Je-li člověk egoistou, čili myslí jen na sebe a honí se jen za vlastním blahem, snadno tím může být lhostejný ke svému okolí, ba někdy přímo škodlivý a nepříjemný. Potom mu to obyčejně okolí vrátí, způsobí mu také jisté nepříjemnosti a za všechno si může původně on sám. Takže egoista vlastně není skutečným egoistou.
Dvojí pohled na „neúprosnou" logiku: pohled náladového a rozverného člověka, kterému vadí, že určitá věc musí být přesně takto a ne jinak, a je mu proti srsti určitá důslednost a disciplinovanost mysli, kterých je při logickém uvažování celkem zapotřebí. Druhý, pohled člověka, který je rád, že věc je přesně takto a ne onak, protože je to tím jednodušší a má hlavně naprostou jistotu. Může se o to pevně opřít a na tomto základě stavět dál. Navíc, v logice a matematice je návaznost, takže určením této jedné věcí je automaticky určeno tisíce dalších, aniž bychom je vlastně museli určovat. Dobré, ne? Máme i celkem velkou volnost, držíme-li se logických pravidel. Základní matematický „nástroj" můžeme aplikovat na cokoli a jakkoli, a to dle vlastní libovůle. Jako např. podobné vlastně činí každý člověk, když o něčem svobodně hovoří či píše, užívajíc matematický systém jménem jazyk. Nemyslel náhodou toto Georg Cantor ve svém výroku: „Podstatou matematiky je volnost."?
Matematika je sice věda jasná, přesná a bezesporná, leč samotná práce matematikova, stejně jako pohnutky jeho mysli směřované k vyřešení problému, mohou být pěkně chaotickým tápáním v temnotách.
Všechny psychické stavy jsou jen dočasné a pomíjivé. Lidská psychika je dle mě totiž od základů celkem vrtkavá, takže stálost se v ní moc nevyskytuje. Když se někdy náhodou cítíme dost špatně, nemusíme se bát, že tomu tak bude navždy nebo že někde došlo k fatální, těžko napravitelné chybě. Časem se to napraví a třeba i samo, stačí si leckdy jen odpočinout. Stejně tak když prožíváme ohromnou radost, euforii a svět je prostě jedním velkým rájem, i to se časem rozplyne. On by se z té samé radosti a rozjuchanosti člověk asi zbláznil.