Domovní
zvonek se rozřinčel chvíli po půlnoci.
Alžběta ten zvuk nenáviděla (Bože, proč všichni ostatní mají v bytě
zvonkohru a jenom my cosi, co vřeští jako přišlápnutá kočka?) a nenáviděla
ho dvojnásob, když ji vzbudil poté, co
se jí na chvíli podařilo upadnout do neklidného polospánku. Měla by spíš
nadávat na majitele ruky, která právě tiskla tlačítko, ale na to už dávno
rezignovala. Její muž chodil do hospody každý den a nejméně třikrát do týdne si
zapomněl klíče doma. Bylo to sice lepší, než kdyby je zapomněl ve výčepu nebo
vytratil po cestě z kapsy, ale ji to nutilo držet noční službu. Protože když mu
neotevřela dost rychle, čekala ji nakládačka. Po paměti zašmátrala po vypínači
noční lampičky a s očima napůl zalepenýma klopýtala ke dveřím.
„Tak pojď," zabručela a otevřela je dokořán. Pro jistotu uhnula
stranou, protože jí občas na přivítanou přilétla facka. Ale chodba byla pustá a
tichá. I když ne tak docela. Z přítmí se
ozýval sténavý šepot: „Pomoz mi... prosím..."
Oči jí sklouzly k zemi. Před prahem
ležela kupa hadrů, která připomínala člověka jen vzdáleně.
Už zas se zliskal pod obraz, pomyslela si.
Proč sebou radši neflákl někde na ulici?
Odvezli by ho na záchytku a já bych měla aspoň jednu noc klid. Kristepane, za
co mě trestáš?
Rozsvítila
v předsíni a shýbla se k tomu, co bývalo jejím manželem, než se
změnil v alkoholem prosáklou trosku. Vzápětí si uvědomila, že tu něco
nehraje. Něco chybělo. Známý odér, směsice smradu z chlastu, kouře a
zvratků. To, co její nos zaznamenal, byl puch nemytého těla - a krve. Nasládlé
kovové aroma, které se nedalo zaměnit s ničím jiným.
„Pomoz ...mi... Betty..."
Málem vyjekla. Betty? Tak jí říkal jen jediný člověk na světě. Nadzdvihla neznámému hlavu. Vlasy měl
slepené zaschlou krví a tvář opuchlou a hrající všemi barvami, ale byl to on.
„Proboha, Marku, co tady děláš?"
Pootevřel oči, jak mu jen oteklá víčka
dovolila, a rozbité rty roztáhl v pokusu
o úsměv: „Ležím si... ani
nevím, jak..."
To mu bylo podobné, vtipkovat
v situaci, kdy se jí chtělo brečet. Pomohla mu na nohy a s vypětím všech
sil ho odvlekla do koupelny.
„Ne... já sám..." odmítl její pomoc a pak,
napůl zhroucený nad umyvadlem a sykaje bolestí, si začal omývat studenou vodou
rány. Nepřestal, dokud rudě zbarvená tekutina, kroužící vírem do odtokového
otvoru , nezrůžověla a posléze nedostala svůj obvyklý čirý odstín. Alžběta mu
podala ručník. Otřel si obličej, chvilku zamyšleně rejdil jazykem v ústech
a nakonec vyplivl do dlaně zub.
„To byl třetí," zamumlal.
„Krvácíš ještě tady," dotkla se jeho
zátylku, kde se pod dlouhými mastnými vlasy skrývala dlouhá rozšklebená rána.
„Nesahej na to," vykřikl a srazil jí ruku
dolů. Vyděšeně se na něj podívala.
„Promiň, nechtěla jsem... bolí to moc?"
„Nebolí," odsekl, „ ale krvácí."
„No a co? Mně se nedělá špatně, když vidím ,
jak teče červená. Ale to ty přece víš. Vzpomínáš? Jsme jedné krve... ty i já..."
„Už ne," řekl tvrdě a odvrátil se.
Štrachala v lékárničce, aby našla nějakou
dezinfekci a hlavou se jí hnaly myšlenky jako stádo splašených koní. Co myslel
tím Už ne? Že by zapomněl? Ona
nezapomněla nikdy....
...Dvůr
byl prázdný.
Všechny děti, které ještě před
chvílí s hurónským řevem cválaly širou prérií, se rozběhly domů
k večeři. Zůstali tu jen oni dva -Vinnetou a jeho sestra Nšo-či. Příběhy
apačského náčelníka a jeho bílého bratra , současný trhák v místním kině,
poskytovaly nekonečnou inspiraci pro dětské hry. Jejich činžák byl plný
drobotiny a Marek s Alžbětou té
tlupě šéfovali. Ve svých deseti se cítili vysoko nadřazeni nad ty šesti- a
sedmileté, a tak hlavní role přidělili pochopitelně sobě. Alžběta strašně
chtěla být Old Shatterhandem, ale nepochodila.
„Jseš ženská, tak nemůžeš bejt
chlap," pravil Marek s neotřesitelnou logikou a jako svého bílého bratra
si vybral ukňouraného domovníkovic Emila.
„Ale můžeš dělat Nšo-či. Chceš?"
To se ví, že chtěla. Protože Old Shatterhand byl bratr jenom jako,
kdežto Nšo-či se už narodila jako opravdická sestra náčelníka Vinnetoua. A
Alžběta se také cítila být Markovou sestrou. Vždyť se znali už
z porodnice, kde jejich mámy ležely vedle sebe na tomtéž pokoji, bydleli ve
stejném domě, chodili do stejné školy a jeden bez druhého nedal ani ránu. Skoro
jako dvojčata, pokud ovšem pomineme
fakt, že Marek byl vytáhlý blonďáček , kdežto Alžběta drobná dívenka s vlasy rezavými jako
hřebík. Nikdo si však nedovolil na ni pokřikovat :Zrzku. O to už se Marek
postaral. On sám jí říkal veverko.
„Tak co, máš to?"
„Mám."
Marek vytáhl z kapsy zbrusu nový zavírací nožík ve tvaru rybičky.
„Sáhni si, jak je ostrej, veverko."
Byl to Alžbětin nápad, jak zpečetit jejich přátelství, samozřejmě
odkoukaný z proslulé mayovky. Ovšem jeho provedení nechala s ženskou
prozíravostí na Markovi.
„Jdeme na to?"
„Jo," kývl suverénně hlavou, ale přesto se mu trochu třásla ruka, když rýsoval na svém hubeném
zápěstí rudou čáru. Alžběta fascinovaně přihlížela, jak z tenkého řezu
prýští kapky krve jako malé červené korálky.
„Musíš víc, skoro to neteče."
Zaťal zuby a přitlačil.
„A teď mně," podala mu ruku. Nebolelo to, jen štípalo, když přitiskli
křížem svá krvácející zápěstí na sebe. Alžběta pohlédla na Marka svýma kočičíma
očima.
„Teď musíš něco říct. Oni taky říkali: Bratře!"
„Jenomže my nejsme bratři, ty chytrá," řekl přezíravě. „Ale já něco
vymyslím...
Vždycky, když se na něj takhle
dívala, nezbývalo mu než něco vymyslet.
„Už vím," začal slavnostně:
„ Jsme jedné krve ... ty i já,..." odmlčel se. Zjevně mu došla inspirace.
„A dál?"
„Co dál?"
„To je všechno?" Alžběta se tvářila ošizeně.
„Ale není," odsekl ,ale za boha si nemohl vzpomenout, jak to v té
knížce o Mauglím bylo dál.
„A proto se nikdy nerozejdeme..."
dodal rychle, když viděl, jak se Alžbětě chvěje horní ret. Ještě,aby se mu tady
rozbrečela.
„... budeme pořád spolu... až do smrti. Tak slibujeme," dokončil hrdým
pionýrským hlasem, aniž tušil, jak vysoká je cena takového slibu.
„Tak slibujeme," opakovala Alžběta. Teď už byla
spokojená.
Ne tak její máma, která se naneštěstí rozhodla dojít pro svoji opozdilkyni
osobně.
„Ježíši Kriste, co to tu vyvádíte? Zbláznili
jste se? Dyť můžete vykrvácet!" ječela z plných plic, zatímco je vlekla
oba k výtahu.
Jasně, že nevykrváceli. Jen úzká bílá jizva připomínala slib, který si
dali.
Jak čas běžel, dařilo se jim ten slib naplňovat. Společně udělali
přijímačky na gympl s rozšířenou výukou jazyků a oba si vybrali
angličtinu. Tehdy se z Veverky stala Betty...
„Betty,
slyšíš mě?"
Cukla sebou, jak ji Markův hlas vytrhl ze
vzpomínek.
„Co? Aha... tady to je," podala mu lahvičku
s Ajatinem. „Nic jinýho nemám."
„Na tom nesejde," pokrčil rameny. „Teď už
ne."
Podivná bezvýchodnost v jeho hlase ji
přiměla, aby se na něj pozorně podívala.
„Pojď si sednout, vypadáš, jako by tě přejel parní válec," vedla ho do
obýváku.
„Taky se tak cítím. Až na to, že parní
válec obvykle nevlastní šest rukou a
nohou a tři nunčaky. Aspoň myslím, že to byly nunčaky. Bylo to tvrdý a bolelo
to. Poslyš," náhle zrozpačitěl, „ máš to tu pěkný a já bych nerad něco zašpinil.
Nekoupal jsem se už pár týdnů a smrdím jak pytel hnoje. Radši půjdu."
Přelétla očima pokoj a trpce se pousmála. Pěkný? Pěkný to měla v tom domečku
z červených cihel. Ale to už je dávno. Asi tak sto let. Položila mu ruce na ramena. Byl pořád o hlavu
vyšší než ona, takže si musela stoupnout na špičky, aby ho přiměla usednout.
„Čistej byt vypadá jinak," ukázala na fleky
od piva a propálené dírky od cigaret, které zdobily potah pohovky i povrch
konferenčního stolku. Odsunula stranou těžký keramický popelník. „Klidně si
sedni, tady už není co zničit nebo zašpinit. Takže tě přepadli?"
Přikývl.
„Spal jsem na lavičce v parku.
Obstoupili mě a začali beze slova mlátit. To bylo nejhorší - to úplný ticho. Některým
lidem prostě přijdou bezdomovci jako prima boxovací pytel. Vlastně jsem měl
štěstí, že mě třeba nepolili benzínem a nezapálili."
Marek
- a bezdomovec? Nesmysl. Jenže ty hadry, co má na sobě, a týden staré
strniště, a vážně páchne jako popelářský
vůz...
„Zavolám policii - nebo radši doktora," řekla, když viděla, jak se znenadání
zkroutil v návalu bolesti. Dýchal jen mělce a tvář měl bledou jako vápno.
„Nikoho nevolej," sykl. „Doktor se na mě
vykašle hned, jak zjistí, že nemám zdravotní pojištění a policajti spíš zavřou
mě, než ty, co mě zmlátili. Zlomenýho snad nemám nic a ten zbytek přežiju. To
bude dobrý, vážně, Betty. Dík, žes mě nenechala ležet na tý chodbě."
„Není zač," usmála se nevesele. „Uvařím
aspoň trochu čaje. Tím snad nic nepokazíme."
To bylo jediné, co se za těch deset let
v Anglii naučila. Problémy a bolesti se mají řešit s pořádným hrnkem
čaje v ruce.
„A cup of tea," oplatil jí úsměv, „ and one small
piece of cake, please."
„Peču jedině v neděli, takže sorry,"
prohlásila a s důstojností anglické lady odkráčela do kuchyně. „
K tomu čaji ti přinesu radši Ibalgin," křikla přes rameno.
A zatímco ruce automaticky vykonávaly navyklé
úkony, ona proklouzla dvířky své paměti zpátky do doby před dvaceti lety....
Svíčky
„umělecky" zastrkané do prázdných flašek od piva zvolna dohořívaly, ale nikomu
to nevadilo. Mejdan už dávno ztratil kolektivní charakter. Zatímco
v kuchyni meditovala pětice osamělých vlků ( rozuměj těch, co na ně
nezbyla žádná holka) nad filosofickými otázkami lidské existence, ti šťastnější
se vytráceli po dvojicích do nejrůznějších koutů. Opuštěný domek, určený
k demolici, byl ideálním místem pro tajné večírky a milostné hrátky
studentů zdejšího gymnázia.
Ivan s Alžbětou zmizeli v přístěnku za kuchyní. Ve svých
šťastnějších dobách ta místnůstka sloužila jako spižírna, ale teď tu nezbyly
ani prázdné regály.
Zato sem kdosi podnikavý dotáhl starý rozvrzaný gauč. Ivan na něj hodil
ošoupanou deku, kterou přinesl s sebou („Správný pionýr je vždy
připraven!") a strhl Alžbětu k sobě, až péra zapraštěla.Ani nestačila
pořádně zavřít dveře.
„Au," vyjekla, když ji ocelová pružina dloubla do ledvin, ale to už měla
vykasané tričko a Ivanův jazyk ve svých ústech. Zavřela oči, takže nespatřila
siluetu, která stanula v pootevřených dveřích.
„Tak, panstvo, budeme končit!" ozval se povědomý hlas.
„Dyť jsme ještě nezačali," zamumlal Ivan, který zápasil s kovovými
háčky dívčí podprsenky.
„Nezájem, vstávat! Betty, jde se domů!"
Škubla hlavou, aby si uvolnila ústa.
„Ne!" zaječela.
Měla toho právě dost. Na co si to Marek, sakra, hraje? Ona nepotřebuje
gardedámu ani ochránce. Je jako stín, pořád ho má za zády. Díky Markovi jí dali
už tři kluci kopačky, protože je otrávila jeho tichá, ale nepřehlédnutelná
neustálá přítomnost.A přitom on sám s ní nikdy nechodil, nikdy ji ani
nepolíbil, ani slůvkem nedal najevo, že je Alžběta pro něj víc, než jenom
kamarádka z dětství. Tak jakým právem si dělá nárok na to, aby jí řídil
život?!
„Běž si domů sám! Seš trapnej, jak mě pořád špehuješ! Ivane, řekni mu
něco!"
Ivan neříkal nic. Právě se mu podařilo vysvobodit ze zajetí Alžbětin
levý prs a zkoumal jej se zaujetím nadšeného vědce. Krom toho zastával názor,
že si stačí problému dostatečně dlouho nevšímat a zmizí sám.
Ale Marek zmizet nehodlal. Naopak přistoupil k nim a začal tahat
Alžbětu nahoru.
„Podívej se na sebe, jak vypadáš.Vstávej, tohle nemáš zapotřebí A na
Ivana se vykašli. To není kluk pro tebe," domlouval jí tónem, ze kterého
šílela.Jakoby slyšela vlastní mámu.
„Nesahej na mě, Marku! A vypadni odsud, slyšíš? VYPADNI!"
Ivanovi konečně došlo, že tenhle problém nestačí ignorovat. Zvedl se a se zaťatými pěstmi se postavil proti Markovi.
„Neslyšels dámu? Zmiz, než ti roztřískám ten tvůj buzerantskej ksicht!"
„Cos to řekl?" zašeptal Marek a obličej mu zbělel.
„Si snad hluchej?! Řek sem, že na
čumily tu není nikdo zvědavej! A na teplý čumily už vůbec ne! Beztak bys ani
nevěděl, co máš s holkou dělat!"
Alžběta zůstala jako přimrazená. O čem to Ivan mluví? Marek a ...? To
nemůže být pravda! Ale pak si vybavila Markovu odtažitost, kdykoliv mluvil
s nějakou holkou, i skutečnost, že vlastně nikdy s žádnou
nechodil...tisíce drobných náznaků náhle do sebe zapadly s přesností
hodinových koleček a ona pochopila, že to Ivan myslí vážně.
„Marku...?!"
Četl v jejích očích šok... a odpor.Nebylo třeba slov, aby pochopil,
že právě ztratil její důvěru i přátelství. Dvě věci, které ho doteď držely nad vodou.
„Neposlouchej ho, kecá..."
„Tak já kecám? Chceš snad popřít,
žes na vodáckým kursu vyjel ve sprše po Páťovi? Chceš slyšet detaily? Všechno
mi řek..."
Jeho slova přetrhla rána. Markova pěst přistála Ivanovi pod levým okem,
ale to bylo jediné, co ještě stihl udělat, než se do něj Ivan pustil.
„Nechte toho, kluci, tak sakra, slyšíte?" křičela Alžběta, ale marně.
Hluk přilákal ostatní. Stáli ve dveřích a se zájmem pozorovali, jak Ivan klečí
na Markovi a mění jeho obličej v krvavou kaši.
„Co čumíte, blbečci? Roztrhněte se přece od sebe! Vždyť on ho zabije!"
„No a?" sykl Michal. „Aspoň bude o jednoho buzíka míň."
To slovo šlehlo Alžbětu jako bič. Tak oni to věděli. Všichni to věděli, jen
ona ne.Chvatně se oblékla a vyběhla ven. Od té chvíle už Marka nespatřila.
Všechno, co se stalo potom, se dozvěděla jen
z doslechu.
Nakonec je přece jen od sebe
odtrhli a Marek se odpotácel do tmy. O půl hodiny později se objevil
v hospodě U čápa, kde se opil skoro do bezvědomí, což mu ovšem nebránilo
na nedalekém parkovišti vlézt do nezamčeného auta.
Řítil se stovkou nočním městem jako sebevrah - Alžběta nepochybovala, že
se opravdu chtěl zabít -, ale zabil nakonec
starší ženu, která venčila psa. Srazil ji a ujel, ale to už mu
v patách byli policisté. Když mu to všechno prokurátor spočetl - krádež
auta, alkohol za volantem, řízení bez řidičáku, smrt chodce a neposkytnutí
pomoci, vyšlo to na výjimečný trest.
Alžběta nebyla u soudu , ani nenavštívila Marka ve vězení. Strašně se za
to nenáviděla, ale nedokázala se vzepřít tehdejší prapodivné morálce, která
gaye považovala za spodinu, nehodnou správné socialistické společnosti. Po
maturitě chvíli pracovala jako tlumočnice a pak, když se otevřely hranice,
odjela do Anglie a své přátelství s Markem i ten dávný dětský slib
zasunula hluboko do nevědomí jako odbytou a mrtvou věc.
Po třech letech se tam provdala,
ale svému manželovi nikdy nedovolila, aby jí říkal Betty. Neptal se, proč. Pro
něj byla jednoduše Liz. Když po deseti letech bezdětného manželství zemřel,
zůstala Alžběta v jejich útulném cihlovém domku sama. Pro středoanglickou
vesničku, kde s Adamem žili,
však byla pořád tou „cizinkou" , a tak se rozhodla prodat dům a vrátit se
zpátky do rodného města. A pak už to šlo všechno jenom od desíti k pěti...
„Je
výbornej," Marek opatrně usrkl.
„Jo, Earl Grey," přikývla. „Vařit mě ho
naučil manžel... tedy můj první manžel," upřesnila. „Já do té doby uměla čaj
jenom z pytlíku. Pigi čaj, pamatuješ? Černej prach, smetenej někde
v balírně z podlahy, vylouhovat v horký vodě, možno použít i
dvakrát. S tímhle přístupem jsem
byla ovšem v Anglii za barbara."
„Tys žila v Anglii? Povídej... povídej mi
o sobě. Tak dlouho jsme se neviděli... celou věčnost," pohlédl jí upřeně do
očí. Nesklopila je.
„Ano, od toho zatracenýho mejdanu. Byla to
pravda... co o tobě tenkrát řekl Ivan?"
„Byla. Ještě pořád je."
Hlasitě vydechla.
Postavil hrnek na stůl.
„Takže bych měl asi přece jenom jít.
Špinavej bezdomovec a ještě k tomu buzerant, to není známost, kterou by
člověk mohl chlubit,že?"
„Přestaň," okřikla ho. „A vypij si ten čaj.
Už o tom nebudeme mluvit."
„Správně, tohle není vhodné téma
k čaji o páté," ušklíbl se.
„Je půlnoc, jestli sis nevšiml," řekla
unaveně. „Neviděli jsme se dvacet let, ale jediné, co teď budeme rozebírat, je
tvoje sexuální orientace. Fajn, dej se do toho."
„Promiň, já jen... člověk pořád jaksi
očekává, kdo si do něj zas kopne."
„A já do tebe taky kopala?"
Zavrtěl hlavou.
„Zavrhlas mě a to bylo horší..."
„Byla jsem blbá," řekla s pohledem
upřeným kamsi do prostoru. Nechtěla ,aby to znělo omluvně, prostě jen konstatovala
fakta. „ I když," obrátila se k němu, „možná by se to nestalo, kdybys mi
něco řekl... nebo aspoň naznačil."
„Řekl? Tobě? Ty nevíš , o čem mluvíš. Copak
jsem si mohl s holkou povídat o tom, že jsem asi na kluky? Rval jsem se
s tím řadu měsíců sám, neřekl jsem to nikomu, ani našim. Otec by mě
stoprocentně vyhodil z baráku. Bylo to strašně těžký."
„A teď už není?"
„Teď už na tom nezáleží."
„Jak jsi mě vůbec našel?"
„Náhoda. Viděl jsem tě na ulici, sledoval
tě až sem, abych zjistil, kde bydlíš. Ale zazvonit jsem se neodvážil. Měl jsem
strach, že bys mě vyhodila. Jenže, když mě přepadli v parku, neměl jsem ..."
Markova slova přerušilo jakési
šramocení.
Alžběta ztuhla a pak velice pomalu a tiše
položila šálek na stůl.
„To je manžel," řekla.
„A to je průser, co? Cizí chlap o půlnoci..."
Přestal žertovat, když viděl, jak bílý obličej má. „Radši fakt půjdu, jestli už není pozdě."
„Seď."
Šramot zesílil a pak se přidaly rány do
dveří. Alžběta horečně přemýšlela. Možná, kdyby Marka schovala do koupelny... a pak opatrně pustila ven... A nechala ho napospas nějakým dalším holým lebkám?
Jenže, když ho tady uvidí její muž, může to být ještě horší. Nikdy by mu nevysvětlila, že Marek je jenom kamarád z dětství. Nedal by jí vůbec šanci něco vysvětlit.
Uvízla v neřešitelné situaci jako zvíře zahnané do kouta. A tak se rozhodla jednat jako zvíře. Když už není kam utíkat, je čas postavit nebezpečí čelem. Alžběta vstala.
„Musím mu otevřít nebo vzbudí celej barák. Je
zase namol."
Nebyl namol. Aspoň ne natolik, aby se
netrefil Alžbětě do obličeje.
„Kde seš, ty krávo pitomá?! Necháš mě stát
přede dveřmi jako blbce! To sis dovolila naposledy!"
Olízla si rozbitý ret a ustoupila, aby mohl
vejít dovnitř.
„Promiň."
„Jak - promiň? Co si o sobě myslíš? Řekneš
promiň a myslíš, že je to vyřízený?"
Druhé ráně stačila uhnout. Místo do její
tváře udeřil pěstí do zdi. To ho rozzuřilo natolik, že skoro přeslechl,co říká:
„Nech toho, prosím tě. Aspoň dnes. Máme
návštěvu."
Ale nepřeslechl tón, kterým to řekla. Byl cítit vzpourou a tu je třeba potlačit hned v zárodku. Zahlédl světlo v obýváku a pak i Marka,
schouleného v křesle. I přes pitím zamlžený mozek poznal, že to není
nikdo, koho by znal.
„My máme návštěvu?" zaječel. „Ty máš
návštěvu! Jen, co vypadnu z baráku,taháš si sem chlapy, děvko mizerná !
Já tě zabiju - a jeho taky!"
Vběhl do pokoje a dřív, než mu v tom mohla zabránit, popadl
popelník a praštil nezvaného návštěvníka do tváře. Marek se ani nestačil zvednout, když ho zasypalo
krupobití ran. Dvakrát za den, to už je
trochu moc, pomyslel si těsně předtím, než znovu ztratil vědomí.
„To ne!!" zaječela Alžběta z plných
plic. Tohle už přece zažila, tohle
strašné dejà vu. Jenže tentokrát to nebyla rvačka mezi spolužáky, teď šlo
Markovi o život. Náhle zaslechla zvuk tříštící se kosti a popelník se rozlétl
na tři kusy. Muž odhodil střep, který mu
zůstal v ruce a pustil se do Marka holými pěstmi. Alžběta popadla manžela
za krk, ale než stačila stisknout, ohnal se po ní tak, že odlétla jako hadrová
panenka. Narazila hlavou na roh knihovny a svezla se na zem. Krev
z rozseknutého čela jí stékala do očí, ale silou vůle se vzchopila a klopýtala do kuchyně. Těžkou litinovou pánev
nahmátla v polici popaměti.
„Tak dost !" vykřikla. Byl to první hlasitý projev
odporu,na který se za celou dobu jejich manželství zmohla, ale on ji ani
neuznal za hodna pohledu. Jen sykl:
„Dost bude, až řeknu já!" a kopl bezvládného
Marka do ledvin. Udeřila. Ozvalo se ošklivé křupnutí. Muž na ni pohlédl a pak se bez
hlesu skácel. Vytáhla mu z kapsy mobil a , zatímco vyťukávala 112, přemýšlela nad tím, co se mihlo v jeho
očích, když se hroutil tváří k zemi. Byl to nevěřícný údiv.
Než dorazila sanitka, zůstala Alžběta sedět
na koberci, kolébala v klíně nehybné Markovo tělo a mezi neslyšnými vzlyky
líbala k nepoznání rozbitý obličej.
Její krev
se mísila s Markovou, tak jako kdysi - a pranic nezáleželo na tom, že miliardy smrtících
virů začaly dychtivě prozkoumávat svůj nový domov.
Jsme jedné krve... já i ty...