„Ty ses úplně zbláznil, tati! To přece nemyslíš vážně, že ne?"
Andrea nevěřila vlastním uším.
„Nezbláznil a myslím. Není ti pět, ale sedmnáct. Jsi skoro dospělá ženská, tak se jako dospělá taky laskavě chovej."
„Ale já to přece neumím. Prodávat ... a tak. Nikdy jsem to nedělala."
„Všechno v životě je jednou poprvé. To zvládneš. Počítat umíš a usmívat se na zákazníky snad taky. Máma se mnou může jet opravdu těžko, když má skoro čtyřicítku horečku, to, doufám, uznáš sama."
Andrea pohlédla ke dveřím do ložnice.
„Právě proto by tu měl s ní někdo zůstat a starat se o ni, ne?"
„To znám, tu tvou starostlivost. Uvaříš jí akorát hrnek čaje a pak si budeš v pokojíčku celou sobotu do zblbnutí pouštět cédečka nebo sedět u počítače a chatovat. Jen se neboj, máma si tu poradí i bez tebe. Teď tvou pomoc potřebuju já. Nejvyšší čas, aby ses taky zapojila do vydělávání peněz. Možná ti to ušlo, ale ty šaty, co sis vyhlídla v butiku na náměstí, nebudou zadarmo."
Tak to teda byla podpásovka, tati. Já vím, že šest tisíc za plesové šaty je docela dost, ale slíbili jste mi je. K Vánocům, jako dárek. A odkdy si člověk musí na vlastní dárek vydělat sám?
„Já je..."
„Hlavně mi neříkej, že je najednou nechceš," skočil jí do řeči. „Že je radši oželíš, než bys se mnou jela zítra prodávat na ten jarmark."
To ne. Já ty šaty chci. Strašně moc je chci. Není to žádná konfekce, ale opravdickej model. Moje vstupenka do ráje. V těch šatech si mě konečně musí všimnout i On.
„Jasně, že je chci. Ale..."
„Takže domluveno. A moc neponocuj, ráno musíme vstát už o půl páté."
To je celý on. Když řekne domluveno, debata pro něj skončí. Ani mě nevyslechl, vůbec mu na mně nezáleží. Prostě rozhodl - a domluveno. A já nemůžu nic, jen se potají vyvztekat. Mám na to necelých dvanáct hodin.
Ráno mrzlo, až praštělo, psa by nevyhnal. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že jejich stařičký kombík ani nenastartuje, ale nakonec se podařilo ho přimět k poslušnosti. Andrea se choulila na sedadle spolujezdce do péřové bundy, zatímco otec tlumeně sakroval, protože slaná břečka na silnici se přes noc změnila ve strupaté zrcadlo. Šlápnout pořádně na plyn znamenalo koledovat si o průšvih, a tak se vlekli sotva šedesátkou. Po třiceti kilometrech se Andrea probrala z letargie a začala se horečně šacovat.
„Mobil! Nemám mobil!" vydechla zoufale. „Zapomněla jsem ho doma!"
„Tomu teda říkám neštěstí," utrousil otec ironicky.
„Ty tomu nerozumíš! Já ho nutně potřebuju! Nemohli bysme..."
„Nemohli. Už tak jedeme pozdě a vracet se pro tu pitomou hračku rozhodně nebudeme. Ty děláš, jakoby ti upadl kus těla. Já žádnej mobil nemám a taky žiju. Prostě si dneska s holkama nepokecáš - no a co? Stejně by ti v tom počasí leda omrzlo ucho."
„Doufám, že v tom blbým stánku nezmrznu celá!" odsekla.
„To se neboj, mám s sebou termosku horkého čaje," usmál se na ni povzbudivě, ale ona naštvaně odvrátila hlavu.
„Proč nemůžete mít s mámou nějaké normální zaměstnání? Třeba chodit do fabriky nebo někam do kanceláře jako všichni ostatní? Místo toho děláte doma na koleně blbosti ze dřeva a pak to prodáváte po trhách jako..." mumlala.
„Jako co?"
„Jako nic."
„Ty se za nás stydíš?"
„Ale nestydím." Strčila si do uší sluchátka (aspoň že ten přehrávač nenechala doma) a uzavřela se ve svém vlastním světě.
Byla to zbytečná debata. Mluvili o tom už tolikrát a pokaždé slyšela to samé: „Jsem obchodník. Mám to v genech. Můj otec byl obchodník a děda jakbysmet. Ten měl dokonce před válkou svůj vlastní krám, jenže komunisti mu po převratu sebrali a on se z toho nikdy nevzpamatoval." Škoda, že dům s tím krámkem už nestojí. Dostali by ho v restituci zpátky a ona by mohla říkat : Můj táta podniká v obchodě. Podnikatel zní o moc líp než trhovec. Ještě štěstí, že na gymnáziu, kam dojížděla, nikdo její rodiče neznal.
Náměstí bylo plné popojíždějících aut a stánků. Celý ten mumraj řídili dva městští strážníci, ale v podstatě jich tam nebylo ani zapotřebí. Trhovci, zachumlaní do několika vrstev oblečení , skládali zboží z aut, rovnali je na stánky a přitom na sebe hlasitě pokřikovali. Většinou se dobře znali a, protože každý z nich nabízel něco jiného, nevládla tu žádná konkurenční zášť, ale jakási veselá soudržnost. Byli jako dobře sehraná parta.
Otec nacouval ke stánku, na kterém byla cedulka s jeho jménem.
„A jsme tu. Tak do práce, děvče."
Vytáhli společnými silami z kufru několik plných krabic od banánů a , zatímco Andrea stavěla na pult dřevěná, pestře omalovaná zvířátka, otec se zašel pozdravit se ženou v sousedním stánku, nabalenou tak, že vypadala jako koule.
„Koukám, že máte novou pomocnici," řekla, aniž na okamžik přestala vršit na hromádky slaměné vánoční ozdoby. „Kdepak jste nechal paní? Peče cukroví?"
„To ani ne. Má chřipku, tak dnes jela místo ní dcera."
„Jo, chřipka, to je prevít. Ta se musí pořádně vyležet, jinak ji máte zpátky na to šup," pokývala žena hlavou. „Takže zaučujete mladou, co? Moc pěkná... už vidím ty fronty před vaším stánkem. Ke starý bábě nikdo nepřijde, ale k hezký mladý holce..."
Kruci, oni se o mně baví, jako bych byla kus masa nebo co, rozhořčila se v duchu Andrea, ale než stačila otevřít pusu, vyrazila jí dech další otcova věta:
„Trošku mi na ni dohlídněte, paní Vránová. Musím ještě objet pár obchodů v okolí, než v poledne zavřou, a nechám ji tu zatím prodávat samotnou."
„Bez starosti, však my to tu spolu zvládnem. Už jste viděl, aby si dvě ženský s něčím neporadily?"
„Tati!? Tohle jsme si nedomluvili! Já tady nebudu stát sama, ani za nic! Ani kvůli těm šatům!"
„Nebuď jak malá. Nikdo tě tu neukousne. Dvě hodinky to vydržíš a já tě vystřídám hned, jak se vrátím. Můžeš si pak zalézt někam do tepla, třeba do cukrárny nebo naproti k Bílému koníčkovi na oběd. To zboží musím rozvést, slíbil jsem to."
Zatímco mně jsi neslíbil nic, že jo?
„Tak ať se vám daří, paní Vránová! A tobě taky, Andrejko. Já frčím, abych byl co nejdřív zpátky."
Andrea osaměla.
S rukama v kapsách podupávala za pultem plným dřevěných zvířátek a usilovně předstírala, že k tomu stánku ve skutečnosti nepatří.
První zákazníci se začali trousit během půl hodiny. Zprvu jen tak přecházeli, okukovali zboží, ale netrvalo dlouho a před jednotlivými stánky se vytvořily hloučky a desítky drobností, malých a naprosto nepraktických dárků pro radost, změnily majitele. Andrea brzy zjistila, že ji prodávání vlastně baví. Snad to bylo tou pohodou, která všude vládla, lidé se navzájem zdravili, usmívali se a přáli si všechno nejlepší do nového roku a k tomu se z městského rozhlasu linula jedna koleda za druhou. Ale ze všeho nejvíc Andreu fascinovaly rozzářené oči dětí, které se ostýchavě a zlehka dotýkaly vystavených hraček. Najednou začínala vidět otcovu práci, ty stovky hodin, kdy byl zavřený v dílně, v úplně jiném světle.
Dospělí, kteří děti doprovázeli, se vždycky po chvíli vraceli, už sami ( to víte, bude to překvapení, pod stromeček) a Andrea s nimi sdílela tiché spiklenectví, když balila hračky, které ti caparti předtím tak obdivovali.
Dvě hodinky uběhly jako nic. Pak i třetí (to už Andrea vypila všechen čaj, ale mráz se jí stejně dostal až na kůži) a nakonec odbilo poledne, ale otec se stále nevracel. Vlastně by ho ani nepostrádala, nebýt plného močového měchýře. V krátké pauze, kdy davy kupujících prořídly, neboť všichni spěchali k obědu, si paní Vránová všimla jejího přešlapování.
„Záchody jsou támhle, hned vedle radnice," kývla směrem ke druhému konci náměstí. „ A neplatí se tam. Tak utíkej, já ti to tady zatím pohlídám."
Tělesnou úlevu však záhy vystřídalo napětí duševní. Kde ten táta jen může být ? Všechny kamenné obchody už mají dávno padla...jenže já ani pořádně nevím, kam vlastně jel...nikdy mě to nezajímalo a teď nemám ani tušení, kde by mohl být...možná se vrací z větší dálky...třeba si skočil někam na jídlo.. ale i tak, je pryč skoro pět hodin....
A ještě ke všemu se zvedl vítr, vlezlý severák, který spolehlivě dokáže profouknout i tu nejsilnější bundu. Obloha potemněla a shora se začaly sypat sněhové vločky. Náměstí brzy vypadalo jako pocukrované a chumelenice stále sílila. No fajn, Vánoce sice budou na sněhu, ne na blátě, jenže já je asi proležím se zápalem plic, pomyslela si Andrea. Nohy ji zábly tak, že je vlastně už necítila a zuby jí drkotaly samy od sebe. A jako pokaždé, když se cítila nepříjemně, dostala vztek. Na to, že tu musí trčet zmrzlá jako rampouch, na pitomé počasí a hlavně na tátu, který to celé zavinil. A jako pokaždé jí ten vztek vydržel jen chvilku, než ho vystřídala sebelítost. Proč právě já mám takovou smůlu?
Netrvalo dlouho a město se úplně vylidnilo. Lidé se rozprchávali do teplých domovů a venku by je nezdržely ani hromady toho nejluxusnějšího zboží. Prodejci, kteří viděli, že se další tržby nedočkají, začínali balit.
„Pořád nejede?" vykoukla ze svého stánku paní Vránová.
Andrea jen zavrtěla hlavou. Doufala, že není moc patrné, jak je jí do breku.
„Vydrž, holka, asi se někde zdržel. V takové slotě se musí jet opatrně, jinak to může blbě skončit," podotkla trhovkyně, zatímco zachraňovala slaměné ozdůbky před mokrými vločkami.
I ona balila, a tak Andrea následovala jejího příkladu a pomalu skládala neprodané zboží zpátky do krabic. Aspoň bude přichystaná, až táta přijede a bude odsud konečně moct vypadnout. Dokud si to nevyzkoušela na vlastní kůži, ani ji nenapadlo, jak tvrdá práce tohle může být.
Za půl hodiny bylo náměstí prázdné. S omluvným pokrčením ramen odjela i řečná paní Vránová, jen Andrea stála u stánku, ze kterého se vítr snažil servat plátěnou střechu a modlila se, aby se v dohledu objevil červený kombík. Jenže marně. Zbyla tu sama a pomalu začínala propadat panice. Něco se mu stalo... určitě se mu něco stalo.. a já vůbec nevím, kde je a co mám dělat.
Napadlo ji, že kdyby zašla na místní oddělení, někdo by jí tátu jistě pomohl najít, jenže netušila, kde tady policie sídlí a navíc se nemohla hnout od zboží za několik tisíc korun. Nedělala si žádné iluze, že by ho tu po návratu ještě našla a unést zaráz čtyři krabice od banánů a pochodovat s nimi ulicemi bylo nad její síly.
Přestěhovala je tedy alespoň do podloubí, které lemovalo dokola celé náměstí. Jako ochrana před sněhem a větrem to sice za moc nestálo, ale bylo to lepší než nic. A minuty utíkaly, měnily se ve čtvrthodinu a v další a v další. Na město se zvolna snášel soumrak.
Odbila čtvrtá, když vtom se někdo zezadu dotkl Andreiných zad.
„Slečno, mohu vám nějak pomoci?"
„Ne, díky," odpověděla. Ani se neotočila. Ať to byl , kdo chtěl , nemusel vidět, že se jí po tvářích valí slzy jako hrachy a přimrzají ke kůži.
„Ale tady zmrznete. Nechcete se u mě na chviličku ohřát?"
„Ne, díky," opakovala. Nechtěla však vypadat nezdvořile (vždycky se dívej do očí tomu, s kým mluvíš) , a tak se obrátila k majiteli toho, jak si uvědomila, velice příjemného hlasu. Byl to starý pán v trepkách a domácím županu, ze kterého vykukovala bělostná košile a červený motýlek(!). Upíral na ni laskavé oči a neznatelně se usmíval.
To ty zrmrzneš, dědo, když tu budeš pobíhat takhle oblečený. Ale pak si všimla otevřených domovních dveří za jeho zády. Linulo se z nich světlo a taky teplo.
„Viděl jsem vás z okna, jak jste tam stála samotinká. Pak jste se mi ztratila, ale napadlo mě, že jste se schovala v podloubí. Na někoho čekáte, viďte?"
„Jo, na tátu. Musí přijet každou chvíli."
„Ode mě z bytu je rozhled na celé náměstí. Co kdyby jste šla nahoru, dala si šálek horkého čaje a vyhlížela tatínka odtamtud? Až přijede, stačí jen seběhnout ze schodů."
Nikdy nechoď s neznámými lidmi, to jí vtloukali do hlavy od malička. Mohli by ti ublížit. Jenže - jak by jí mohl ublížit tenhle muž? Jednak vypadal jako džentlmen z filmů pro pamětníky (ruku líbám, milostivá slečno, vypadáte dneska nádherně!) a krom toho mu muselo být nejmíň sto let. Kdyby přišlo na věc, přeprala by ho levou zadní. A za trochu tepla by dala všechno na světě.
„Já nevím," řekla rozpačitě.
„Jistě, vaše nedůvěra je pochopitelně na místě. Dovolte, abych se představil - jsem Jan Procházka, bankovní úředník na penzi," řekl a mírně se uklonil. Přišlo jí to legrační, ale slušnost velela udělat totéž.
„Andrea Malá," podala starému pánovi ruku.
„Takže - teď, když se známe, mohu postavit vodu na ten čaj? Vypadáte, že ho opravdu potřebujete."
„Ale já tu mám ještě..."
„Ano, ty krabice. Vezmeme je samozřejmě s sebou. Lidi dneska ukradnou všechno, co není přibité - a to, co je, taky."
Zasmála se a pak společnými silami vynosili krabice do prvního patra. Andrea si zula mokré boty, pověsila bundu na věšák vedle starožitného zrcadla ( teda já ale vypadám! Nádherně ani náhodou), prohrábla si rukou vlhké vlasy a pak vešla do pokoje s vysokým stropem, jehož tři okna shlížela na náměstí, přesně, jak to starý pán říkal. Všimla si, že severák už ukořistil dvě plátěné zástěny a právě strhával z konstrukce stánku třetí.
Místnosti vévodila velká kachlová kamna, ze kterých sálalo vpravdě božské teplo. Andrea se o ně opřela zády a nechávala do promrzlého těla proudit životadárnou energii. Zatímco její hostitel zmizel v malé kuchyňce, ona si prohlížela pokoj. Byl plný tmavého vyřezávaného nábytku. Celou jednu stěnu zabírala knihovna. Andrea ještě neviděla tolik knih pohromadě - tedy , když nepočítala své sporadické návštěvy v knihovně městské. Ale doma u někoho v bytě? Přistoupila blíž a prohlížela si uložené svazky. Byly silné, vesměs vázané v kůži, na hřbetech zlatě vyražená písmena. Ani ji moc nepřekvapilo, že většina nápisů byla v němčině.
Z kuchyňky se ozvalo pískání a o minutu později se vynořil i starý pán, v rukou tác se dvěma šálky, konvicí plnou kouřícího čaje, cukřenkou a talířkem s několika sušenkami.
„Ukažte, já to vezmu. Kam to mám položit?"
„Třeba tady na stůl, já tu udělám trochu místa a bude to," shrnul na stranu několik papírů hustě popsaných zdobným písmem.
„Jé, to jste psal vy? Máte nádhernej rukopis. To já škrábu jako kočka, jak říká táta."
„Vy študenti už bušíte leda do klávesnice počítače, takže by vám kaligrafie stejně k ničemu nebyla, ale za mého mládí to byl vyučovací předmět. Bodejť by ne, skoro všechno se psalo ručně. Oslaďte si ten čaj podle sebe."
Nasypala do šálku dvě lžičky, ale nepustila z ruky arch, který držela.
„To je přece báseň!" řekla s údivem. „Vy píšete verše? Jste básník?"
„Kdepak," usmál se. „Nebo myslíte, že by bankovní úředník mohl být zároveň veršotepcem?"
„Já nevím," odpověděla, „ ale nějakej básník byl bankovním úředníkem. Jenom si nevzpomínám, kdo přesně. Ale měla bych to vědět, budu z toho maturovat."
„Na občanském povolání zas tolik nezáleží. To si můžete vybrat, ale básníkem se člověk musí narodit. A já jsem jen takový amatér..."
Hmm ... Sonet o jediném přání ... to zní dobře.
Když do černé tmy je pohroužena
půlnoční strana duše naší
pak může být touha bezejmenná
tím stromkem, který nevyraší
Když však je láska světlem v duši
(ač někdy hřeje a jindy zraní)
pak získat můžeš víc, než tušíš
jediné stačí vyřknout přání
Však važ svá slova, varuji tě
ať neprobudíš běsy skryté
dříve, než hvězdy zblednou
pak bude pozdě ruce spínat
ďábel prý nikdy neusíná
- a přání? To máš jen jedno
Začetla se do básně, aniž si uvědomila, že přestala hlídat náměstí. Kdyby teď otec přijel, propásla by ho. Ale tu zvláštní otázku starého pána nepropásla.
„Kdybyste měla vy jediné přání, co byste si přála, Andreo?"
Zvedla zrak od úhledných řádků a setkala se s jeho očima. Byly tmavé, hnědé, možná i černé a pak najednou změnily barvu do modři letní oblohy, poté zešedly a nakonec zůstaly světle oříškové. Trvalo to snad jen vteřinu, bylo to tak rychlé, až se jí zatočila hlava.Tohle přece zná.... Nedávno to někde četla... ano, Stephen King - Nezbytné věci. Hlavní hrdina jeho knihy měl stejné oči...měnící odstín... hypnotizující... a znal i nejtajnější přání těch, kdo vstoupili do jeho obchodu.Je tohle snad taky pan Gaunt, jen v jiné podobě? Nabídne jí splnění jejího přání a nechá ji, aby za nezbytnou věc směnila svou duši? A co když ona na duši nevěří? Co pak bude chtít?
Přesto nezaváhala ani na okamžik.
„Přála bych si ty šaty," řekla tiše.
„Šaty?"
No a co? Čekal , že si budu přát celosvětový mír nebo aby už nikde nebyl hladomor? Tohle se mě netýká.
Vypadal zmateně, a tak mu to vysvětlila. Jak si je oblékne na školní ples... jak tam potká Jeho a on si všimne, jak moc jí ty šaty sluší... jak se do ní zamiluje... jak...
„A žili spolu šťastně až do smrti?" zeptal se a neznělo to vůbec ironicky.
„Tak nějak," přitakala.
„Takže šaty," pokýval hlavou. „Jste si jistá, že je to správné přání?"
„A proč by nemělo být?"
„ Dobře si to rozmyslete, Andreo. Vy opravdu věříte, že lásku či náklonnost lze získat prostřednictvím věcí?"
Mohla by mu vyprávět, jaké to je být outsiderem, když nemáte oblečení , boty anebo mobily těch správných značek, ale nejspíš by to nepochopil. A tak jen pokrčila rameny.
„Vy ne?"
Místo odpovědi vstal a otevřel jednu z těch vyřezávaných skříní. Až k Andree zavanulo aroma sušené levandule.
„Takovéhle?" zeptal se a ona vytřeštila oči. Byly to přesně ty šaty, které viděla ve výloze butiku, světle růžové, s nahými zády a výstřihem lemovaným výšivkou z flitrů.
„Jo," vydechla překvapeně. „To jsou ony. Jak jste k nim přišel?"
„Na tom nezáleží," řekl smutně. „Vezměte si je a jděte."
Oči se jí rozzářily, když zabořila tvář do hebkého hedvábí. A pak všechno kolem zčernalo.
Stála promrzlá v podloubí, u nohou vodou nasáklé krabice. K prsům tiskla malý růžový balíček.
„Ahoj, kotě, to čekáš na mě?"
Smrad předběhl toho člověka o dobré dvě vteřiny. Stál nejistě na doširoka rozkročených nohou a opilecky se usmíval. „Co kdyby sme zašli ke mně a rozdali si to spolu, co říkáš?"
Popadl ji za ruku, ale ona se mu vytrhla a strčila do něj.
„Nechte mě na pokoji!" zaječela a rozběhla se ke dveřím - k těm samým dveřím, kterými vešla do domu... před chvílí?... před mnoha hodinami ... před celou věčností. Marně lomcovala ozdobnou klikou. Byly zamčené.
„Snad sem zas tak moc neřek..." zabrblal ochmelka. „Dyž nechceš, tak nechceš...ale přišlas o moc...to ti řikám..." a odpotácel se zpátky do tmy.
A stejná tma obklopila i Andreu. Roztřásla se, ale nebylo to zimou. Teprve teď si
uvědomila, co se stalo. Pan Gaunt - nebo kdo byl ten člověk v masce laskavého starce - vyslyšel její přání a věnoval jí to, co považovala za nezbytné. A pak si na oplátku to vzal...co vlastně? Tátu?
Vyběhla z podloubí a vztáhla ruku s růžovým balíčkem k oknům v prvním patře.
„Vemte si je! Vemte si je zpátky, prosím! Už je nechci! Nemyslela jsem to tak! Vraťte mi moje přání!"
Ale tři okna, kdysi plná přívětivého tepla a světla, zůstala tmavá a tichá. Nikdo jí neodpověděl.
Andrea se schoulila do klubíčka a nechala mráz, aby se dotkl její kůže, prostoupil svaly a zavrtal se jí až do morku kostí. Na ničem už nezáleželo. Chtěla jen usnout a spát... navždycky. Nezvedla hlavu, ani když ji ozářily reflektory taxíku, který velice pomalu projížděl náměstím. A nezvedla ji, ani když zastavil přímo u ní. Bylo jí jedno, co se stane.
Teprve, když ji zvedly dvě silné paže a ona ucítila tu fakt nemožnou tátovu kolínskou, rozplakala se nahlas.
„No tak, holčičko, už je dobře," řekl otec a i jemu se v hlase zachvěly slzy, „už jsem tady. A nemačkej mě tolik, mám z té havárky zlomená tři žebra a vážně bych nerad, aby jich bylo víc."