Červivé díry v bezhmotí
vyklenují plytce
k nastalým věkům hvězd.
Nezbylo víry modlit se,
rozhlodal podnoží cest,
protibůh vlákna překroutil.
Temnotou světlo se vleče,
střežme je slepých očí,
počátku ni konce hůry
nedozří vkleče.
Nikým tu nevidět březiny,
louky a chlumy kdes nízko,
staletý stařeček lucernu zhas´
za vzpomínkami, za vískou,
vetchými dlaněmi hnětený čas
proplynul odtokem v dějiny.
Na cestu vzhůru vystrojme
hřebce černější uhlů.
Hemžení molekul rodných
kosmická zima než pojme.