Úvaha etická

Autor: Foton <Svaty.Foton(at)seznam.cz>, Téma: Zamyšlení, Vydáno dne: 27. 09. 2008

Jak se chovat? A proč se tak chovat?

Pokud se člověk mermomocí chce na ostatní vykašlat a egoisticky „následovat jen svou", nejspíš mu ostatní lidé stejně dají najevo, že je jeho chování zaráží. Představme si, že třeba totálně přesvědčený solipsista jen tak z libovůle někoho nakopne nebo se dokonce někomu vyzvrací do obličeje a ještě si přitom pořádně říhne (proč by si to nemohl dovolit, když "svět je jen jeho představa a kromě ní není nic") či ze stejného důvodu udělá ještě něco horšího. Potom ho ten druhý třeba taky nakopne, nebo představa prostoru, který obývá, nabude po pár krocích přes zatčení a soud představy vězení, a tak se mu jeho vlastní představa pomstí. Může se tomu divit, jak chce, a prd mu to bude platné. Zajímalo by mě, kolik těžkých zločinců, třeba několikanásobných vrahů, jedná právě jen z těchto pohnutek a přesvědčení, ač by jinak byli naprosto nevinní a nezlomyslní. Odtud vyplývá, že když už tedy fakt nemáme jiný důvod chovat se slušně, „spořádaně" a „ctnostně", tak aspoň to, abychom se vyhnuli následným problémům. Zkušenost, podobně jako logika, bývá neúprosná.
Samozřejmě asi každý najde i důstojnější a vyšší důvody ke ctnosti a neubližování než jen vyhýbání se problémům. Například:  francouzský matematik a mystik, Blaise Pascal, raději věřil v křesťanství a choval se proto tak,  jako by mělo pravdu. Obával se totiž, že i kdyby nabyl dojmu, že křesťanství pravdu nemá,  zjistil by (třeba na konci života), že se zmýlil. A to by asi byl horší omyl než ten, že v křesťanství věří a nemá pravdu. A nemusí to být křesťanství, pojem hříchu, věčné zatracení atd., ale jen třeba obyčejný karmický zákon frekventovaný ve východních filosofických směrech. Jde o předpoklad, že veškeré činy jednoho člověka se kamsi „zapisují", a na základě  rozličných "zákonů příčin a následků",  se člověku po čase navrací to, co způsobil. Činy pozitivní i negativní. Třeba zločinec svůj čin pečlivě a promyšleně zamaskuje a navenek mu všechno dlouhodobě projde, ale potom ho nepříjemně překvapí něco, co vypadá jen jako „blbá náhoda". Takže Pascal si to pojistil tím, že zkrátka nechtěl  zbytečně riskovat. Navíc, pokud má křesťanství pravdu, tak  dodržováním jeho zákonitostí může „nekonečně vyhrát". V současnosti se takovéto Vyšší síly, Bůh, atd. ukazují jako čím dál méně opodstatněné. Není však dokázáno, že neexistují (stejně tak, jako že existují), a osobně myslím, že filosofii a přírodovědě se to nikdy úplně nepodaří. Vida, jak nestranný rozum tu přímo vede k „iracionálním" obavám z něčeho nepoznatelného...

To jsou věci nadlidské. Já se však dále budu věnovat věcem čistě lidským, jak říkal Nietzsche, příliš lidským.
Můžeme to tedy pojmout jako psychologickou sondu do lidského nitra. Co to je, ta temná stránka v nás a proč existuje? Elementární zlo, „démon zvrácenosti", na kterého upozorňoval Poe? Co nás podvědomě někdy nutí, abychom provedli takové pitomosti? Jsem přesvědčen, že se takové zlo vyskytuje u každého člověka, i u toho největšího „svatouška", jen je u různých lidí do různé míry potlačeno a projeveno. Bez té trošky něho bychom možná i nebyli lidmi. Ve velmi slabé míře je to třeba takové vzájemné „škádlení milenců", čímž si stvrzují, že se mají rádi, jak dí to pořekadlo. A když se do toho přimíchá i ten solipsismus, jaké důvody má vůbec člověk pro jeho argumentaci a přijetí? Hrají v tom nějakou roli kromě čistých filosofických úvah i egoistické pohnutky?
Není náhodou v celém pojetí „dobra" a „zla", „ctnosti" a „neslušnosti" jádro pudla to, že obsahy těchto pojmů jsou nadiktovány některými rozumově neopodstatněnými společenskými konvencemi? Každá společnost určitě nějaké má. A to temné já člověka se proti nim jen chce bouřit, protože mu připadají nesmyslné? Např. už výchovy malých dětí způsobem „musíš", „nesmíš". Lpí se na tom, aniž by se děti dozvěděly,  proč to či ono musí a tamto zase nesmí, a jen se jim něco vštěpuje  do podvědomí.

No, dítě s vrozenou zvídavostí se může zeptat „proč?", většinou mu v takových případech bývá odseknuto „proto, pro slepičí kvóč" (osobně jsem jako dítě tuto frázi nesnášel) anebo „protože to tak má být, protože se to sluší" - jen ulpívání na konvencích. Takto vychované děti potom připomínají spíše jakési loutky či  ovce, závislé na pastýři, než harmonicky rozvinuté, svobodně se rozhodující bytosti.  Tím nepopírám, že ona svobodná rozhodování a samostatnost leckdy nejsou jednoduchá a mohou znamenat těžká dilemata. A schůdnější cestou je potom - být závislý na někom, kdo  běh mého života určuje.  Život ovšem nebývá jednoduchý, je podstatně  tvrdší. Neměly by se děti učit právě zvládání životních situací a těžkostí  s co nejmožnějším pocitem  lehkosti ? To zdůrazňuji! A  pokud možno  „s úsměvem a zdravou sebedůvěrou". S tím  jde všechno snáz. Aby děti rozvíjely svůj kritický rozum a svou „vůli k životu"samy, aby  chápaly a rozlišovaly, co je dobré a co zlé, k tomu by dle mě, hlavně měla směřovat výchova. K dosažení tohoto cíle je možná zapotřebí i trocha tvrdosti, vytýkání chyb, avšak právě proto, aby to potomka posílilo, zhouževnatělo a ukázalo, jak se z chyb poučit. Posílení není v žádném případě ochabnutí vůle pod tíhou výčitek, kárání a silných pocitů viny. To se potom snadno zaktivuje ta temná stránka mysli. Záleží na osobnosti.  Ti impulzivnější se naštvou a vyřvou a ti citlivější vše snášejí, dusí  v sobě, pak ale "nádoba" přetlak nevydrží. To se potom páni rodičové diví, když jejich vždy „hodňoučké a slušňoučké ratolesti  támhle vesele něco hulí nebo šňupou, podřezávají si žíly, či mají na krku několik drobných krádeží.

Poukazoval jsem tu spíš na negativní aspekty. Závěrem řeknu, že snad nejdůležitější ve výchově i celé mezilidské komunikaci je vzájemná tolerance, porozumění a důvěra a pocit, že člověk někam patří. Toť snad nejspolehlivější ochrana před „démonem zvrácenosti".