Někdo mne vylil z břehů, zdá se,
já vsakuji se do hlubin,
bych dával život plevelům.
Někdo svázal chaos sám
a vrazil dýku do slabin
všem zlým nočním ševelům.
Zemi potravou -
tleje mé tělo a božská mana vyprchá
do ticha.
Z jezera milionů vjemů
a miliard vět
je dnes tůně,
žabí svět.
Pak mne pozřou hady kořenů
a kůra jim pokvete pletí,
až hvězda je polaská,
a hřbitov zaroste jarem,
co zlověstným úprkem letí
a kamenné náhrobky rozpraská
snad se pak smířím s tím, co mi zbylo -
s kaluží,
jež nakonec stane se bahnem.
Vyschne...
a když svět dovolí, zaprší
ať prší den za dnem!