Vyřezaní ptáci nelétají

Autor: Histes <magazin(at)postreh.com>, Téma: Psychologie, Vydáno dne: 10. 05. 2008

Někdy si říkám, na co asi ty holky myslí, když si chtějí jen oholit nohy. Sjíždějí stejná místa, řečiště starých a nedávných šrámů. Přemýšlí, zda se zaryjí i dnes a dají světu doklad o existenci trajektorie. Publikuji s odstupem jednoho roku, v době vzniku nebyla vhodná doba pro uveřejnění. Myslím však, že článek bude aktuální i dnes.

Pomyslná čára za předmětem vykonávajícím pohyb. Za ostřím, jehož důsledky se neobrátí v bílé obláčky létajícího stroje. Tvrdé mají přistání.

„Chci cítit, že tady ještě jsem," odůvodnila své počínání patnáctiletá dívka. Po několikadenní snaze ji povzbudit mě přišla zpráva: „Ne to já jsem ta špatná, ta mrcha, u které nevíš co udělá a jestli Tě za pár minut nebude nenávidět. Svět se otočil zády a já vím, že si za to můžu sama. Tak sbohem."

Tak sbohem. Co jiného odpovědět. Začínají mě unavovat příběhy do sebe zahleděných osob, které rozhovor zakončí slovy: „Já žiji v jiném světě, který ty nemůžeš pochopit." Mám stále větší pocit, že jsem skutečně magnetem na úchyláky, nebo se toho o lidech dozvídám jen víc, než je obvyklé.

Jedna se vyvrátí z vodní dýmky a tvrdí, že to není z ní, druhá se přizná: „Včera jsem se zase pořezala." A pátá už jen přihlíží se slovy: „To je v hajzlu." Já se musím přimět neposílat je ihned na oddělení dětské psychiatrie a uvědomit si, že jim pomůžu snad nejvíc tím, když se pokusím je pochopit a dostat se k jádru problému. Ach ta zahleděnost. Proč nenabalují kluky, nesimulují náhodné setkání na chodníku.

Je to styl, je to in, ale taky průser. Sebezapírání, pocity méněcennosti a hezká postava - právě to, že si ubližují pěkné holky mě překvapuje nejvíc. Ty, okolo nichž by se točila spousta kluků, které však ověnčí nedůvěrou a dají přednost samy sobě. „Co kdyby mě opustil, zradil, ublížil mi?" A pokud někoho jen na chvíli k sobě připustí, za pár dnů se vzdálí z dosahu konverzace a pouze sdělí to jediné slovo na pozdrav: „Ublížils." Naopak dívky, které mají prdel daleko tlustší, než je ta moje, a tedy i důvody ke skepsi, si užívají každodenních  formalit a vlastně i jídla.

„Chtěla jsem zhubnout, ale vysrala jsem se na to."
Snad pro zábavu zareaguji, „cvičil jsem dva roky karate," a oddychnu si, že alespoň s někým se můžu pobavit přirozeně, bez toho abych nebyl donucen prostředím k lítosti simulovaného neštěstí.  

„Přestala jsem po pěti letech." Takže naděje zůstává. Spolu s antidepresivy.

Pojďme si taky zobnout. No tak! Jen to zkuste, není to tak těžké. Bude Vám veselo, to se nařežete.