Vyprahlý hlas nevolá - část 1

Autor: Risik <risik(at)postreh.com>, Téma: Ze života, Zdroj: vlastní tvorba, Vydáno dne: 08. 02. 2008

Někdy musíme odjet opravdu daleko, abychom našli sami sebe. Jinak volné pokračování povídky "Rekvalifikace" takže pokud někomu z vás byli její hrdinové sympatičtí, jsou tu znovu.


Petr se vzbudil a uvědomil si, že už je to týden. Celých sedm dní! Bůh prý za tu dobu postavil celý svět. Blbost! To nemohl dokázat, když on po týdnu byl stále na začátku. Po Květě toužil od chvilky, co otevřela poprvé dveře, ale ona byla vzdálenější než nejbližší supernova.

 

 

„Tak jak se cítíš po prvním týdnu?“ Květa se na něj udiveně podívala. Byli spolu přece denně v práci. Ale on celý ten týden čekal, že začne sama. Že bude mít chuť si popovídat. Asi neměla. Odpovídala, to ano, jenže sama nepřišla.

Vidíš jak se mám. A pokud jde o pracovní nasazení, je lepší, abys moje výkony hodnotil spíš ty! Co já k tomu mám říct!“

No snad alespoň víš, jestli to částečně naplňuje představy, jestli jsi tu spokojená, jestli se ti v Kongu líbí!“ Odsekl podrážděně.

Jo, líbí. Není to přesně, jak jsem si představovala, ale o to asi nejde. Asi není možné, uzpůsobit život představám. Byla by nuda žít jenom tak, jak si člověk vysní! Žádný překvápko!“

Pokud jde o překvápka, jedno pro tebe mám. Pojedeme spolu na letiště pro léky. Jenže ne sem, na mezinárodní, do Brazzaville. Potáhneme se až Bukawu. To je kousek od Rwandy.“

To ty léky nemůžou přivézt normálně do Brazzaville?“ Ptala se sice logicky, když byli pár kilometrů právě od hlavní metropole. Jenže logika a zisky, to nešlo moc dohromady. V Bukawu je maličký soukromý letiště, taková hladší a širší polní cesta. Pro speciál s léky to stačí. Kdyby měl přistát na mezinárodním, povolení by stálo několikanásobně víc, než všechny ty léky. Takže vezmeme našeho stařičkýho Land Rovera a pojedeme pro věci určené místní nemocnici. Jestli nechceš, nemusíš se mnou. Ale myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit. Když jsi toužila poznat Afriku. Je to příležitost. Projedeme skoro celým Kongem. Dva dny cesty by mohly být prima odreagování, ne? A až se vrátíš, když se tě někdo zeptá, co jsi vlastně viděla, budeš mít o čem mluvit!“ Moc se snažil, aby to znělo opravdu nezaujatě. Aby nemohla v jeho odpovědích cítit podtext „Líbíš se mi, a chtěl bych tě mít vedle sebe!“ Protože tam opravdu byl. Bylo nutné ho maskovat a bát se, aby nebyl objeven.

Jestli chceš ještě vědět, proč tam jezdíme my a ne domorodci, kteří se na rozdíl od nás běžně domluví místními jazyky, tak je pro to spousta drobných důvodů. Vypíchnu jen dva nejhlavnější, abych tě neunavoval nějakými přednáškami. Za prvé, mám označené auto a oni dobře vědí, že jim tahle auta přivážejí pomoc, proto na ně tolik neútočí. I mafie má zásady. A když už nás okradou, většinou nás nezabijí. Vědí, že živí jsme prospěšnější. No ten druhý – u nás je přece jen menší pravděpodobnost, že léky rozprodáme cestou a utečeme... Jsou tak chudí, že kvůli částce, za kterou bychom doma odmítli nohy spustit na zem z postele, udělají ty nejšílenější věci. Ale to není výtka! Až když člověk vidí jak žijí, přestává se jim divit. Přitom oni neudělali žádnou chybu. Jen se narodili na horším kousku světa, než je ten náš. Jsou často bystřejší, mohli by být snadno i vzdělanější, ale nemají příležitost.“ Přikývla. Zdálo se, že jí přesvědčil.

Není to úplný výlet. Nebezpečí tam hrozí... Ale kde tady je bezpečně, že?“

 

„Sbohem, Kanceláři!“ deklamoval a rád jí ukázal záda. Miloval, když mohl jít do neznáma. Miloval pořád, jako malý kluk, ten prvotní objevitelský pud a hlavně nezajeté koleje, kde bylo třeba improvizovat, řešit věci okamžitě, nerutinně. Ne opisovat a množit papíry. Zatím jen nakládal všechno, včetně stanu a jídla do Roveru. Dům s plechovou střechou, která se v místním slunci snad dokázala rozpálit do červena a sálat celou noc, vymění za stan s Květou velmi rád. I když, samozřejmě v nejvyšší nouzi. Pokud půjde vše podle plánu, budou spát sice ne luxusně, ale v budovách, s koupelnou a postelí. I kousavá levná deka je lepší než spacák. Jde přece i o pocit. Adie Brazzaville, hlavní metropole země, která vypadá jako domov před 300 lety.

 

První noc byla krásná. Na místní poměry i docela dobrá večeře. Potom dva pokoje ve stylu „a la podniková ubytovna z 80 let minulého století“. Čekal sice víc – respektive čekal -  není přesné. Nečekal, ale toužil po něčem víc. Večeře byla rozhodně lepší než polévky v pytlíku, kterých měl sebou dobře na čtrnáct dní. Potom, přišel hlavní program. Seděli na jeho pokoji, povídali a povídali. dokonce si od něj nechala upravit vlasy (stejně to bylo jeho umělecké dílo, tak kdo by ho měl lépe a trvaleji ošetřit, než sám umělec). Petr si sice moc přál, aby se úprava vlasů zvrhla do trochy něžností, do mazlení, které by mohlo přejít až v milování, ale byl nevýslovně šťastný i za ty vlasy. To potřeboval ze všeho nejvíc. Hrát si s ženskými vlasy, prodírat se jimi, nebo je jenom mýt či česat, to byla ta nejúžasnější předehra. Jenže Květa se potom zvedla a prostě a jednoduše řekla.

Sem unavená, jdu spát. Ráno stejně budeš chtít vyjet dokud nebude takové horko, což je tady hodně brzo!“ Petr přikývl. Nemělo cenu ji vysvětlovat, že tak jako tak pojedou celý den, takže hodina na tom nic nespraví. Přijedou nejdřív v podvečer a budou vykoupaní ve vlastním potu. Jako vepřové, ve vlastní šťávě!

Nemohl usnout docela dlouho. Tak nějak vsázel na to, že ona taky ne. Bojoval s přesvědčením zkusit to, a ač dobře věděl, jak moc je to neetické a neslušné. Ten boj prohrál. Kolem jedné v noci lehce klepal na její dveře. O nic přece nejde. Když zaklepu opravdu lehce, nevzbudím jí pokud opravdu spí! Ale pokud je vzhůru, uslyší mě. Přesvědčoval se. Naštěstí si vlastní nevychovanost nemusel vyčítat příliš dlouho. Dveře se s drobným vrznutím otevřely a na něj mžourala dvojice očí.

Co je?“ Ale nevypadala rozespale.

Nic! Ale zdálo se mi, že nemůžeš spát, tak jsem tě přišel pozvat na malou noční procházku.“

No ty jsi mi ale romantik!“ Říkala, ale usmívala se. Vlastně ani nebyla překvapená. Jako by snad na něco takového čekala.

Copak můžu chodit po noční Africe jen tak v noční košili, neučesaná?“ Teď se na ní usmál on.

Můžeš! Když budeš mít sebou svého kadeřníka a když i on bude v pyžamu... A víš co? Hladový lev nikdy neútočí na ty, kdo jsou v pyžamu!“

Jo tak oni tu jsou dokonce lvi, jo?“ Sekundovala mu. „Ty opravdu chceš, abych s tebou vstoupila do „jámy lvové?“

Tady všude jsou lvi. Do jámy lvové jsi vstoupila, jen co jsi položila nožku na asfalt letiště v Brazzaville. To nevíš, že na starých mapách se psalo o nepoznaných místech, „Tady žijí lvi“?“

Tak počkej ty jeden bezbřehý romantiku. Vezmu si alespoň něco přes tu košili. Tahle bych si opravdu připadala nahá.“

 

Noční nebe bylo fantasticky opojné. Hvězdy byly veliké a žlutě zářily jako zralé grepy. Nad tím Měsíc, jako velký cukrový meloun. Nějaká vzdálenější nebeská tělesa měla rozměry pomeranče či mandarinky. Krásné ovocné nebe. Proč to přirovnávala k ovoci? Všude tu vonělo ovoce. Cítila výraznou vůni citrusů. Petr jí nevzal nikam daleko. Asi to nešlo, asi museli zůstal tam, kde bylo bezpečno pro dva noční tuláky. I tak to stálo za to. Zvuky jako by ještě podporovaly tu ovocnou vůni, bylo to krásné, až do okamžiku, než se jí pokusil pohladit. Opatrně, něžně, po ruce. Jenže jí přeběhla po celém těle husí kůže. Ne, že by nebylo příjemné, cítit na kůži tak hebký a jemný dotek. Ale z takových jemných a příjemných věcí vznikala pomalá a postupná závislost, na lásce, na muži, na všem, co si člověk nejdřív užívá, jako zázrak a dar a co nakonec nenávidí, nebo se toho snad i štítí... Touha po dotecích vede k osamění. Nutně a jedině tam! Sykla jako jedovatá mamba. Škubla rukou. Z jeho pohledu to nebylo gesto úleku, ani obrany, ale útoku.

Je ti to opravdu tak nepříjemné?“ Květa koukala do země.

Prosila jsem tě, abys nic takového nedělal! Nejsem připravená!“

A jak se proboha připraví ženská na to, že se líbí chlapovi, že by toužil pro ní něco udělat! Já myslel, že to má dané, stejně jako my muži to, abychom se vás pokoušeli zaujmout, získat, sbalit!“

Možná to mohlo být i docela hezké vyznání, kdyby ta slova neštěkal jako pes. Nervózně. Naštvaně! Vztekle!

Nekaž to, prosím!“ Naléhavost v hlase ho uklidnila.“

Půjdeme si radši lehnout, co myslíš?“ Přikývl.

Když došli k budově, naklonila se k němu, políbila ho na čelo a řekla. „Stejně ti moc děkuju. Nezlob se, ale bylo to fakt moc krásný!“ Potom zmizela uvnitř, spolkl jí otevřený dveřní otvor, o něco tmavší než okolí. Jeho ostatně uchvátil hned po ní. Ale nedoprovázel jí. Tušil, že to právě nechtěla. Chtěla mu zmizet, jako malá čarodějnice. Líbí se jí magie mizení a objevování se, ostatně jako většině žen. Říká se, že se ženy rády nechávají překvapit, Omyl! Většinu toho, čím jsme je my muži schopni překvapit už znají. Ženy rády překvapují! Muži šokují a ony překvapují.“

 

„Ještě jsi mi neřekl, proč jsi tu a jak jsi se dostal k nůžkám a účesům.“ Zeptala se ho, když se Rover majestátně, ale pomalu posouval vpřed stezkou sotva projetou v Buši.

Říkal jsem ti, že je to opravdu dlouhý – a osobně si myslím, že i hodně nudný příběh!“ Řekl jí rozmrzele. Ale potom ho napadlo, že by jí něco prozradit mohl. Přece se nebude chovat jako ona. Přece nebude dělat to, co nemá rád.

Utíkám, co jiného. Utíkal jsem od podnikání k účesům, do kadeřnictví a zahnalo mě to nakonec až sem! Stačí?“

To není zase tak dlouhé, jak jsi to prezentoval. Podle té větičky sotva posoudím, jestli je to nudné anebo ne!“ A hned pokračovala.

Já jsem obyčejná zvědavá ženská! Mě se neptej. Nechám to na tobě! Sám si urči hranici. Stejně jako ji určuji já! Vím, co všechno bys chtěl, ale je to na mě, já musím být ta rozumná, když ty být takový nechceš!“ Měl sto chutí zmlknout a už nepromluvit!

Snad by ses nezlobil, ty můj malej ješito!“ Utahovala si z něj a chtěla ho naštvat. V tuhle chvilku se mu to zdálo být ještě o moc horší a zlomyslnější, než kdyby jí to jenom tak uteklo. Odskočilo si to z úst!

Nevím, jestli to za to vůbec stojí. Ale jestli se ráda nudíš u dlouhých a bezvýznamných vět?“

No a znáš vhodnější místo na dlouhé a nudné věty, než je tahle pomalá, dlouhá a bezvýznamná cesta? Zkus to! Třeba se ti odměním! Umím to, i když nevypadám. Umím být vděčná!“

V hlavních rysech jí vysekl všech svých několik zásadních problémů. Ne do detailů. Zatím jenom jako by si připravoval bloky kamene pro několik návrhů a čekal, co si z nich zákazník vybere. Vybrala si a zahrnula ho otázkami. Její dotazy ho klovaly jako rozdivočelí ptáci, ale trpělivě (a ze svého pohledu i pravdivě) odpovídal. Bavilo jí ptát se a uvádět ho do rozpaků.

Myslím si, že už leccos chápu. Matka tě nutila do studia a ty, když jsi se konečně po dlouhých letech dostal k životu, po jakém jsi toužil, neunesl jsi to, (z pochopitelných důvodů vynechal pasáž o tom, jak ho vzrušovaly už máminy vlasy, a že vlastně za všechno může právě touha vlasy se probírat. Stříhat je a upravovat). Možná dovedu pochopit, že člověk, který najednou měl víc času, mohl si konečně všimnout, že o něj mají ženy zájem. Dovedu si i představit, že jsi tím mohl být, řekněme tak překvapený, že sis  nedokázal poručit. Ale přece jenom, neběžel jsi zbytečně dlouho? Když už se narodíš, životu neutečeš!“ Zdálo se mu to jenom, nebo opravdu měla v hlase náznak mentorského tónu? Už pomalu zapomněl, jak je to hnusné. Naposledy s ním tak mluvila právě matka.

Já přece neutíkal. Pro mě to nebyl útěk. Já šel tam, kde mě bylo třeba. Zoufale třeba!“ Sklouzl do obyčejné fráze, ale nic lepšího, co by dokázalo vyjádřit jeho opravdové pocity, v tu chvíli nenašel. Bylo těžké řídit a ještě odpovídat originálně. Někdy byla práce jí vůbec odpovědět!

Hmm, tak zoufale třeba, že tě vzali okamžitě a ani si nezavolali policii, jestli na tebe třeba náhodou není vypsaný zatykač!“ Prohodila skoro westernově. Asi opravdu měla dobrodružství v krvi, na rozdíl od něj, úředníka.

Nic mi neříkej! I já jsem si žádala o zaměstnání a chtěla jsem zmizet rychle pryč, od zpackaného života. Od doma zpackaného života. Já to ale klidně přiznám, že utíkám. To ty se za to stydíš!“ Ne, že by bylo příjemné slyšet pravdu.

Jasně. Všichni tu jsme vlastně zločinci a vrazi...“ změna tónu byla blesková. Nechtěla ho štvát, jen ráda muže donutila k tomu, aby mluvili pravdu. Celou, čistou, jako pohár horské vody. Nutila je k tomu hlavně proto, protože věděla, jak moc to nenávidí. Ne, že by všichni muži byli lháři, ale měli tu nepříjemnou vlastnost, že rádi něco zamlčovali, měnili, zapomínali. Schovávali si svoje kamínky do mozaiky a nebo je tajně měnili za jiné barvy! Možná proto se o nich říkalo, že jsou víc tvůrčí. Z jejich pohledu to byla hra, ale z pohledu ženy jako ona, nebezpečná mystifikace, která by neměla zůstat nepotrestána. Jak dlouho to byla schopná brát jako neškodnou hru? 20 let? 21? Až nakonec zůstala úplně sama. Napálená a ještě opuštěná. Proto se rozhodla, že už nikdy žádná tolerance. A hlavně měla dobře vyvinutý šestý smysl, aby jasně cítila, že ji Petr ještě něco zamlčuje. Nedokázala odhadnout, jestli je toho hodně, nebo je to jenom maličkost, ale bylo to v něm schované a zářilo to stejně výrazně, jako červené boxerky z průsvitného koše na prádlo, naplněného bílými prostěradly.

Nestydím se! Jen mám změnu se vším všudy. Buď ležím, nebo běžím! Nic mezi!“

Abys mi tady nepadnul vysílením, maratónče!“ Neodpustila si malou jedovatost, ale už nevyzvídala a netlačila ho do ničeho.

 

„Nevyznám se moc v letadlech, ale myslela jsem si, že nemůže zreznout! Na tomhle je velká spousta hnědých fleků, jako by rezavé bylo!“

Asi není letadlo jako letadlo. Konečně hlavně buď ráda, že s ním nemusíme nikam letět... I když, náš Rover taky není žádný mladík. Děr má v sobě nepočítaně a jak jede! Pochválil automobil a pohladil ho po hraně otevřených dveří do kufru. Petr věřil, že některé věci mohou mít duši – už asi tou Afrikou a jejím etnikem příliš načichl. Bál se, aby nerozhněval bohy držící nad nimi ochrannou ruku.

No, máme co potřebujeme, tak jedem. Ještě nás čeká docela dlouhá cesta A pokud chceš spát v posteli a ne na zadní sedačce v autě, máme nejvyšší čas.“

Opravdu pořád běžíš. Furt bys jenom chvátal. Řekni mi laskavě až budeš ležet!“ Ale nasedla na místo spolujezdce.