Po

Autor: Marion <barbora.urmanicova(at)gmail.com>, Téma: Ze života, Vydáno dne: 13. 02. 2008

Byla jsem jako marioneta na nitkách lenosti a loutkař byla nevolnost sama. Naštěstí měl můj konec pokračování.

Toužila jsem probudit k životu něco fantastického, mít halucinaci, která by byla opravdová, duchaplná jako esprit sám. Bylo to po tom letargickém období, po tom příšerném období, které už nikdy nechci zažít. Nikdy v životě, lidé, nikdy v životě se nesnažte odklonit z cesty za sny a nahradit štěstí otupělostí.

Vydala jsem se, obklopena muzikou, jak je pro mě ostatně příznačné, do zšeřelých ulic. Psychedelická hudba se linula z nitra pravé kapsy přes dva drátky až do uší, do mozku, do zorniček a ve vzduchu tvořila vykousnutá kolečka, která by nevědoucí označili za svit pouličních lamp.

Hle, srdce mi poskočilo vzrušením a všechny mé vnitřní hlasy si začaly šeptat, když se sto metrů ode mě začala rýsovat silueta, vypadala přesně jako černý anděl, zřetelně jsem viděla obrysy křídel a o vteřinu později jsem zahlédla zablýsknutí nože. Jenže potíž člověka je v tom, že jakmile vidí to, co chtěl uzřít, musí hned prozkoumat, zda-li je to opravdové. Kéž bych byla hned uhnula pohledem a zabočila do postranní uličky a do konce života snila o tom, že jsem viděla padlého anděla. Ne, to ne. Já jsem na něj zírala s otevřenou pusou a nechala jej přijít blíž. Uvědomila jsem si, že je to jen muž a že má na sobě obyčejnou livrej a v rukou drží paraple, které se ještě před chvílí tak magicky a nebezpečně blýskalo. Ach, jaké zklamání.

Uznávám, že toto, co se chystám říci, nebude vůbec vhodné. Takže, šla jsem dál a pak chvíli čekala, až můj psík vytlačí všechnu špínu toho večera, všechnu špínu všech špinavých pocitů, které člověka tak špinavě ovládají. Měla bych ji vylisovat (šlo by to vůbec?) a vystavit v nějakém muzeu pro výstrahu budoucím generacím, ale možná už v té době nebude avantgarda vůbec pochopena. Člověk sice musí nejdřív něco vsadit, aby vyhrál, ale rozhodla jsem se, že toto poselství přenechám jiným. Na ulici Na Řečišti seděl na jednom z komínů orel, měl tiziánová křídla a zvědavost mi jej proměnila v obyčejný rezavý kryt na komín. Ještě jsem ani nestihla zabědovat nad dotěrnou realitou, když jsem uviděla, těsně vedle rozcestníku, osamělého spoluobčana. Ten obraz, jenž se mi zostřil o malou chvíli později, byl tak tragikomický, až jsem žasla nad tím, jak milimetrově sedí do mého života a jak velkým skvostem v tomto torzu mého příběhu je. Ne, nebyla to halucinace

.„Dobrý večer!“

Neodpověděl.

„Co to tam děláte?“

„Honím buka.“

„Cože?“ Jeho upřímnost mě odzbrojila, tohle jsem nečekala ani od muže s kalhoty u kolen a penisem v ruce.

„Leštím kládu, hraju kapesní kulečník, češu afro, jak chceš…“

„Ne, nechci, děkuji.“ A tak jsem odešla, uspokojená jako lyrický subjekt, který prošel epifánií, s pocitem, že člověk může se svým životem dělat cokoli, co chce. Hranice jak vidno neexistují. Vše je v našich rukou. Někdy doslova.

Ještěže existují lidé, kteří vám vždy připomenou, že je daleko zajímavější vidět realitu než halucinace.