálet koule slz, které se nabalují a nabalují a jsou stále větší a větší, až se bojím, abych náš dům nezaplavila křišťálovými sněhuláky. Je mi úplně jedno, co mi v tu chvíli přeje Peťa, Gabika, Míra a Moňa. Je mi úplně jedno, kolik sněhových vloček mi posílají, kolik polibků a veselých kaprů by mi chtěli dát, je mi jedno, jestli mi přejí štěstí, protože tím na mém neštěstí vůbec nic nezmění.