KDYŽ NOC NADE MNOU ZLOMILA HŮL
a černé jezero s ostrovy
sklonilo břehy v hloub
lidského nevědomí,
žluť osamělosti
šla po špičkách
jako listí vrb
na zuhelnatělých
větvích obav,
jež
vrůstala
do úpatí snu.
Jeho mechové okraje
kluzce se smýkaly,
zatímco voda
mokvala
ráno,
okapy
prokapávané
dovnitř.