Čekal...
Staletí kolem něj míjela jako zrnka písku ševelící v přesýpacích hodinách, aniž se sebeméně dotkla jeho podstaty.Čas mu nemohl ublížit, neboť on sám byl pánem Času i prostoru, ta odhozená hračka bohů s minulostí starší než lidstvo.
Prošel dlouhou cestou, mnozí za něj platili zlatem a drahokamy a jiní životem. Byl ceněn, obdivován i zkoumán, ale nikdo nenašel klíč k jeho nesmírné moci.
Jen jednou už nechybělo mnoho. Ten člověk stál na prahu tajemství, ale stačil jediný špatný krok a dveře se před ním přibouchly.
A tak čekal dál....Akir-Temin, zvaný kdysi Kámen Poznání.
"Kde kčertu všichni zase vězí? Vstávat, holoto líná, otevřít bránu!"
Na hradním nádvoří divoce tančí černý hřebec.
Jeho kopyta křesají o kamennou dlažbu a z chvějících se boků stoupá v chladném jitřním šeru pára. Tak rád by se rozběhl vstříc vycházejícímu slunci, ale brána je zavřená a jezdcova ruka svírá pevně uzdu, zatímco hněvivý hlas zní dunivě prostorem a odráží se od mohutných hradeb.
" Ach Bože, už zase," vzdychne pacholek Matěj a rozespale se hrabe z pelechu. Jednou rukou šátrá po dřevácích a druhou na sebe natahuje uválenou halenu. Pána není radno nechat čekat, neboť palčivá rána bičem v nestřežený okamžik je pro něj stejně snadná jako dýchání.
A nebýval takový - za tohle nemůže nikdo jiný než bratr Jeroným, myslí si Matěj, zatímco zápolí s těžkou dubovou závorou a úkradkem pošilhává po pánovi, aby stačil včas uskočit, zasviští-li bič.
Ještě před dvěma lety byl Daniel krásný chlapec, uctivý k rodičům a přívětivý ke služebnictvu. Byl otcovou pýchou a matčiným celým světem. Ale teď ... tak krátká doba a taková změna... Copak o to, krásný je mladý pán pořád, pokud vás přitahují havraní vlasy, bledá tvář a uhrančivý pohled. To jen jeho duše potemněla, vydána všanc silám, kterým se nemůže a snad ani nechce bránit.
Všechno to začalo, když po smrti jeho rodičů přišel na hrad ten prokletý mnich.Vypadal jako pravý služebník Boží, to ano, černá kápě stažená hluboko do čela, oči upřené k zemi, tichý hlas a pokorně schýlená postava. Ale ví Bůh, že ve skutečnosti v něm pokorného ani božího nebylo nic.
Pacholkovy dřeváky se smekají po vlhkém dláždění, když napírá všechnu svou sílu do těžkých veřejí. Se skřípěním se brána pomalu otevírá, zatímco Matějovi letí překot hlavou neveselé vzpomínky.
Nikdo neví, odkud se bratr Jeroným vynořil. Klášter to určitě nebyl, to spíš samo peklo. Auru zla pociťuje každý, kdo s ním přijde do styku, každý, kromě mladého pána, který mnichovi úplně propadl. Jak jinak vysvětlit, že se spolu noc co noc zavírají v labyrintu sklepení, kam nikdo nesmí pod trestem smrti vstoupit? Ráno pak, s tváří sinalou, jako by na něj sáhla sama zubatá, volá mladý Daniel po svém oblíbeném koni a na něm pak křižuje krajinou do úplného vyčerpání. Běda tomu, kdo se mu připlete do cesty!
Konečně je brána dokořán a jezdec i kůň, oba jakoby srostlí v jedno štíhlé tmavé tělo, mizí v ohybu cesty.
"Jako ďábel," odplivne si Matěj, přibouchne vrata a vzápětí úlekem ztuhne, když koutkem oka zahlédne v šeru jakýsi pohyb.Ale je to jen kočka při své ranní výpravě za potravou a naštěstí ne žádný z pánových donašečů či dokonce samotný Jeroným. Za taková slova by mohl Matěj lehce skončit v tmavé kobce pod hradem. Za poslední dva roky tam shnili mnozí, které znal.
"Ďábel, ďábel ..." jde od úst k ústům tiše a nenávistně, když černý jezdec letí krajem. Nevolníci na polích jen hlouběji skloní hlavou pod snaživým drábovým karabáčem, ale jejich srdce přetékají zlobou. Už to trvá moc dlouho.
Neboť Danielova posedlost přináší neštěstí všem.
Faktickým pánem na Doupově, pánem, který poroučí, na vše dohlíží a také trestá, stal tlustý správce Mošna, jehož chamtivost a proradnost roste přímo úměrně s tím, jak upadá pánův zájem o zděděný majetek. Chrapounský správce, mnich našeptávač a mezi nimi hradní pán - mladík sotva dvacetiletý, zmítaný temnými vášněmi, o jejichž původu se lze jen dohadovat. To je kombinace, která nevěstí nic dobrého. A také nic dobrého nepřináší.
Nic na tom nemění ani Danielova svatba s Kateřinou z Frymburka, kterou dojednali jeho poručníci. Mladičká hradní paní často pláče v kapli nebo ve svém pokoji. Tak sama a opuštěná - ve dne i v noci - ještě ve svém životě nebyla.
Už to trvá moc dlouho.
Už to moc dlouho trvat nemůže.
Nikdo však nekřičí "Vražda!", když jednoho letního dne pan Daniel zmizí a s ním i černý mnich. Nikdo nepodezírá ani správce Mošnu, ani zbídačelé poddané, neboť všichni ví naprosto přesně - to ďábel odhodil kápi a konečně si vybral svou odměnu.
Všichni si oddechnou, aniž kdokoliv tuší, že teď bude ještě hůř........
Onoho slunného červencového dne supěl autobus do kopce jako obvykle.
Své už měl dávno za sebou, a tak jej nechali dosloužit tady, v kraji skoro zapomenutém Bohem i lidmi. Zdálky připomínal bachratého modrobílého brouka, urputně se drápajícího z posledních sil na vrchol kopce. Nad rozbitou asfaltovou silničkou se v poledním žáru tetelil horký vzduch a řidič měl - jako obvykle - v úzkých serpentinách plné ruce práce s volantem. Přitom ovšem stačil v duchu nadávat na cestu plnou děr a zároveň se těšit na orosenou láhev minerálky a výtečnou dršťkovou polévku v hospůdce na návsi.
Jediným cestujícím v poledním autobuse byl tmavovlasý mladík v ošoupaných džínách a černém tričku. Na sedadle vedle něj ležel poloprázdný batoh.
Mladík seděl pohodlně opřený a pozorně sledoval ubíhající krajinu. Nezměnila se tolik, jak očekával. Silueta hradu, jak ji zahlédl z úpatí kopce, mu sice úplně povědomá nebyla, ale úzké lesnaté údolí, do jehož středu se zařízly meandry široké říčky , vypadalo téměř stejně. Novým prvkem byla asfaltka, která však neskýtala - soudě podle kymácení a rachocení autobusu - o nic větší pohodlí než polní cesta, která tu vedla kdysi.
Konečně autobus zastavil. Hospoda, nově opravená kaplička, rybníček s hladinou pokrytou žabincem a několik domků ohraničovalo nevelkou náves. Nikde nebylo ani živáčka.
„Tak jsme tady. Vystupovat, mladej, konečná!" zahalekal řidič na mladíka, jehož ani prudké zabrzdění nevytrhlo ze zamyšlení. Ten se s leknutím se napřímil, protáhl si záda a pak beze slova vystoupil do spalujícího žáru. Hydraulika za jeho zády zasyčela, dveře se zavřely a tentam byl i řidič, který s úlevou opustil rozpálenou pec autobusu.
K orientaci mladíkovi stačil jen krátký pohled.
Cedule s nápisem K HRADU byla sice oprýskaná a téměř nečitelná, ale zcela jednoznačně ukazovala k úzké pěšině, ztrácející se v chladivém stínu lesa.Vykročil tedy po ní.
Záhy se ponořil do zeleného přítmí, kde jen tu a tam probleskovaly sluneční paprsky, ztěžka se prodírající hustými korunami. Zdálo se , že cestičku dlouho nikdo nepoužíval. Les už si začal činit nárok na ten pruh ušlapané země a vyslal sem své první průzkumníky. Plazily se tu šlahouny ostružin, vyrůstaly chomáče řídké trávy a podél cesty stály jako neprostupná hradba metr vysoké kopřivy. Doba, kdy cesta byla tak široká, že se na ní dva povozy pohodlně minuly, zmizela v nenávratnu. Mohutné stromy po obou stranách spojily své větve v neproniknutelnou klenbu a vytvořily nad pěšinou jakýsi tmavý tunel. Mladík kráčel rychle, aby se co nejdříve dostal ke svému cíli. V zátylku cítil mrazivý dotek klaustrofobie.Bylo to, jakoby se celý jeho dřívější svět najednou smrskl ze širých obzorů na tehle úzký chodník. Ať najde na jeho konci cokoliv, dál už putovat nemusí.
A pak - bez varování - se cesta rozevřela do širokého prostranství a proti modré obloze a náhle oslepujícímu slunci se pyšně tyčil do výšky hrad Doupov.
Z mohutných hradeb, jen minimálně narušených zubem času, stále dýchala síla a nedobytnost. Vysoká hláska shlížela dolů do kraje a okolo ní kroužil s pronikavými výkřiky párek poštolek.
Vstupní brána se tvářila nepřístupně, zajištěna silným rezavým řetězem a neméně masívním zámkem. Nakřivo přitlučená tabulka oznamovala, že je z technických důvodů zavřeno. Mohlo to znamenat cokoliv - od propadlých podlah či hroutících se zdí až po dřevomorkou napadené stropní trámoví. Zvenčí však poznat nebylo nic.
Mladík zůstal zaraženě stát.
Původně počítal s tím, že se vmísí mezi návštěvníky, ukryje se v některém zákoutí a nechá se v hradu zamknout. Jedna noc by měla k provedení jeho plánu stačit. Uzavření hradu mu udělalo čáru přes rozpočet, ačkoliv - na druhé straně to může mít i své výhody, alespoň se nemusí obávat vyrušení.
Musím se nějak dostat dovnitř, pomyslel si. Branou to zřejmě nepůjde, i když možná ...
Prohlížel si vstup pozorně a pak to objevil.
Tmavě šedá plechová vrata byla do starodávného pískovcového portálu zasazena stejně citlivě jako kus betonu do zlatého prstenu. Mezi jejich horní hranou a obloukem portálu, na němž byl ještě patrný zbytek erbu, zívala skoro půlmetrová mezera. Když nebude vyhnutí, protáhne se tudy.
Prstem přejel po vytesaných ornamentech a kdesi hluboko jej bodla jehlička lítosti. Rychle ji však zahnal a vydal se na zpáteční cestu.
Do hospody vstoupil právě v okamžiku, kdy hostinský Martinec nesl další pivo jedinému štamgastovi. Byl to starý Pazourek, učitel ve výslužbě, bělovlasý děda, kterému táhlo na osmdesátku. Ani stáří, ani nevalné zdraví mu však nebránilo být vždy v centru veškerého dění. Pro místní byl něco jako živoucí kronika, místní rozhlas a nevyčerpatelná studnice drbů, klepů a fám zároveň. Pokud jste chtěli cokoliv znát o Doupově a jeho obyvatelích, zajít za Pazourkem bylo to jediné správné, co jste mohli udělat. Tohle všechno ovšem příchozí nevěděl.
Když se však rozhlédl po lokále a jeho pohled se střetl s kalnýma staříkovýma očima, zamířil neomylně k jeho stolu.
„Koukám, že jste tu novej," řekl Pazourek místo pozdravu. „Hledáte někoho nebo jen tak na vandru?"
„Ani to, ani ono," odpověděl mladík neurčitě. „Můžu si přisednout?"
„Beze všeho. Pepo, hoď sem ještě jedno a napiš to na mě."
Mladík se posadil a upil z orosené sklenice, kterou před něj mlčky postavil Martinec.
„Mám nějakou práci na hradě, ale ten, kdo mě sem poslal, asi nevěděl, že máte zavřeno. Prázdniny jsou v plném proudu a vy tu jen tak necháte zahálet kulturní dědictví? Pročpak?"
Učitel si dal s odpovědí načas. Když promluvil, hlas mu lehce třásl.
„Umřel kastelán a nemají za něj náhradu. Hrad není zas tak významnej a turisti sem skoro nejezdějí, tak to prostě zavřeli."
„Jak je to dlouho?"
„Dva měsíce. Víte, Tonda Prošek, teda jako kastelán, byl můj nejlepší kamarád.Vždycky tady sedával, zrovna na té židli, jak teď vy. No co, musíme tam všichni, jeden dřív, jeden pozdějc." Pazourek se odmlčel a nepřítomně se zahleděl kamsi na stěnu.
Mladík ho nerušil. Chvíli horečně přemýšlel, pak odsunul nedopité pivo a mlčky vyšel ven.
Tři lidé se za ním udiveně podívali.
Martinec, nevzrušeně dál leštící čisté sklenice, učitel Pazourek, který tentokrát vyjímečně nezískal od cizince žádné informace, které by se mu mohly hodit, a štíhlá dívka, dcera hostinského, zpola ukrytá s knížkou v ruce za výčepním pultem.
Kláru pohledný mladík ji zaujal. Konečně trošku vzrušení do prázdninové nudy.Odložila rozečtený román a vyklouzla za ním opatrně ven.
Ale nebyla dost rychlá. Když došla k hradu, zahlédla jen jeho ruce mizící za branou současně s tupým žuchnutím.
A je tam, pomyslela si. Prý má práci na hradě, a to mu ani nedali s sebou klíč. To je fakt divný a taky, jak se vyptával v hospodě. Nejspíš to bude normální zlodějíček, jenže na Doupově vážně není co ukrást. Jen prázdné místnosti , pár omšelých kusů nábytku, na kterých jsou zajímavé leda tak dírky od červotoče, a zčernalé obrazy v kdysi pozlacených rámech. Kdo je na nich vymalovaný, ví akorát Pazourek a možná ani on ne. Na tomhle si tedy mládenec kapsy nenamaže. Stejně bude zajímavý pozorovat, jak se bude tvářit, až zase vyleze ven, řekla si.
Posadila se pod jakýsi keř, který ji zpola ukryl pod převislé větve. Na bránu měla odtud dobrý výhled , takže se pohodlně se opřela a čekala.Nebylo kam spěchat a trpělivost, ta jí tedy nescházela nikdy.
Domnělý zlodějíček se zatím sbíral ze země, kam dopadl poněkud tvrdě.
Na kočičích hlavách, jimiž bylo nádvoří od nepaměti vydlážděno, se mu podvrtla noha a místo měkkého seskoku dosedl plnou vahou na kotník.Téměř neslyšitelné lupnutí a pravou nohou projela bolest, tak silná, že jen stěží zadržel výkřik. Chvíli seděl bez hnutí, zhluboka dýchal a pevně tiskl poraněné místo. Bolest však neustávala a kotník rychle otékal.
To je směšné, jsem skoro u cíle a teď tohle.
Zkusil vstát a se zaťatými zuby se opatrně belhal dovnitř.
Obešel studnu s ozdobnou kovanou mříží (neodolal a naklonil se, aby se přesvědčil, zda je dole ještě voda. Byla a chladivě se leskla jako rybí oko v černé hloubce) a zamířil kolem prázdných stájí a seníků do stinného kouta, kde se v kamenné stěně rýsovala zchátralá dvířka. Neměla sice zámek ani petlici, ale odtrhnout prkna s tabulkou VSTUP ZAKÁZÁN, kterými byla zatlučena, ho stálo větší úsilí, než čekal. Než se vchod do podzemí otevřel, stačil si zadřít pár hrubých třísek a strhnout kus kůže z dlaně.
Z batohu, který dovlekl až sem, vytáhl baterku a rozsvítil ji. Kužel světla sklouzl po plesnivých stěnách a vytáhl ze tmy první stupně ošlapaných schodů. Mizely v hloubce, která páchla vlhkostí a nebezpečím. Věděl však, že mu nic nehrozí a že cesta před ním bude sice spletitá, ale ne dlouhá. V duchu se modlil, aby nebyla zasypaná nebo jinak zatarasená, protože mu už nezbývalo moc sil na odstranění takové překážky. Opatrně, přidržuje se zdí, potažených mazlavým povlakem, začal sestupovat.
Po chvíli nahmátl cosi studeného a když na to posvítil, uviděl zbytek držáku na louče, zčernalý a zrezivělý k nepoznání. V duchu se pousmál a pak se už soustředil na strmé a prošlapané schody. Měl štěstí, cesta byla volná. Brzy se chodba rozdvojovala a pak ještě několikrát.
Přeříkával si polohlasem odbočky, jak jdou za sebou a, protože jej ani paměť nezklamala, stál brzy kdesi hluboko pod hradem před dalšími dvířky.
Tentokrát by klíč potřeboval, ale pomohl si jinak. Když nahmatal ve změti pavučin klíčovou dírku, strčil do ní obyčejný zahnutý kus drátu. Jedno dvě pootočení a v zámku cvaklo. Zatáhl a dvířka ztuhle a neochotně povolila. Byl u cíle.
Napětím přestal dýchat a opatrně, takřka nesměle nahlédl dovnitř.
Místnost byla nevelká, podobná vězeňské kobce a stejně jako chodba, kterou sem přišel, páchla plesnivinou a zatuchlým vzduchem, z něhož se člověku dělalo nevolno. Uprostřed stál dubový stůl, vedle ležela převržená stolička a všude se v příšerné změti povalovaly zpuchřelé listiny a pergameny. Scénu, jako vystřiženou ze strašidelného filmu, zaplavovalo růžové světlo.
Jeho zdrojem byl krystal, velikosti dvou sevřených mužských pěstí, který ležel na stole. Na povrchu zvlněný, ne nepodobný ořechovému jádru, jemně pulsoval, jakoby dýchal a šířil kolem sebe opaleskující záři.
Mladík jej poznal na první pohled a zaplavila ho vlna úlevy.
Byl to Akir-Temin, koncentrovaná magická energie.
Ten, kdo ji ovládl, mohl zažít neuvěřitelné, poznat nejskrytější tajemství, nabýt neskutečné moci nad lidmi i nelidmi. Tak to alespoň říkal mistr Jeroným a ten nikdy nelhal. Jenže návod k ovládání Akir-Teminu byl skryt někde v těchto listinách a všechny pokusy jej objevit zatím ztroskotaly. Ten poslední byl vůbec nejhorší.
Moc dobře si pamatoval, co následovalo, sotva, drže krystal v sepjatých dlaních, odříkal první polovinu nejnověji objevené formule. A nebyly to vzpomínky právě příjemné.....