H. seděl u stolu, pokuřoval dýmku a bědoval. Ale není jisté, jestli se to dá nazvat bědováním, byl to naprosto prapodivný stav duše. Sám se v tom vůbec nevyznal. Chvíli prožíval silné smutky, potom se zase zničehonic vzchopil, s radostí začal pobíhat po bytě, v hlavě si začal vytvářet nejsmělejší plány pro budoucnost nebo se vrhal do různých prací. Práce však nikdy nedokončil. Další chvíli ho zase popadly deprese a vše ho přestalo bavit. Poté následovalo rozjaření a tak pořád dokola. Nesmyslné opakování. Zbytečné bylo jak jedno, tak i druhé. Jednu věc však věděl určitě. Uvnitř se cítil neobyčejně prázdný, připadal si jako robot. Sice chodil do školy, zkoušel studovat, ale vůbec to nebylo ono. Někdy promluvil s lidmi, ale strojově, bez emocí, jen něco mechanicky oddrmolil. Často to z něj lezlo, jak z chlupaté deky. Lze říci, že ho úplně přestal bavit život. Vnější svět okolo něj a vnitřní svět jeho duše splynul v neurčitou stejnorodou šeď. Všechny věci a úkony, co prováděl během šedých, stereotypních dnů, dělal jen jako naučené algoritmy, nedokázal přemýšlet, rozvažovat, plánovat. A když už před ním vyvstal úkol, nad kterým se bylo třeba trochu zamyslet, velmi těžkopádně vymýšlel jeho řešení a jeho jedinou touhou bylo se co nejrychleji problému zbavit. Z takovéhoto nezájmu o cokoli a robotického způsobu života celkem logicky vyplývá, že mu přestávala sloužit paměť a poznávací rozumové schopnosti už také nebyly, co bývaly. Když se něco neprocvičuje, časem to zakrní. Že má za půl roku maturitu, z několika předmětů je skoro na propadnutí, mu bylo jaksi jedno. Ani si neuvědomoval, jak hluboko mu morálka klesla. Zabil člověka sám v sobě...
I přes tuto chladnou strnulost se v něm daly rozpoznat
známky jakési roztěkanosti, extrémního neklidu. Když bděl, chtěl jenom spát,
ale jakmile si šel lehnout, nikdy nemohl usnout. Zatracený bludný kruh... A to je
jen princip bludného kruhu, do kterého lze dosadit desítky dalších situací. On si vlastně toto vše uvědomoval.
Není příliš daleko od pravdy, řekneme-li, že se jeho duše rozdělila na dvě
bytosti, které se vzájemně moc nemilovaly. Nebo snad více takových bytostí? Lze
se na jejich sváření dívat jako na nezbednou hru, kdy si dělají vzájemně
naschvály. Silnější výklad by to hodnotil jako nemilosrdný boj, do něho se však
nebudeme pouštět. Skutečně. Jsou jako muž a žena. Typický obrázek. Nadržený
muž, jenž ztratil zdravý rozum, zaslepen milým úsměvem a vábivou krásou své
vyvolené, za ní všude chodí jak ocas, nebo lépe řečeno jak slintající pes
s vyplazeným jazykem. Hlava mu pluje kdesi v oblacích rozkoše. Jenže,
dívka je potvora. Krásně se usmívá, velmi mile tváří se, ve skutečnosti tahá
muže za nos. Utíká před ním a přitom se tak roztomile chichotá, dělá jí totiž
neobyčejně dobře, když má za zadkem nadšeného (rozuměj přiblblého)
obdivovatele, se kterým vlastně může libovolně manipulovat. Muž se stává jejím
otrokem, nadobro chycený spáry sladkého mámení. Jenže on není tak blbý. Po
nějakém čase dojdou mu zrádné úmysly nevděčnice té, a to není příjemné. Milý
pán se naštve a pohrdavě odkráčí s pomyšlením si o ní, že je bůhvíco, něco
nepěkného ji řekne a nejspíše se zas chytí jiné ženské, stejně nevypočitatelné,
aby té předchozí ukázal! Milé dívce teď zbudou oči pro pláč. Nejspíše ho bude
do konce života proklínat, bude se mu chtít pomstít a jeho nové lásce jak by
smet. Celé to nesmyslné kolečko může začít znova...
A toto že je láska? Nejvznešenější cit, od nejranějších věků
opěvovaný, který dělá člověka člověkem? K čemu vůbec toto zapotřebí?
Jednou, po dni nejzoufalejším, H. konečně tvrdě usnul jako dudek. Těsně před svítáním se probudil, a jako by se ocitl v jiném světě. Možná to byl sen, možná nebyl. Okolo mlha, tajemně pročísnutá několika světelnými paprsky. Z ní se postupně vynořovala postava, vzezřením víly. H. v ní poznal dávnou přítelkyni z dětství, upřímnou a hodnou dívku, teď už jako vyzrálou slečnu. Něco se v něm pohnulo. S rozpraženou náručí se k ní rozběhl jako malý kluk...