Gerhart Hauptmann

Nejvýznamnější německý dramatik, lyrik a esejista přelomu 19. a 20. století. Držitel Nobelovy ceny za literaturu udělenou v roce 1912.

Datum a místo narození: 05.11. 1862 Obersalzbrunn, Německo

Datum a místo úmrtí: 06.06.1946 Agnetendorf, Německo

Narodil se v rodině hostinského. Jeho starší bratr Carl (žil v letech 1858 - 1921) byl také spisovatelem, jeho tvorba však zůstala omezena na úzký okruh čtenářů.

Gerhart Hauptmann absolvoval reálku ve Vratislavi, v Jeně studoval historii dějin umění a filozofii a studium ukončil v roce 1882. V Římě působil jako sochař a v roce 1884 studoval kresbu v Drážďanech. V letech 1884 - 85 studoval historii a herectví v Berlíně.

Oženil se s dcerou bohatého velkoobchodníka a tím se zbavil existenčních starostí.

V roce 1886 navázal styky s naturalistickým sdružením, letech 1897 - 98 pobýval v Itálii. Po návratu se usadil v Agnetendorfu ve Slezsku, střídavě žil také v Berlíně a na ostrově Hiddensee. V roce 1904 se rozvedl a uzavřel nový sňatek.

Roku 1912 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „... zejména za jeho bohatou, mnohostrannou, vynikající tvůrčí činnost v oblasti dramatického umění" (citace z odůvodnění Švédské akademie).

V roce 1914 podlehl válečnému nadšení, z něhož brzy vystřízlivěl. O 18 let později navštívil Ameriku. Po nástupu Hitlera k moci žil v ústraní v Německu.

Pohřben je na ostrově Hiddensee.

Dílo Gerharta Hauptmanna

Dramatická tvorba:

Ve svém díle byl zpočátku ovlivněn naturalismem (například slavné drama Před východem slunce s drastickými scénami, které vyvolaly skandál, nebo Forman Henčl, v němž je hrdina dohnán ženou k sebevraždě), ale později se v něm objevují i prvky symbolismu a novoromantismu (drama Hanička, kde se realita mísí se snem, nebo pohádková hra Potopený zvon). Jeho dramata i prózy se vyznačují dokonalým vystižením povah vystupujících postav v nejpodrobnějších odstínech.

Ve svých nejlepších dílech (vytvořených především před první světovou válkou) ztvárňoval s velkým citem sociální problematiku své doby, leckdy v historických kulisách. V jeho dílech se mísí soucit s bídou a bojová kritika současné společnosti se zachycením prvků života do té doby často tabuizovaných (rozklad maloměšťáckých rodin, náboženské a sociální problémy, bídu proletariátu, prušáctví a byrokratismus). Tento citlivý přístup k otevřeným otázkám jednotlivce, národa i lidstva se však v poválečné době změnil, protože Hauptmann díky své pasivitě nedokázal uhájit své dřívější humanistické postoje.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 v Německu zůstal a stáhl se částečně do ústraní. Nacistický režim ho sice nijak zvlášť v lásce neměl, ale protože potřeboval reprezentativního spisovatele starší generace, žijícího klasika, povoloval nové insenace mnohých jeho divadelních her. Hauptmann se některých představení dokonce zúčastňoval v čestné lóži společně s představiteli Třetí říše (např. s Hermannem Göringem). Jeho drama Tkalci z roku 1892 líčící útisk a stávku krkonošských tkalců ve čtyřicátých letech 19. století se ovšem hrát nesmělo. Kuriozní je, že během druhé světové války chtěli nacisté Tkalce přece jen uvést, ale s novým, optimistickým koncem, zhruba v tom smyslu, že se oněm tkalcům v hitlerovském státě dobře vede. Autor ale tento záměr odmítl.

Koncem války pak Hauptmann v únoru roku 1945 zažil spojenecké bombardování Drážďan, při kterém bylo město téměř zničeno.

Zemřel roku 1946 ve svém domě v Agnetendorfu (Jagniątków).

Před východem slunce - 1889, drama, v němž autor drasticky líčí morální úpadek náhle zbohatnuvší rolnické rodiny

Svátek míru - 1889

Osamělí lidé - 1891

Forman Henčl - 1898, drama, v němž je titulní hrdina dohnán svou druhou ženou k sebevraždě

Rosa Berndová - 1903, bída dožene ženu k vraždě vlastního dítěte

Tkalci - 1892, světově proslulé drama, vrcholné dílo jeho tvorby, původně koncipované ve slezském nářečí. Čerpá z povstání slezských tkalců v roce 1844.

Bobří kožich - 1893, zlodějská komedie, která si bere na mušku zkorumpovanou pruskou byrokracii a omezenost tzv. lepší společnosti

Haniččino nanebevzetí - 1843, tragédie malého děvčátka, v níž se prolínají dvě roviny, reálná a snová. V tomto příběhu začíná Hauptmannova novoromantická fáze jeho další tvorby.

Potopený zvon - 1897

Nebohý Jindřich - 1902

A Pippa tančí - 1906

Griselda - 1909

Zlatá harfa - 1933

Dcera katedrály - 1939

Charakteristickým rysem této fáze je únik od aktuálních problémů současnosti. Příčiny lidského jednání nejsou vykládány biologicky ani společensky, ale jako důsledek tajemných a slepých osudových sil. To platí i o protiválečných hrách:

Bílý spasitel - 1920

Indipohdi - 1921, jejich vznik spadá do období 1. světové války

Tetralogie:

Ifigenie v Delfách - 1941

Ifigenie v Aulidě - 1944

Elektra - posmrtně; 1948

Smrt Agamennona - posmrtně; 1948

Často vyjadřoval soucit s lidskou bídou a utrpením. Do pozdního věku vznikaly jeho hry a dramata s významnými společenskékritickými tématy:

Kolega - 1892, komedie

Elga - 1905, drama

Krysy - 1911, tragikomedie z proletářského Berlína

Před západem slunce - 1932, rodinná tragédie

Próza:

Tvoří významnou část jeho tvorby.

Třebaže jako prozaik vycházel z naturalismu, patří jeho romány i jiná próza do fondu kritickorealistických děl, i když v některých lze najít prvky celé řady směrů, např. impresionismu a novoromantismu.

Romány:

Blázen v Kristu Emanuel Quirt - 1910,umělecky nejvýznamnější autorův román, umístěný do Slezska na druhé straně českých hranic v minulém století, vypráví o náboženském blouznivci, který se svými stoupenci sní o světě bez bídy a útlaku. Autor vynikajícím stylem líčí tragikomické příběhy slezského mesiáše a jeho přívrženců ze všech vrstev společnosti, kteří se snaží žít v tehdejším světě podle představ starých křesťanů.

Atlantis - 1912, příběh lodní katastrofy symbolicky předjímá údobí nadcházejících společenských katastrof.

Ostrov velké matky - 1925

Povídky a novely:

Železniční hlídač Thiel - 1898

Fantom - 1923

Kacíř soanský - 1918

Mořská panna - 1934

 

 

 

 

* V dalším díle Vám přiblížíme nositele Nobelovy cena za literaturu v roce 1913, indického spisovatele Rabíndranátha Thákura *