Špinavý obličej, orámovaný neupravenými a nevýrazně zbarvenými vlasy, pozoroval už nějakou dobu pár ozbrojených strážných. Původně byli tři. Jeden už běžel pro velitele. Ale i dva, v takovéto pozici, byli až až. Jednak je nemohl vidět a i kdyby začal pálit z nějaké těžké, rychlopalné zbraně, trefit je, by byla spíš náhoda. Neměl dobrý úhel, na rozdíl od nich. Pro ně byl za tou zídkou jako na dlani. Stačil jediný krok a potom - vyčkat chvilku, jestli byl opravdu sám, nebo jen někomu dělal průzkum. Vypadal spíš na osamělého lupiče. Ve službách se střídali tak dlouho, že si dovolili o sobě tvrdit, že na vetřelce mají nos. Sakra, dobrej čmuchací radar! Jak by řekl Josef, který odešel pro velitele. Určitě to byl spíš zoufalec než útočník. Ale stejně bude mít smůlu. Museli přijít o spoustu bezvadných lidí, možná těch nejlepších lidí, aby si uvědomili, že přežít, většinou znamená neptat se. I otázky odváděly pozornost a i otázky dávaly často těm za zdí pocit, že mají proti sobě nebystré hlupáky, na které je možné něco zkusit!
Bylo mu necelých 35. Přesto si připadal jako když žije věčně, a že ta blbá válka trvá už snad 1000 let. Netrvala. Narukoval v osmnácti, a to bylo necelé dva roky po jejím začátku. I když všichni si už před ní mysleli, že jsou ve válce a hlavně, že to těžko může být horší. Mohlo! Domů se nedostal celou věčnost, to jest 17 let. Přišlo mu skoro směšné, že jenom o rok déle na světě strávil jako nevoják, jako neválečník. Měl obrovské štěstí. Jestliže Bůh tuhle planetu nenáviděl, když jí proměnil v takové peklo, jeho musel mít rád! Co rád, miloval ho. Bůh musí být gay, když se do mě tak zbláznil! A ta myšlenka byla víc než oprávněná. Čím víc se kolem něj zabíjelo, čím víc jeho přátel, lidí, na které se mohl spolehnout, bylo proměněno v beztvarou kašovitou hmotu, nebo v lepším případě ve vyhaslé tělesné schránky. Čím víc se válčilo, tím víc se lidstvo upínalo k Bohu. Zapomnělo sice dávno na důvod, proč se vlastně mezi sebou zabíjí, ale nezapomnělo na Boha. Jestli opravdu existoval, tak to byl pěkně sadistickej gay! Už jenom za to, jak mu pokazil dospívání a jak ho odtáhl od rodičů a naučil vraždit, aby přežil. Možná mě nemiluje, ale nenávidí! Možná zabíjí ty, které má rád a já jsem jeho zbraň! Všichni jsme jeho zbraně!
Velitel se vrátil na stanoviště. Měl na krku dalekohled, i když ho tady na nic nepotřeboval. Nikdy ho na nic nepotřeboval. Dvůr nebyl tak velký, aby si nemohl prohlédnout jasně kohokoliv a kdekoliv. Ale zase tím dával najevo svou nadřazenost. Všichni museli okamžitě vidět, na dálku, proč ho respektovat a zavěšený dalekohled znamenal něco jako generálská epoleta.
„CO dělá! Jak se chová?!“ Jeden ze strážných nakrčil nos.
„Standardně! Nakukuje a řekl bych hledá, co by se dalo šlohnout. Jak k jídlu, tak na sebe! Nebyl moc vidět, ale zdá se mi, že má na sobě nějaký zbytky uniformy. Takže je to buď zvěd, nebo zběh! A zvěd tady? Koho by zajímal činžák! Ve městě!“
„Tyhle myšlenky laskavě přenechej mě!“ Tvrdě ho odbyl velitel. Každopádně se mu ale úvaha strážného líbila. Jestli to byl opravdu zběh, potom bylo třeba jednat rychle. Tihle chlapíci byli ti nejnebezpečnější. Měli výcvik a když dokázali přežít sami a vyhnout se armádním hlídkám, uměli přežít všude. Navíc se nikdy nerozpakovali. Byli chladnokrevní a bezcitní! Museli být Oni totiž už neměli co ztratit. I když většina lidí na světě neměla co ztratit!“
„Nechte ho udělat krok! První krok dovnitř a potom!“
„Vypadá sice zanedbaně, ale jinak, neřekl bych že je to...“ Pokusil se znovu prosadit strážný.
„Už jednou jsem ti řekl, že budeš dělat to, co říkám! Nejsi tu od úvah! Já mám zodpovědnost za úplně každýho, kdo tu bydlí! Mě jste tím pověřili a já riskovat nebudu! Nic riskovat nebudu! Jestliže řeknu zastřelit, chci slyšet maximálně výstřel! Tohle je válka, Hoši! “ Setřel ho znovu velitel a přemýšlel nad tím, jak by na něj musel být pyšný jeho syn. Moc si ho z manželkou neužili, hned v osmnácti narukoval a od té doby o něm neměli žádné zprávy. Pořád doufal, že se jednoho dne objeví, ale sám věděl, že to není racionální úvaha. Nemohl přežít tolik let běsnění, kterému jsou vojáci na frontách denně vystavováni. Nemohl to přežít, když nikdo z těch, kteří s ním ze čtvrti narukovali, nepřežil! Ale příjemnější bylo představovat si, že se setkají, i to, jak na ně syn bude hrdý. Sešikovali dům, vycvičili obyvatele a dokázali se ubránit všemu zlému, co se za vraty činžáku a hranicí dvorku dělo. Dokázali přežít!
Třeskl výstřel. Nikdo ze čtveřice se ani nelekl. Všude zněla střelba už tak dlouho, že ji zvukovody i mozek přiřadili k běžným zvukům. Velitel se napřímil a podíval ven. Byl otočen zády, jak káral jednoho ze strážných. Tělo vetřelce teď leželo zpola na dvoře a ten špinavý, neupravený obličej byl milosrdně otočen do země. Hlava byla přeházená vlasy a vprostřed zad temněla lepkavá skvrna - kulka vytrhla lopatku, když vylétala z těla ven.
Tělo leželo bez pohybu, bez myšlenky. Ta poslední, která jej opustila téměř nastejno s kulkou byla: Sakra, proč, když jsem chtěl jenom domů! Ale teď už nezůstalo nic, jenom ta schránka. Zanedbaná a špinavá!
Velitel zadržel za ruku strážného, který se chystal evidentně opustit úkryt.
„Říkal jsem, že nehodlám nic riskovat a tedy ani život nikoho z vás!“ Ukázal na tělo u zídky. „Tomu je jedno jak dlouho si tam poleží a my můžeme počkat! Musíme mít jistotu, že byl sám!“
Čekali další skoro hodinu.
„Dobrá, tak jdeme! Ale opatrně! A chci aby jste pořád hlídali všechny tři směry! Jasný?!“ Přikývli. Rozestavili se kolem něj, zbraně přiložené k líci a pečlivě zkoumající cokoliv, jakýkoliv šustot. Velitel zatím otočil tělo a začal mu probírat kapsy. Nebylo v nich skoro nic. Co asi tak sebou může nést vojenský zběh. Jeden zavírací nůž, pár dopisů. Z obálky jednoho z nich vyčuhovala polámaná a dost poškozená fotka. Vytáhl jí a nemohl uvěřit vlastním očím. Byl na ní on, manželka i jejich syn. Dávno! Byla to velmi stará fotka! Zkoumal obličej a rysy zastřeleného. Bylo to těžké, přes věk, dlouhé vlasy, špínu, vousy, nic z toho na synově obličeji neznal. Nejvíc ho překvapily hluboké vrásky na čele. Otevřel jeden z dopisů a četl. Nebylo pochyb. Sám jej psal a byl to jeden z prvních, které mu posílal - ještě do armádního výcvikového střediska. Poznal svůj rukopis, ale pořád se odmítal smířit s realitou, s fakty. Pořád je odmítal brát v potaz. Myslí mu rezonovala před chvilkou použitá věta :„TOHLE JE VÁLKA, HOŠI!“