Jak jsem se postila

Autor: Karolína Maxová <karolina(at)postreh.com>, Téma: Humoreska, Vydáno dne: 04. 02. 2008

To mě zas jednou popadl amok, že potřebuji se svou (dnes už souhlasím s okolím, že naprosto normální) postavou „něco udělat“...

Na cvičení jsem v té době neměla pomyšlení a na liposukci peníze natož odvahu. A s dietami jsem skoncovala. Být o listu hlávkového salátu, půlce rajčete a pěti lžičkách light jogurtu, se mi příčilo od chvíle, kdy jsem se o něco podobného pokusila, navíc s úmyslem vydržet to do konce života. Kdyby doživotí v trestním zákoníku vycházelo z délky trvání mého odhodlání, museli by k němu odsouzené vězně propouštět po dni a půl, protože po šestatřiceti hodinách téměř bez jídla jsem vybílila ledničku a to s vědomím, že takhle to dál nepůjde.

Se svým trápením jsem se svěřila své józe holdující kamarádce. Její návrh držet jednodenní půst, který mě pročistí a dá vale zbytečným faldíkům, jsem shledala báječným a na sobotu stanovila den postění se. Mé přesvědčení, že předposlední den týdne je pro takovou akci ideální, vzalo za své, když mi mamka oznámila, že teta pořádá narozeninovou oslavu a s naší návštěvou počítá. Neznám ale puberťáka, který když na něčem leč úplně nesmyslném trvá, by byl ochoten přiznat chybu a slovo vzít zpět. Ne. Stůj co stůj v sobotu nepozřu ani ň oslava neoslava.

Spát jsem šla kolem půlnoci s teorií, že dopoledne prospím a ulehnu se slepicemi, a tím tak eliminuji 24hodinové nebezpečí v podobě nenasytných chuťových buněk. Praxe byla jiná. Po osmé ráno mě probudila vůně právě připravených sýrových toustů linoucí se z kuchyně přes chodbu, schody, dveře a celý můj pokoj až k posteli. Přímo do nosu mě praštila ve chvíli, kdy máma vtrhla do děcáku s otázkou, jestli si „…jsem vážně jistá, že nebudu nic jíst“. Samozřejmě, že v takový okamžik si člověk není jistý vůbec ničím, v horším případě naprostým opakem. Ale jak říkám - k mému věku revolta patřila, a tak se jí dostalo odpovědi v podobě rázného URČITĚ! podbarveného prvním zakručením mého žaludku. V posteli jsem vydržela do desíti. Snaha nemyslet na jídlo vypadala asi takto: 10:45 řadím knížky podle autorů, 10:55 řadím knížky podle velikosti, 11:10 hlady třískám česko-anglickým slovníkem o zem, 11:11 sbírám slovník z podlahy, 11:15 dělám domácí úkol z angličtiny, 11:30 hlady třískám česko-anglickým slovníkem a domácím úkolem z angličtiny o zem. Na mamčin řev „…co tam dělám nahoře za kravál…“ jsem odvětila, že „jsem se rozhodla podpořit účinky půstu cvičením v podobě skoků přes švihadlo“. Následně se projevil fakt, že mám v sobě litr a půl čisté vody, a tak jsem v pravidelných desetiminutových intervalech odbíhala na toaletu.

Odpoledne přišla další krize. Máma mě osočila z nic nedělání a já byla donucena jít umýt nádobí. Dodnes jsem přesvědčená, že ta neskutečně lákavými fotografiemi ilustrovaná kuchařka byla vedle dřezu podstrčena s jediným cílem – pokořit mě a donutit mě uždibnout si alespoň kousíček toho čerstvě upečeného narozeninového dortu servírovaného vedle ní. A na truc ne! Kuchařku jsem vrazila do skříňky, dort do špajzu. Oplachování talířů a drbání hrnců jsem si krátila obdivným přemýšlením o všech anorektičkách prokládaného pitím pramenité vody a hypnotizováním hodinových rafiček. „Máš sebou hodit, do třiceti minut odcházíme,“ vzkázala mi sestra s ledovým klidem a plným žaludkem. Ok. U tety budeme tak do šesti a pak půjdu rovnou spát, proběhlo mi hlavou. Suma sumárum mi z toho vycházelo už jen zhruba tříhodinové nelidské utrpení.

Než jsem vyšla, musela jsem na záchod. Než jsem tetu stačila pozdravit a poblahopřát jí, musela jsem na záchod. V tomto duchu se pak nesla celá slavná párty. Teta totiž můj půst pojala jako fantastickou příležitost k otestování všech jejích bylinných, ovocných a exotických čajů. Pokud šlo o jídlo, jíst jsem nemohla. Ne kvůli půstu, ale protože jsem si ráčila o „Ananasový vánek“ opařit jazyk. S kručícím břichem, nateklým jazykem a psím pohledem jsem rentgenovala tu horu chlebíčků, brambůrků a sladkostí – věnečků, čokoládových řezů a hlavně – kremrolí!!! Po osmnácté zavelel táta k odchodu. Teta na mě spiklenecky mrkla a ve dveřích mi vrazila krabici všech těch dobrot na druhý den. Když říkám všech, tak myslím všech – i ty kremrole tam byly! Měla jsem na ně takovou chuť, že jsem zvažovala nařídit si budík na půlnoc a jednu minutu. Nakonec jsem si ten sladký poklad jen dala na stolek k posteli a dřív než Večerníček stačil zamávat na dobrou noc, usnula jsem. Rozumí se, že hlady.

A co tak mohlo být to první, co jsem po otevření víček udělala, že? Zakousla jsem se do té kremrole a…ještě teď mi je z toho slaného listového těsta s křenovou pěnou špatně…