My kteří jsme žili a pracovali i do roku 90, máme v živé paměti jak to tu vypadalo. Nikdo – a myslím si skutečně nikdo netouží po návratu stavu věcí. Nesmělo se mluvit, nesmělo se zpívat a režim nám chtěl diktovat jakou hudbu poslouchat a jaké knihy číst. Ano, jeden velký trestný tábor, kde byl občan nástrojem moci a musel vykazovat poslušnost. Takže přerod byl něco obrovského, něco gigantického, tak velkolepého, že jsme byli oslněni vlastní euforií a nevšimli si, že se nám to posunulo maličko jinam, než byl původní úmysl. Takže abych shrnul současnost, je fajn, že můžu číst, poslouchat a zpívat co chci, ale jenom z písní národ nevyžije. Co mi vlastně dneska nejvíc vadí? V čem že je to jádro pudla?
Vadí mi hlavně to, jak se naše politická špička okleštila a izolovala. V tom spatřuji nejenom problém, ale i nebezpečí. Žijí si odtrženě, ve svém světě a když po nich chce někdo kousek zodpovědnosti, vyjádření, smetou to arogancí a tvrzením v duchu „Nebudu se o tom s vámi bavit!“ Jistě. Proč by se měli. Jsou to přece naše prostředky, které spravují! Špatná rozhodnutí, omyly, to tu máme na denním pořádku. Ale pamatujete si, že by za ně i padaly hlavy, tak jak je to zvykem v ostatních civilizovaných zemích? Jestli chodíte do práce, víte, že za špatné pracovní rozhodnutí si následky nesete. Nikdo není neomylný, ale když něco udělám špatně, musím vyrovnat náklady. Ovšem pouze do určité úrovně. Naši zákonodárci, kteří by měli být vzorem, ti kteří by na prvním místě měli dodržovat vše, co v potu tváře tvoří, jsou nad to povzneseni. Zodpovědnost není to, co se v Parlamentu či senátu zrovna nosí. Léta jsme slyšeli výmluvy na dědictví komunismu, dneska už je zase v kurzu zaříkávadlo „To ne my, to oni!“ Je mi špatně, když si poslechu hodinovou debatu s politikem a na konci zjistím, že jsem se nic nedozvěděl. Je mi špatně z výrazu „To či ono“. Všechno je totiž v jejich podání pouze „To či ono“. Nic nemá konkrétní název, rozměr, všechno je jakési modelové „Jako“ Přitom my si své představitele nejenom volíme, ale i platíme! Takže známé Churchilovo tvrzení, že „demokracie začíná a končí vhozením volebního lístku“ tu jaksi dostává trhlinu. Politici žijí z našich peněz, hospodaří s nimi a ještě se k nám chovají drze? Ještě nejsou schopni dokladovat zač je utrácí a kam tak bezedně mizí? Vždyť do našeho státu teče poslední dobou tolik, že je skutečně s podivem, pokud už to nepřetéká. Když si vzpomenu, co všechno bylo ze státního (tedy chápu to tak že každého z nás) majetku rozprodáno? Ptal se vás na to někdo? Konzultoval to? Jistě že ne a resumé z toho jednou bude „tak jsme se spletli! No a co!“ Jistě. Proč se rozčilovat, když národ to zaplatí. Nařídíme tady platbu, tu platbu, za tohle se ještě neplatí, honem nějaké peníze a je to. A když to nebude stačit, zasekneme dluh, protože až to jednou spadne, zhroutí se, budeme žít někde jinde, kde se nás to nedotkne. "My, na rozdíl od vás na to peněz budeme mít dost". Možná proto nemáme stále fungující důchodovou reformu. Možná proto, když se tak kolem sebe rozhlédnete, budeme asi široko daleko jediným státem, který se o své důchodce nedokáže postarat. Kdekoliv si lidé aktivně svého odpočinku užívají. Jezdí na hory, lyžují, chodí do „Fit center“, lázní, studují, cestují, dělají prostě to, nač neměli v té části života, kdy pracovali poctivě za blaho národa, čas. U nás budou mít velkou honičku alespoň vyjít.
Musím si položit otázku. Je tohle ten stav který jsem chtěl a po kterém jsem toužil? Opravdu jsem toužil po tom, aby na mě parazitovala malá skupina lidí, okleštěná od morální a trestní zodpovědnosti a synonymem úspěchu se stalo mezi ně patřit? Ne, dělat dobře a z nasazením svou práci. Žádné „Uč se a vzdělávej, makej na sobě ať něco umíš, potom něčeho dosáhneš“. Spíš „snaž se ať tě zvolí!“ Jenže to nevydrží věčně. My, běžní občané jsme ti, kteří na takový stav věci doplácí. My jsme ti, kteří to odnesou, ať zprostředkovaně nebo přímo a i když je to velmi nefér, je to prostě tak. Jsem přesvědčen, že čekat, až se toho chopí sami politici je hloupost. Pokud nebudou cítit tlak – od nás - pokud na ně nebudeme tlačit a nebudeme chtít změnu pravidel, pokud nebudeme trvat na tom, že si za své špatné rozhodnutí ponesou následky jako kdokoliv jiný a pokud oni nad sebou strašáka zodpovědnosti neucítí, nezmění se nic. Měli bychom přestat nadávat po hospodách či doma a měli se spojit a chtít změnu. Dožadovat se jí a trvat na ní. Současná situace není o politických stranách a jejich programech. Nakecat před volbami voličům cokoli je ta nejjednodušší věc. Současná situace je o upírech, kteří vysávají státní kasu a budou to dělat tak dlouho, dokud je nepřinutíme přestat. Každá kapka krve dobrá. Žijeme v tom, co si sami připravíme! Ostatní si k nám dovolí jenom tolik, kolik jim umožníme, kam je pustíme. Netolerujme už dál takový stav věci, jestli to myslíme s národem poctivě, jestli tu chceme žít a vidět tady budoucnost svou i svých dětí. Nedovolme trhat stát politickou elitou na kusy. Roztrhají si nás mezi sebou jako šelmy mršinu. Budou sytí, spokojení a zůstane jenom kostra, kterou není možné znovu masem obalit a oživit. Budeme li neteční, vymstí se nám to. Nezůstane nám nic než dluhy těch, kteří to jednou smetou vyjádřením „Měli jste si nás líp hlídat“