Zelená brněnská přednáška

 

Šestnáctého června jsem seděla ve vlaku a mířila do Brna na jednu veřejnou přednášku. Téma bylo věnováno europeizaci Strany zelených, se kterou nás měl obeznámit její mladý člen. Jelikož jsem mu po jednom rozhovoru slíbila kroužek na volebním lístku, rozhodla jsem se  přesvědčit, jak coby politik obstojí...

Cestu jsem si krátila opakováním španělských idiomatických vazeb. Když jsem do Brna přijela, uměla jsem přeložit výrazy typu „jako pěst na oko“, „královsky se bavit“ či „nekupovat zajíce v pytli“. Když jsem z Brna odjížděla, uměla jsem výrazy typu „jako pěst na oko“, „královsky se bavit“ či „nekupovat zajíce v pytli“ vysvětlit doslova. Když totiž někdo za sudičky vyfasuje pořádné recesistky, tak to snad nejde jinak – k věci: Že jsem neměla představu, kolik lidí se na přednášku dostaví je jedna věc. Připravovala jsem se jak na zaplněnou aulu, tak i na prakticky vylidněný sál. Ale fakt, že kromě dotyčného politika a mě si zbytek mohl napsat do kolonky povolání „důchodce“, je nefér. Zvlášť když jsem si dala za cíl působit nenápadně a jen si proklepnout jak bude s mojí důvěrou  jménem hlas ve volbách naloženo.

S příchodem desátého účastníka, který neměl pod sedmdesát ani náhodou, svoji strategii splynout s davem opouštím a po otevření vchodu zaplouvám do sálu. Zde je zasedací pořádek  řešen do tvaru písmene U. Tudíž jediná možnost jak nebýt na ráně se nachází na úplném konci sálu, odtamtud ale budu těžko dobíhat na vlak. Než se stihnu rozkoukat, ideální místa jsou obsazena a židle poblíž blokovány berlemi a holemi. A aby toho nebylo jó málo, všichni se navzájem znají. Představa, že kdykoli mohu být vyzvána k představení se ostatním, ve mně vyvolá tvořivého ducha. Pro případ nouze vzniká pohádka o Karolíně Maxové ze studentského periodika Postřeh, která přišla napsat reportáž. Ovšem třešničkou na dortu je vyplnění docházky. Vymyslet si jméno, příjmení a ulici mi problém nečiní. Směrovací číslo Brna a pevnou linku však moje fantazie vzdává. Kdyby něco, včera se Karolína Maxová přistěhovala z České Třebové a ještě si nepamatuje údaje. Z pohádky jsem se tedy dopracovala k totální fantas magorii, pomyslím si a zvedám se s papírem, abych ho odevzdala řadě naproti. „Můžete ještě víc nahlas? Já Vás neslyším,“ vyhrkne na mladíka babča, které seznam podávám. Ano, demokracie je o tom podřídit se většině, ale další volume doprava při vzdálenosti dva metry už snad nevydržím. A z jeho výrazu plyne, že je na tom nejspíš stejně.

Nicméně ve výsledku mluvil přes hodinu, bez zadrhávání a spatra, čili žádný notebook, k tomu připočteno, že se do Brna dopravil vlakem a nikoli vlastním vozem, suma sumárum 4:0 pro něj. Z jeho šedesátiminutového výkladu navíc tak nějak vyplynulo, že jsem se dostavila na akci Masarykovy dělnické akademie (teď už chytře doplním – neplést s místní univerzitou), že se zde vyznává intelektualita levice a že se pohybuju víceméně ve společnosti ochránců přírody. Zkrátka to bylo příjemné povídání, jehož nejlepší částí byly dotazy z publika, protože s dotazy to kolikrát nemělo nic společného, považujeme-li za dotaz otázku, optání se, větu končící otazníkem. Sama bych to nazvala stížnostmi voličů, potřebu podělit se o své peripetie s někým, kdo je jakkoli politicky činný.

Z nedoslýchající paní se vyklubala jistá doktorka nebo docentka, už nevím, jak ji ten koordinátor oslovoval, a její otázka nebo spíš stížnost, držíme-li se mojí terminologie, se týkala starých aut. Nejdřív jsem jen rozčarovaně zírala jak může vypadat člověk s akademickým titulem, ovšem jakmile jsem si vzpomněla na roli Jiřího Pechy v Pupendu, pustila jsem své iluze k vodě a zaposlouchala se do vzdychání o jejím postarším vozidlu. Chvílemi mi hlavou běželo, jak na toto hodlá odpovědět, protože paní prakticky opakovala to, co už bylo řečeno. Mám to tu černé na bílém: silniční daň šipka zvednout ji závorka platí pro starší auta konec závorky uvozovky dole bič na starší a soc.slabší uvozovky nahoře šipka koupit nové auto z toho vyplývá spotřební spirála šipka větší objem motoru rovnítko větší spotřeba poznámka džípy jsou na nic smajlík.

Po vyřešení problematiky silniční se o slovo přihlásila další paní. „Já bych teda taky měla otázku k dopravě. Ale nejdřív, prosím vás, oni ti poslanci si najímají za nehorázný peníze všelijaký ty asistenty, že ano. A…“  Do této chvíle jsem dokázala potlačovat smích při nějakém vtípku či nedorozumění. Teď už jsem ale zralá na odpis a zároveň zvědavá, jak asistent Olgy Zubové vypluje z tohoto. „No já jsem taky asistent,“ pípne. „Prosím?“ „Že jsem taky asistent,“ pronáší už směleji a rázněji. Ticho. „Aha.“ Ticho. „Ale jen na třetinový úvazek!,“ dodává. Tato slova zapůsobí na paní jako serotonin na pesimistu. „Tak to je dobrý!,“ a spolu s ní si oddechne v podstatě celý sál. „To máte plat jak uklízečka.“ Skutečně krásné přirovnání, znamenám si a obohacuji o dvojtečku a pomlčku s kulatou závorkou. 

Před sedmou zábava končí. Za stavu 4:0 spěchám na nádraží, kde své vedení později politik zvyšuje. Abyste tomu rozuměli, osobák mi ujel, takže jsem musela počkat na écéčko. Přede mnou nastupovalo nějaké šedé kostkované sako…kde jsem ho jen viděla? Aha. Před půl hodinou na radnici. Skromná nenápadnost se taky počítá. 5:0.

 

Druhý den jsem u snídaně podrobena křížovému výslechu. Když máma pochopí, že ze mě nevytáhne žádnou bulvární informaci, přichází řada na mé poznámky, které jí s neskrývaným nadšením tlumočím. „Tak tady mám něco o plýtvání v kamenolomech.“ „Dál!“ „Dobře. Tak si představ, že pokud jde o privatizaci fakultních nemocnic, tak Stehlíková nevěděla o…“ „To mě nepřekvapuje. Dál.“ „Pak tu teda mám něco ohledně novely zákona o památkovém fondu.“ „Dál.“ „Co se týče Bílé knihy, ta je spíš pro mě.“ „Hm. Dál.“ „Jo ale tohle bylo dobrý,“ usměju se. „Mají nějaký odborníky ohledně jaderný fyziky, páč jak jsou proti tý jaderný energetice, že jo, no a o ní můžou zasvěceně mluvit jen odborníci, tak zelení jsou jedni z mála, který je mají. Což je velká vzácnost, protože málokdo studuje tak těžkej obor jako je jaderná fyzika, aby pak celej život jádro potíral.“

 

Kdyby se slovník cizích slov zakládal na obrázcích, u výrazu nihilista bude fotka mé matky. Následně mi jsou poznámky vyrvány z rukou a drahá mammá se pouští do jejich analýzy. „Co to je 'zkrátka tečka' a smajlík?“ „No mluvil o ambicích vést stranu. Říkal, že předsedou být nechce, pak se odmlčel a dodal: 'Zkrátka tečka.'“ „A co je 'osobní výtka' a smajlík?“ „To souvisí s jejich vstupem do Sněmovny. Bursík a Jacques se dříve jako jediní politicky zběhlí dnes těžce smiřují s tím, že ve straně holt vyrostly další, schopné osobnosti, které si poradí i bez nich. 'Ale to je osobní výtka, tomu se snažím vyhýbat.' Konec citace.“  „A 'Odra-Dunaj-Labe' a tři smajlíci?“ „To bylo úplně nakonec. Když jsme rozebírali přesun nákladní dopravy na koleje, tak…“ „Jak rozebírali?“ „Proboha, musíš mi pořád do toho skákat? Seš nemožná. Tak prostě když ON rozebíral přesun nákladní dopravy na koleje a MY jsme ho poslouchali, tak ho pak nějaká paní upozornila, že stále opomíná ještě jednu možnost (mezi námi, byla to ta dáma, která netušila, že má tu čest s asistentem poslance). No tak chvilku přemýšlel, když na něj ta ženská vyhrkla, že v Česku se zanedbává lodní doprava a prej v jaký fázi je teď kanál Odra Dunaj Labe. „A?“ „No, vytřeštil oči, řekl něco jako 'ehn,no'. Ovšem těžko říct jestli to bylo kvůli tomu, že o tom slyší prvně nebo bude muset zklamat potenciální voličku. Zkrátka jí odpověděl, že to teď není prioritou, protože všude jsou dobrý koleje, podél Labe i dvojkolejný trasy, a že jeho srdce patří železnici.“ „A 'filozof ' otazník 'EB' tři otazníky?“ „Není to filozof ale sociolog. A není EB nýbrž IW. Immanuel Wallerstein. Už musím.“ „Kam?“ „Do knihovny. Pro Wallersteinovic Utopistiku…“ Konečně se máma začne smát. „Normální snad je přijít a říct: 'Dobrý den, můžete se mi podepsat?' a ne 'Dobrý den, můžete mi říct, co si mám přečíst?' Seš blázen...“ „Jsem. Ale sečtělej!“

 

Už jste někdy zkoušeli místo autogramů prosit o doporučenou četbu? Nebojte se žadonit. A nebojte se kroužkovat!