Gabriela utekla

Autor: Risik <risik(at)postreh.com>, Téma: Ze života, Zdroj: vlastní tvorba, Vydáno dne: 14. 02. 2008

Sladké dospívání


Zvednout palec, to bylo to nejjednodušší. Zvednout palec, a potom přímá linka do ráje! Gabriela stála u krajnice necelých deset minut. Minula ji jenom tři auta a čtvrté zastavilo. Tři vozy předtím buď řídily ženy, nebo staří impotenti! Napadlo ji. Ale stejně. Na autobus by čekala rozhodně déle. Hlavně když z domova musela odejít hned, než se otec s matkou vrátí od tety. Bylo 27. prosince.

Kampak tak sama a hlavně proč zrovna stopem?“ Usmívala se v položeném otazníku tvář řidiče. Podle všeho mu nebylo ani třicet. Možná nebyl ani o deset let starší než ona. Lepší než nějakej starej, slizkej a uslintanej, co bude dělat celou cestu nemístné narážky. S ním bude určitě o čem povídat. I tak byla opatrná a rozhodla se nevěšet mu na nos pravdu.

Ale s kámoškou jsme si cosi domluvily a to víte. Jsem chudá studentka, tak každá koruna dobrá!“

Jo to znám!“ Usmál se znovu docela mile. Škoda, že jede za Josefem. Škoda, že je už zadaná. Kluk za volantem byl pěknej. Možná ne až tak pěknej, jako zajímavej a sympatickej!

Není to moc dlouho, co jsem taky studoval. Zlatej život studentskej!“ A potom se na ní šibalsky podíval.

Já nevím, nemůžu navrhovat tykání dámě!“ A ještě ke všemu je hodně zábavnej, napadlo jí, když slyšelo poznámku o dámě v souvislosti se svou osobou.

Ale já jsem Norbert.“ Vyprskla smíchy. Hned se zkorigovala a začala ovládat.

Promiňte – tedy vlastně promiň! Ale víš, že jsi úplně první Norbert, kterého znám? Myslím si, že jsem se s takovým jménem nesetkala ani v červený knihovně. A že jsem toho přečetla!“

Nemysli si, že mi takovým jménem naši udělali radost!“ A udělal pěkně otrávený obličej.

Jinak já jsem Gabriela. A kámošky mi říkají Gabčo!“ Odtušila rozpustile.

Jo! To je o moc lepší než Norbert. Jako Gabriela se mi líbíš o moc víc. A jako Gabča – to úplně nejvíc.“ Potom se na chviličku zamyslel. Jako by potřeboval dlouho formulovat dotaz, jenž měl přijít. Asi to měl být jeden z nejdůležitějších dotazů, jež kdy vyslovil. Proto věta která přišla jí připadala tuctově obyčejná.

A jak ti říká přítel?“

Sluníčko!“ Ani nezaváhala. Zdálo se jí to jako úplně automatická věc.

Hmm!“ Zatvářil se otráveně. „Hned jsem si říkal, že tak krásný děvče nebude jenom o kámoškách... Osamělým, to může být na světě tak akorát Norbert! Jinak už nikdo!“ Svoje jméno přitom vyslovoval s takovou mimikou a takovým procítěním, že se smála jako blázen.

Já si myslím,“ zajíkala se ještě ne zcela překonaným záchvatem smíchu, „že pohledný Norbert jako ty, nemusí být sám!“

Ale musí!

A kdo mu nevěří,

ať Norbertem měsíc,

být zkusí!“

Zarecitoval. Nový záchvat smíchu. Pozorovala ho totiž a on se tvářil, jako by stál na prknech Národního divadla a přednášel zásadní monolog z Hamleta.

Nejsi náhodou herec?“ Teď vyprskl smíchem zase on. „S tebou se holka jeden nenudí! Ale díky...“ Chviličku byl zticha, než se přestal smát. Potom znovu pokračoval v načatém tématu.

Mám dojem, že tohle by na AMU nestačilo!“

Já jdu totiž dělat zkoušky na JAMU.“ Pochlubila se překvapivě.

Ále? Natáhl. „A slečna asi hledá protekci, že? No dámo, musím vás zklamat. Jednak by jste se musela orientovat na jiný ročník a potom, já jsem proti protekci. Zcela a zásadně!“

Jenže já stejně nechci jít na herectví. Hraju na housle. A ráda bych to dělala jako práci.“ Usmála se.

Tak to máte dámo velké štěstí!“ Odtušil a potom byli oba zticha. Chviličku. Nedlouho.

Chvátáš za tou kámoškou? Zeptal se. Měla by takovou otázkou být překvapená, ale nebyla. Jestli byla něčím překvapená, tak jenom svou reakcí.

Ani ne. Respektive teď už tolik ne!“

„To zní víc než slibně!“ Odpověděl na to Norbert trochu tajemně. „Co tak zajet si maličko, kousek, třeba do Krumlova a tam poobědvat? Odvezu tě potom až na místo!“

„No, hlad mám obrovskej. I když je po vánocích, jsem nějaká rozežraná a snídani jsem nestihla. Takže takové pozvání se neodmítá“


„Co vlastně děláš?“ Ptala se ho později, když seděli v restauraci hotelu.

„Nic příliš ušlechtilého ani atraktivního!“ Jenže tohle právě Gabrielu lákalo jako ocucaný bonbón vosu. Většina z těch, kdo si dovolili tvrdit, že nedělají nic zajímavého či ušlechtilého, byla sakra zajímavá. Toho už si za svůj kratičký život stihla všimnout.

„Jsem jenom obyčejný kontrolor. Jezdím po republice a kontroluji. Většina lidí mě nenávidí, ale já mám tu práci rád. Řekl bych, že mě baví, a že jsem se s v ní našel. Je svobodná, velká a můžu si namlouvat, že díky ní, bude na světě líp.“ Ale taková věta jí připadala příliš dospělá a frázovitá, po tom, co dělal za psí kusy, ještě před chvilkou v autě.

„A co budeš kontrolovat. Dneska nebo snad zítra?“ Usmál se. Zase tak krásně, jak to jenom on uměl.

„Dneska už nic. Mám volno, ale nechám si to pro sebe. Jednak to fakt není nic zajímavého, a potom, když mám volno, nerad mluvím o práci.“ To bylo asi dost pochopitelné.

„A odkud vlastně jsi?“ Zeptala se. Ano, na autě měl pražskou značku, ale to nic neznamenalo. Věděla o spoustě aut tady v regionu, která měla pražské značky a jejich majitelé v Praze rozhodně nebydleli. Ale on, podle toho co říkal, Pražák byl. Čistokrevnej.


Říct, že byla sama sebou překvapená, by byla pouhá fráze a nevyjadřovalo by dostatečně přesně, co cítila. Ona sebou byla šokovaná. Ani trošku nepomyslela na Josefa. Ani maličká myšlenka, detail, nic. Naopak. Jaksi samozřejmě brala coby skutečnost, že by se právě s Norbertem mohla v Krumlové zdržet. „Chudák, byl přece tak osamělý!“ A přitom tak prima. Nezasloužil si být sám.

„Kde tu budeš spát?“ Zeptala se. Mezitím jim přinesli na stůl. Jídlo vonělo i vypadlo nádherně.

„Představ si, že právě tady. Chceš se potom kouknout na můj pokoj?“ Přikývla na to tak rychle, tak šíleně rychle, že se za sebe styděla.


Mohlo být po šesté večer. Ležela vedle něj, nahá, zpocená a zoufale potřebovala sprchu. Cítila se úplně báječně. Josef byl krásnej, přitažlivej, ale tohle prostě nedokázal. Norbert přesně věděl kam sáhnout, co kdy zmáčkout a kde pohladit. Jenže i když byla v nebi, přicházely výčitky. „Trochu pozdě na výčitky, holka, ne?“ Říkala si v duchu a šla do té sprchy.

„Dobrej nápad!“ Konstatoval Norbert. „Připojím se!“ A vstal.

„Bože on mohl zase znova!“ Napadlo jí, zatímco jí příjemně teplá voda svlažovala tělo. Milování pod tryskající vodou bylo úžasné. Nový rozměr. Zcela samozřejmě se nechala jemně vést jeho dlaněmi a dělala věci, o jejichž existenci ráno neměla ani tušení.

„Teď by to chtělo dobrou večeři.“ Prohlásil, jakmile se vysušili. „Myslím si, že si ji oba víc než zasloužíme.

Po večeři byla unavená. Nelidsky unavená, ale krásně a příjemně unavená. Na chvilku usnula a když se vzbudila, hladil jí po lehce po boku. Líbilo se jí to. Nikdy se v životě tak příjemně neprobudila. Připadala si jako princezna. Pomilovali se znovu, i když teď už to nebylo tak intenzivní ani tak dlouhé, stálo to za to.

„Co bude dál?“ Napadlo ji zeptat se, když jen tak ležela a oddechovala. Kouknul se na ní, jako by jí mělo přeskočit.

„Myslím co bude dál s námi?“ Asi toužila slyšet něco ve smyslu jako „Teď když jsme se našli se nerozejdeme!“ nebo „Celý život jsem na tebe čekal...“ Ale skutečnost byla strohá a nekvětnatá.

„No co by! Vyspíme se, ráno skočíme na snídani a já tě odvezu za kámoškou! Slíbil jsem ti to a já slovo držím.“ To bylo sice fajn konstatování, ale nějak v tom postrádala jakoukoli zmínku o budoucnosti a to jí dost štvalo.

„No a potom? Co bude potom?“

„Já nevím jak to myslíš? Řekneme si ahoj, nebo čau! Možná si dáme pusu a ty mi zamáváš. Zazvoníš na kámošku a já skočím do auta a pojedu zpátky do Krumlova na tu svojí kontrolu! Co bys chtěla slyšet víc?“ V hlavě se jí vybavovala celá souvětí, odstavce a snad i knihy toho, co by ráda slyšela, o čem by se chtěla nechat přesvědčovat.

„Nejela jsem ke kámošce, ale k svýmu klukovi. Ráno jsem zdrhla z domova, protože našim nějak nepadl do oka!“ Odpověděla mu taky poměrně stroze.

„A co čekáš? Co čekáš že udělám? Polituju tě? No, to holka ne! Chtěla jsi to stejně jako já. A jestli máš kluka, tím líp! Prostě tě odvezu k němu a bude vystaráno!“

„Ale já si myslela, když jsi říkal, jak jsi osamělý...“ Skočil jí do řeči.

„Ano, na cestách je člověk vždycky osamělý! S takovou prací co mám, je jeden taky osamělý... Ale netvrdil jsem ti že žiju sám! Doma mám manželku a dvojčata! Co ti mám na to víc říct? BYLO TO NÁDHERNÝ, to ano, ale směr otáčení Země to neobrátí. Tomu svýmu klukovi nic neříkej a je to!“ Žasla nad tím, jak se jí měnil před očima. Ze zábavného a hezkého chlápka na monstrum.

„Přece mi nechceš nic vyčítat, když se nám to oběma tak líbilo?“ Najednou byl hnusnější než vetřelec. Otočila se k němu zády. Když usnul, opatrně vstala, našla svoje věci a vytratila se ven. Byla zima, neměla kde být, ale řekla si, že cokoliv bude lepší, než dýchat s ním stejný vzduch. Nenáviděla hlavně sebe, vyčítala si, jak jen může být v osmnácti tak blbá. Tak strašně moc blbá!

Když se konečně dotáhla na vlakové nádraží, zjistila, že je čekárna zamčená. Ale za necelé dvě hodiny jí jel vlak domů. Sakra musela jet domů, musela se vrátit. Josefovi by se nedokázala podívat do očí. Rozhodně ne dnes a pochybovala, že vůbec kdy! Brečela celou dobu na nádražní lavičce a brečela i ve vlaku.


„Jsi normální? Kolik ti je let? Dvanáct? Třináct? Křičel na ní otec. „Dovedeš si představit, jak strašně moc jsme se o tebe báli? Víš, co všechno se ti mohlo stát? Kde žiješ! Na měsíci?“ Ani se na něj nepodívala. Styděla se a nejvíc za svoje slzy. Beze slova zmizela ve svém pokoji. Zamkla se a zrak jí padl na housle. Dneska nenáviděla i je. Okamžitě stočila pohled bokem. Měla strach, že se neudrží a rozbije je! Bylo ráno, velmi brzké ráno a byla nelidsky unavená, ale usnout nemohla.